Dějiny padlého krále. Takto stručně shrnul historii lidského chápání medvědů francouzský historik Michel Pastoureau (*1947). Ve své stejnojmenné knize, z níž zde vycházíme, tvrdí, že medvěd byl od pradávných dob mimořádně uctívaným zvířetem. Jakožto nejsilnější ze všech byl králem lesa a všech zvířat. Bojovníci se ho snažili napodobit a nechávali do sebe vstoupit jeho moc při obzvláště divokých rituálech. Byl rovněž pokládán za neobyčejného tvora, stojícího mezi světem zvířat a světem lidí, ba dokonce za člověkova předka či příbuzného. Z tohoto titulu byl opředen četnými vírami a tvořil předmět řady tabu, týkajících se zejména jeho jména. V očích křesťanské církve však bylo uctívání medvěda nepřijatelné, protože znemožňovalo konverzi pohanských národů.

Údajné příbuznosti člověka s medvědem autor věnuje mnoho pozornosti. Středověcí autoři věřili, že medvědi jako jediná zvířata zaujímají při sexu tzv. misionářskou polohu, kteréžto přesvědčení prý vychází už z Přírodopisu Plinia Staršího. To medvědy vzdalovalo zvířecímu světu a přibližovalo je světu lidí (toto chybné přesvědčení začalo být zpochybňováno až v 17. století, ve skutečnosti praktikují kromě lidí misionářskou polohu i šimpanzi, gorily, pásovci a zřejmě i jiné druhy, avšak medvědi ne). Někteří autoři, jako Vilém z Auvergne (1180/90–1249), dokonce tvrdili, že medvěd má nejen podobné sexuální praktiky, vzpřímený postoj či schopnost uchopovat předměty jako člověk, ale dokonce i jeho maso má prý stejnou chuť jako maso lidské. Mnoho lidí je proto odmítá jíst, protože by se to rovnalo kanibalismu. Potomek medvěda a ženy byl podle něj plnoprávným člověkem, naopak ale sexuální spojení medvědice a muže označil za bestiální čin, protože „medvědice se neliší od jiných zvířecích samic a v ničem se ženě nepodobá“.

V středověkém bestiáři sedmi hlavních hříchů přitom postihuje nejhlubší diskreditace právě ta zvířata, jež jsou obvykle pokládána za člověku nejbližší, tedy medvěda a prase. Jako by tato příbuznost byla neúnosná a musela být vyvážena krajním odsudkem. Ten v případě medvěda provázely též vyhlazovací rituály, v případě prasete různé formy tabu. V křesťanských středověkých společnostech nebyla tato tabu sice tak radikální jako ve společnosti židovské a muslimské, přesto však byla běžná. Velká monoteistická náboženství totiž zkrátka neměla v lásce zvířata, jež příroda a kultura prohlásily za příbuzné člověka. Konstatuje, že „být člověku příliš podobný se nikdy nikde nevyplatilo“. Za svoji příbuznost člověku naopak často pykali, byla jim přičítána k tíži, jak to formuloval třeba ještě G.-L. Buffon (1707–1788): „Veškerá tato hrubá podobnost s člověkem však jen podtrhuje medvědovu zrůdnost a v ničem ho nečiní nadřazeným ostatním zvířatům.“ Podobně A. Brehm zmiňoval podobnost končetin lidských a medvědích. Ale nikoli proto, aby z ní vyvodil jakékoli závěry ve prospěch medvědů, ale jako hnusný detail, který zdůrazňuje jejich nestvůrnost: „Labužníci cení nejvíce jeho tlapy; musíme si však nejprve zvyknout pohledu na ně, neboť staženy podobají se odporně nápadně velké lidské noze.“

Když medvěd přišel o veškerou svou prestiž, stalo se z něj jarmareční a cirkusové zvíře, často ponižované či vysmívané. Velmi nepěkně se o nich píše ve zmíněném Brehmově životě zvířat. Tam jsou vydáváni za zvířata hloupá, hrubá a neotesaná (na rozdíl od statečné kočky a chytrého psa). Medvíďata jsou podle Brehma sice roztomilá, ale již v druhém půlroce života „nabývají povahy starých: stávají se surovými a kousavými, trápí, ač jsou sama zbabělá, slabší domácí zvířata a jen bití udrží je na uzdě. Čím jsou starší, tím jsou neobratnější, útočnější a nebezpečnější.“ Medvěd ale přesto i nadále zaujímal přední místo v lidské představivosti a jeho povaha se v lidském chápání postupně „vylepšovala“. Stal se pozvolna „předmětem snů a fantasmat, až dosáhl ve 20. století konečně odvety, když se stal opravdovým fetišem, totiž plyšovým medvědem“. I nejslavnější fiktivní medvěd, medvídek Pú, je v podstatě oživlá plyšová hračka. Kruh se tak podle Pastoureaua „zjevně uzavřel a medvěd se stal opět tím, čím byl již před nějakými 30 000, 50 000 či 80 000 lety, totiž společníkem člověka, jeho příbuzným, předkem, dvojníkem, a možná i ochranným bohem či božstvem“.

Jak se příběh, který jsme zde zopakovali, promítá do literární historie medvěda? Zcela v menšině jsou texty, v nichž medvěd vystupuje jako neindividualizovaná, ale nebezpečná hora masa, která je záhy zabita. Její nejvýraznější vklad do děje je pak třeba ten, že lovci řeší, jak tolik masa vyzvednout z jeskyně. Takto o medvědovi pojednal třeba německý cestovatel a spisovatel Friedrich Gerstäcker (1816–1872) v povídce Zač je v Arkansasu medvědí maso. Mnohem častější jsou ale texty, v nichž medvědi mají svoji jedinečnou osobnost, a dokonce si někdy ponechávají – či je jim vracen – onen ztracený status vládce zvířat. To je vedle některých pohádek – viz knihu Medvědí král (Lidové nakladatelství, 1976) – především případ slavného Curwoodova Krále šedých medvědů (originál 1916), v němž hlavní zvířecí hrdina vystupuje v roli vrcholového predátora (mezi ostatními zvířaty i mezi jedinci vlastního druhu), tedy jako skutečný král zvířat, či alespoň vládce dané geografické oblasti. A podobnou roli zastává také medvědí samec Starý Ben ve Faulknerově Medvědovi.

I ti nejušlechtilejší medvědi ale občas končí stejně jako v próze Friedricha Gerstäckera – jsou zabiti člověkem. Král šedých medvědů i medvídě, které přišlo o matku a jež adoptoval, sice v závěru knihy v bezpečí usínají spokojeným zimním spánkem, ale autor knihy, James Oliver Curwood, se v úvodu publikace vyznává z toho, že sám zabil nemálo medvědů, a proto sám na sebe pohlíží takřka jako na zločince. Jeho texty o zvířatech mají být v tomto smyslu i výrazem jeho pozdního pokání. Zato smrt potkává knižního Faulknerova Starého Bena, stejně jako ochočenou medvědici, jež vystupuje v novele V srdci pralesa od Kanaďana Charlese Robertse (1860–1943). Zvířecí samice Kroof v ní přichází o svoje mládě a přimyká se k malé dívce. Medvědice děvčátko chrání před nástrahami pralesa, a to naopak přivádí zvíře stále blíže k svému a matčinu lidskému příbytku, až se dokonce naučí tam někdy i přespávat. Statná samice je přitom dívce oddána vášnivěji než vlastnímu mláděti. Když ale dítě dospěje a zvíře smrtelně ohrozí muže, který si ji vyvolil, mladá žena medvědici s velkým sebezapřením zastřelí.

Mimochodem, scénář ochočení medvěda, který vyrostl v divočině, je podle etoložky Jitky Bartošové krajně nepravděpodobný. Medvěd je podle ní „zvíře vesměs solitérní (vyjma matku s medvíďaty) a teritoriální, šelma, co se má co ohánět, aby se uživila. Pokud má volbu, člověku se vyhýbá. Když ale sdílejí stejné prostředí, může přijít na to, že žrát se dají nejen odpadky z popelnic. Ochočit medvídě lze, ovšem riziko, že člověk bude zraněn (byť třeba jen při hře), je značné. Pořád je to velké zvíře, šelma a solitér, který se těžko domluví vnitrodruhově, tudíž i mezidruhově, na rozdíl od sociálně žijících druhů, u nichž jde ochočování relativně snadno.“

S výjimkou Gerstäckera vykreslují zmínění spisovatelé medvědy jako inteligentní a citlivé bytosti. V Králi šedých medvědů se dokonce medvěd Thor smiluje nad lovcem, který jej předtím pronásledoval, a daruje mu život. Daný muž na to reaguje tímto vyznáním: „Ty ušlechtilá, vznešená medvědí bytosti. Ty velikáne se srdcem šlechetnějším, než má člověk.“ Následně pak lovec zabrání dalšímu stíhání medvěda. Silný samec se v téže próze chová rovněž tolerantně ke staršímu příslušníku svého druhu a nechává jej žrát ze své vlastní kořisti. A když se Thor zamiluje, projevuje se skoro jako člověk: zhloupne. Ve slavné povídce Příměří od zmíněného Charlese Robertse zase nejprve medvěd pronásleduje člověka, pak se ale pod oběma – člověkem na útěku a zvířetem při stíhání potenciální lidské kořisti – prolamuje led. Člověk, který se málem stal medvědovou obětí, pak bývalého agresora zachraňuje před utonutím: „To zvíře bylo příliš dobré, než aby je nechal strhnout jen tak přes okraj vodopádu,“ říká si hrdina povídky. Na malém ostrůvku uprostřed rozbouřených vln se pak oba mění v trosečníky a partnery, které sjednocuje společné nebezpečí a stejně zoufalá touha přežít, což se jim nakonec daří.

Jestliže je v Robertsově povídce medvěd vydaný napospas přírodním živlům a čelí jim stejně urputně jako člověk, v jiných dílech je spíše součástí přírody, jíž člověk buď vzdoruje (Gerstäcker), nebo se jí odcizuje. Zvláště u Faulknera vystupuje přímo jako „ztělesnění divočiny a nespoutanosti přírody“, jako pozůstatek a apoteóza vytrácejícího se divokého života, po smrti Starého Bena přitom příznačně umírá rovněž starý indián, symbolizující totéž.

Proti těmto postavám naopak stojí ti medvědi, kteří se víceméně úspěšně zapojili do lidské společnosti. Ruský dramatik, autor knih pro děti (a také původce dvou verzí slov hymny Sovětského svazu a posléze hymny Ruska) Sergej Vladimirovič Michalkov (1913–2009) sepsal knížku Jak našel medvěd dýmku. V té medvědí hrdina nachází ztracenou dýmku a stává se vášnivým kuřákem, kvůli čemuž celkově fyzicky i psychicky chřadne. Dříve se v lese probouzel, „hned jak vyšlo sluníčko, udělal v trávě pár kotrmelců a pelášil se k řece vykoupat“. Ale potom, co do jeho života ničivě zasáhl jediný produkt lidské civilizace, hned leží od rána natažený pod keřem a vypouští kroužky kouře. Řešení ale nenachází v návratu ke svému přirozenému způsobu života, nýbrž v tom, že se civilizaci zcela podvolí a přizpůsobí se jí: nechá se v politováníhodném stavu dobrovolně odvézt do města, kde se prosazuje jako nejlepší akrobat místního cirkusu. O soužití s lidmi – včetně účinkování v cirkuse nebo zcela dobrovolného pobytu v zoo – se rovněž se střídavými úspěchy pokoušejí medvědice Barbora a její medvídě Míša v sérii knih o Míšovi Kuličkovi. Poslední díl přitom končí uprostřed lesa, kde je jim přeci jen nejlépe, ale po lidském způsobu tam slaví Vánoce díky dárkům, které předtím Míša přinesl z města. Bez kooperace člověka tedy už jejich existence není myslitelná – nebo alespoň není myslitelný příběh, který se o nich má vyprávět.

Medvědy ve velké míře integrované do lidské společnosti najdeme rovněž ve fantasy literatuře. Současný britský spisovatel Philip Pullman líčí speciální – a fiktivní – antropomorfizované medvědy, kteří se od těch skutečných liší například tím, že mají palce postavené proti prstům. Jejich končetina se tedy podobá té lidské mnohem více, než jak je tomu doopravdy, a je tedy lépe uzpůsobena k uchopování předmětů a lidské práci. Jeho medvědi budují říše a mají vlastní panovníky, kteří musí čelit pokusům o svrhnutí z trůnu. Vykresluje pak zvláště dva výrazné medvědy, kteří se utkávají v boji o královskou korunu. Iofur je medvěd, který svůj dvůr buduje po vzoru dvora lidského a všemožně se snaží přestat být medvědem. Proti němu stojí Iork, pro kterého je podstatnější „žít hrdě a svobodně na ledových pláních, lovit tuleně a mrože, nebo jít do války a dobývat kořist“. V přímém souboji vítězí druhý ze soupeřů: skutečný medvěd se nedá obelstít, ale Iofur se ve snaze být jako člověk odcizil vlastní zvířecí přirozenosti, a proto uvěří Iorkovu předstírání a je poražen. Iork je tedy silný a vítězný medvěd, ochotně se ale podřizuje malé a slabé dívce, již poslechne, kdy mu poručí. Medvědy výrazně polidšťuje rovněž slavná povídka Medvědi objevují oheň (originál 1990) od Terryho Bissona. Medvědi v ní následují naše prehistorické předky a učí se využívat oheň, takže už se nemusí ukládat k zimnímu spánku. Neumějí sice mluvit, ale při opatrování ohně v blízkosti dálnic vypadají celkem lidsky, naopak policisté, kteří jim přes den opuštěné ohniště ničí, ve svých uniformách „sami vypadali jako medvědi“.

V několika současných populárních písních rovněž vystupují medvědi nikoli jako titáni reprezentující neposkvrněnou divočinu, ale jako přizpůsobiví tvorové schopní se od člověka leccos přiučit a využít to ke svému prospěchu, jako ve slavné Mládkově písni Medvědi nevědí. Píseň v nadsázce prorokuje „procitnutí“ medvědů, kteří ovšem nebudou operovat s ohněm, ale využijí strachu turistů a začnou používat lidské peníze k nákupu pochutin vyhledávaných shodně lidmi i medvědy. Podobně v Jahelkově Baladě o mezinárodní ostudě mysliveckého sdružení v Brodě se domnělá „lítá šelma“ odsouzená k zastřelení uprostřed lesa ukazuje být zcela mírumilovným tvorem, který díky svému dřívějšímu životu v cirkusu bravurně zvládá jízdu na mopedu. Při vzájemném setkání zabíjení chtivého bohatého nimroda a cvičeného medvěda se jako „civilizovanější“ vlastně projevuje ten druhý. Rána z kulovnice určená pro medvěda nakonec trefuje člověka, nikoli zvíře, a z lovce se tak v závěru stává potrefený. V Králi šedých medvědů autor shrnuje historii medvědího potýkání s lidmi pro ty první neradostně: „Do jeho světa vstoupil tvor, pouhý trpaslík, kterého se však musí obávat víc než kteréhokoli nepřítele. Byl to hlas pradávného Thorova plemene z šeré minulosti jeho pudového cítění, které sahalo až k prvopočátkům člověka. Člověka s kyjem. Člověka s oštěpem. Člověka s pastí a konečně člověka s puškou. Po všechny věky ho předčil jedině člověk.“ Současní fiktivní medvědi už ale s člověkem příliš nebojují: sami přijímají jeho autoritu a hledají u něj oporu a pomoc (medvídek Pú) nebo ve své plyšové podobě poskytují emocionální podporu dětem, a pokud přeci jen dojde k soupeření, vítězí nikoli silou, ale třeba díky své díky dovednosti řídit motorku…

Pastoureau svoji knihu pateticky ukončuje tím, že: „Zabíjením medvěda, svého příbuzného, svého obrazu, svého prvního boha, člověk již dlouhou dobu zabíjí vlastní paměť a více či méně symbolicky i sám sebe.“ Vyjadřuje přitom lítost nad krutostí, s jakou lidé s medvědy zacházeli, ale i nad tím, jaký osud je podle něj čeká v budoucnosti: medvědům ve volné přírodě totiž prorokuje úplné vyhubení do několika desítek let, ba dokonce fatalisticky tvrdí, že „medvěd je odsouzen k zániku“. Zde ale historik trochu přehání. Stále více ohrožen skutečně je lední medvěd, u kterého v posledních desetiletích dochází k prudkému poklesu populace, dokonce o více než 30 procent za tři generace (45 let). (Tuto skutečnost mimochodem reflektuje dětská kniha Martiny Skaly Medvídek Kuma: nevšední putování na severní pól. Hlavním hrdinou je kříženec hnědého a ledního medvěda, vědecky „pizzly“, jménem Kuma, který bojuje a snaží se mobilizovat ostatní proti příšeře pojmenované El Niňo. A také chce najít svého tátu, bílého medvěda, jemuž se stále zužuje prostor pro přežití. Dospívá přitom k poznání, že Země je „jediný pelech, který máme“.) Co se ale týká medvěda hnědého, který nejvíce odpovídá naší obecné představě pojmu „medvěd“, to je druh, který podle etologa Jana Pluháčka není ohrožen a celkově je jeho populace stabilní, tedy neklesá ani neroste.

Stejně jako ve středověku, i v současnosti vnímáme medvědovu příbuznost člověku. Naštěstí už z ní dnešní lidé neodvíjejí nutnost proti němu bojovat a ponižovat jej. Vyplývá z něj spíše jeho dvojnický potenciál nastavovat satirické zrcadlo pošetilosti mnoha lidských (nejen budovatelských) plánů, viz píseň Pochod plyšových medvědů od Jana Freie. A také jeho schopnost díky vlastnímu důmyslu těžit z výdobytků lidské civilizace a žít s ní v trvalé koexistenci.