Doprovázel stařičký pick-up od výjezdu z tiskárny až k paláci umění, jako by se uvnitř, za zadrátovanými dvířky, protože zámek nefungoval, převážely ne knížky, ale zlaté cihly. Pomáhal otevřít bránu, mával rukama, snažil se navést auto na parkovací místo – uzoučký proužek, který nebyl zastavěn stánky, přestože on sám nikdy za volantem neseděl. Univerzita měla takový stánek, jako by byla hlavním vystavovatelem země – větší než leckterá největší nakladatelství, která ovšem zase měla výhodnější postavení. Portál zdobil obstojný erb. Několik let nad ním dřepěli přední univerzitní historici a latiníci, padesátkrát zasedala velká rada a dvěstěkrát malé rady, nepočítaně návrhů bylo navrženo a nepřijato, přehazovaly se dovolené a svolávaly volby. Byla zachována tradice, ale pečlivě se dbalo i na to, aby jediný náznak, jediná čárečka jakéhokoli motivu nemohla připomínat něco nevítaného, kdysi prázdná místa byla zaplněna, jako když voda zatéká do jamek a ďolíčků, prvků nového zdobení, třpytivého a vlasteneckého. Jako se do starých měchů, pečlivě zalátovaných, nalévá čerstvé víno. V těchto krajích je sladké jako hrozny, z nichž se vyrábělo, a ještě se přislazovalo. Dělalo to dojem, že si univerzita, která už skoro čtyři sta let poskytuje vzdělání, které se – bývaly takové doby – muselo vybojovat, pronajímá ten nemalý prostor, aby se pochlubila svým erbem, svým kolektivním dílem, i když se bez problémů mohla spokojit s menším.

Noc před oficiálním otevřením veletrhu nezamhouřil oka, aby se rozptýlil, četl si příběh Nikolaje Gogola Noc před Vánocemi, i když venku, kde se tuto dobu jen tu a tam ozvalo zaštěkání osamělého psa, bylo vlahé září. Vykouřil všechny cigarety a přivítal ráno v neskutečném opojení. Hodinu před tím, než se otočil klíč v zámku a brána se otevřela, už stál před palácem – ve svatebním obleku, na nějž léta sedal prach, protože žádný slavnostnější neměl. Kalhoty mu napařovačkou vyžehlila manželka.

Nejprve se nedělo nic; návštěvníci, kterých nebylo mnoho, se pohybovali pomalu a ponuře jako účastníci pohřebního průvodu, ani náhodou neobraceli pozornost na stánky nalevo a napravo od sebe, kde se kupily lesknoucí se desky knížek. Zcela zřídka se někdo odtrhl, většinou šlo o nějakého nakladatelského pracovníka, který si to namířil ke svému stánku. Prodavači zaraženě hleděli na to procesí a neměli ponětí, jak se zachovat. Náhle se nějaký smělý nakladatel dovedený tím pohledem k zoufalství pokusil přitáhnout pozornost, ale jeho halekání se podobalo hlasu volajícího na poušti. A o nevýhodně postaveném stánku univerzitního nakladatelství je jen škoda mluvit.

Všechno se změnilo, když odbila třetí. V té době končí studentům přednášky a jemu začínala podpisovka. A i když ji oznámili jen jednou, ostatní akce pět- až sedmkrát zopakovali a to, co mělo přijít na řadu později, ohlašovali každou půlhodinu od samého rána, už o půl čtvrté se pod visícím Damoklovým mečem erbu utvořila fronta prodlužující se s každým podepsaným exemplářem – navzdory všem zákonům logiky a matematiky. Ruka se mu třásla, když vpisoval ve svém životě první autograf. Brzy mu však vyschla fantazie a za prve originálními, nepodobnými jedno od druhého, věnováními, sázel nyní jednotvárné štemply s přáním úspěšného studia, lásky a štěstí, pod tím datum a podpis jako oficiální potvrzení, že tak to i bude. Ani si nevšiml, že podepsal i svůj, autorský exemplář, až ho to vyděsilo, bylo mu, jako by prodal vlastního syna.