Západoukrajinský autor Tymofij Havryliv (nar. 1971 v Ivano-Frankivsku) není českému čtenáři zcela neznámý; jeho povídky jsou součástí obou antologií současné ukrajinské povídky (Expres Ukrajina, Zlín 2008; Ukrajina, davaj, Ukrajina!, Brno 2012). Havryliv se nezabývá pouze psaním; uspořádal dvě antologie esejistiky na téma střední Evropa, často pobývá v německojazyčných zemích, z němčiny překládá, jeho román De tvij dim, Odisseju? (Wo ist dein Haus, Odysseus?) vyšel roku 2009 ve Švýcarsku. Jeho tvorbu lze bez nadsázky charakterizovat jako intelektuální prózu, která nemá ambice získat masovou popularitu ani „průměrného“ čtenáře. Autor využívá bohatosti ukrajinštiny, kterou bohužel mnozí současní spisovatelé zdaleka neovládají na takovéto úrovni. Je ovšem otázkou, zda někdy komplikovanost syntaxe a lexikální rozbujelost (především v přímé řeči) nejsou na škodu příběhu. Často čtenáře odradí, neb se musí opravdu „pekelně soustředit“ na čtený text, a estetické potěšení pak jaksi vyprchává.

Poslední knížka je součástí edice PROčytannja (Očtení), která si klade za cíl zpracovávat v próze téma čtení, a to v nejrůznějších podobách. Havrylivova povídková sbírka obsahuje pět textů na dané téma. Celkem vtipná je hned úvodní povídka s názvem Zlodějíček, pojednávající o každoročním knižním veletrhu. Ten probíhá ve Lvově (letos, tedy v roce 2013, slavilo Fórum nakladatelů 20leté výročí) a autor mistrně popisuje nevyhovující podmínky, v jakých nakladatelští pracovníci tráví celé dny, s ironií, někdy až cynismem načrtává vztahy nejen mezi nakladateli, ale hlavně mezi autory, báječně vykresluje povahové rysy svých kolegů (pochopitelně bez konkrétních jmen), nebere si servítky ani na adresu organizátorů, i když v tomto případě je znát jistá opatrnost ve výrazivu a hlavně ve vykreslení postav, které nelze nerozšifrovat, má-li člověk možnost na Fórum každoročně jezdit (případ autorky recenze). Zlodějíček je prototyp člověka, který obchází stánky nakladatelství a s drzostí sobě vlastní se vydává za autora, který od nakladatele vyžaduje autorské výtisky. Neukrajinského čtenáře musí bezpochyby zaujmout, jak je vůbec něco takového možné, vždyť je přeci běžné, že „své“ autory by měl nakladatel znát. To ovšem na Ukrajině – jak vidno – není zcela běžná praxe, vztahy mezi mnoha nakladateli a autory (potažmo překladateli) někdy připomínají doslova thriller.

Další povídka s názvem Chuligán představuje pro změnu autora, zřejmě cizince, kterého v jeho vlasti nikdo nezná, ale na lvovském knižním veletrhu je mu věnována péče hodná nobelisty. Podprůměrný pisálek si náležitě užívá místního zájmu, není ve starobylém městě poprvé. Zde je centrum Lvova velice pěkně načrtnuto a až na pár topografických chybiček, které ovšem měl zaznamenat redaktor, se člověku po přečtení této povídky okamžitě zachce ta místa, na nichž se hrdina objevuje, osobně projít.

Jak se do „čtení“ zapojují vědci? Ovšemže jednoduše. Je módní záležitostí, že každý „opravdový“ vědec publikuje, a to nejen svá vysoce odborná díla, diplomové práce, disertace či kandidátské spisy, ale i popularizuje svůj obor, ať už odborně, nebo zcela scestně. Hrdinou povídky Bestseller je podprůměrný kandidát věd, který má stěží na to, aby upravil svoji disertaci k publikování, ale z nějakého nepochopitelného důvodu se na stánku univerzitního nakladatelství stojí na jeho „bestseller“ fronty, tvořené zájemci nejen z řad studentů, absolventů či kolegů, ale i běžných čtenářů, kteří jsou zmateni, nevědí, co si vybrat, a když někde vidí frontu, automaticky si řeknou, že zde prodávané dílo musí být jistě to nejlepší z celého veletrhu.

Další povídka, Podvodníci, opět přináší obrázek lháře, v podstatě nešťastného člověka, který si z nedostatku pozornosti vymyslí autora jménem L. B., na jehož knihy se ptá na stáncích nejvýznamnějších tuzemských nakladatelství. Vydavatelé jsou z toho celí tumpachoví, mýtus L. B. si však zakrátko už žije vlastním životem a nikdo neví, zda někdo takový skutečně existuje, nebo jde o smyšlenou postavu. Nakladatelé se předhánějí v tom, kdo dřív vydá geniální dílo L. B., kdo má více informací o mysteriózním autorovi, jehož nikdy nikdo neviděl, ale bez jehož knihy se mnozí ani nemají vracet domů…

Poslední text je snad trochu zbytečně dlouhý; opět v něm jde o prototyp člověka, lokálního politika a úředníčka, marginální osobičku, která snad vydala sbírečku básní (na Ukrajině všichni lidé, kteří se považují za více či méně významné, publikují svoje „šedévry“, ideálně za státní peníze). Hrdina se inkognito vydává do okresního městečka, kde jeden takovýto „génius“ působí, aby o jeho nevšedním životě získal co nejvíce informací, napsal obsáhlou monografii a osobně se s velikánem setkal.

Edice Očtení vznikla v nakladatelství Kalvarija krom jiného také z toho důvodu, aby se samotný pojem „čtení“ pozvedl, aby se vyzdvihla prestiž čtení. Jistě není na škodu se fenoménu čtení věnovat. Zde je třeba vzít v potaz tristní úroveň čtení na Ukrajině, ubohý stav knihoven, neexistující knihovnickou a vydavatelskou politiku, alarmující nevzdělanost mezi lidmi, kteří nevychodili vysokou školu, stále klesající počet dětí, které by trávily čas čtením… Nejsem si zdaleka jista, zda knižní edice, která se má věnovat čtení ve všech jeho podobách, může nějak zvýšit zájem o četbu, knihy či knihovny. Každopádně je velmi pozitivní, že aspoň nějaké nakladatelství na Ukrajině se tomuto tématu rozhodlo dlouhodobě věnovat. Doufejme, že bude nač se těšit.