Román Pastorek, dost možná nejznámější a nejkomentovanější dílo Argentince Juana José Saera, vyšel v loňském roce v mladém pražském nakladatelství Runa. Juan José Saer (1937–2005) je jedním z nejuznávanějších argentinských spisovatelů současnosti, ačkoliv věhlas získal teprve v Evropě. Emigroval již v roce 1968 a až do smrti žil v Paříži. Tam také vydal svá nejslavnější díla: El limonero real (Královský citronovík, 1974), Nadie nada nunca (Nikdo, nic, nikdy, 1980) a román El entenado, Pastorek, který v originále vyšel roku 1985 a letos se jako první Saerovo dílo dostává do Čech.

V dílech, která Pastorkovi předcházela, Saer bohatě experimentoval s románovou formou, inspirován především francouzským novým románem a jeho objektivismem. Na vypravěčské i jazykové úrovni se uplatňuje opakování, básnický jazyk se promítá do prózy. U Pastorka se autor vydává trochu odlišnou cestou, ačkoli některé obecnější postupy stále zůstávají: de(kon)strukce tradičních románových prvků jako postavy či času ve prospěch svébytného jazyka. Na rozdíl od zásad nového románu je zde Saerův jazyk často velmi básnivý, metaforický, ve spojenectví se světem, a nikoliv v odstupu vůči němu.

Pastorek
Pastorek je dnes v češtině poněkud neobvyklé slovo, které označuje nevlastního syna. Tím je hlavní postava románu. Sirotek, jemuž svět námořníků nahradil rodiče i dětství, svého nevlastního otce našel až ve svém vychovateli po návratu z Ameriky.

Postavu Saer vytvořil velmi volně na základě jednoho z mnoha příběhů objevování a dobývání Ameriky, příběhu Francisca del Puerto, plavčíka na výpravě Juana Solíse, která doplula do ústí řeky Paraná, tam, kde se dnes pouhých pár desítek kilometrů od sebe nacházejí města Buenos Aires a Montevideo.

Pastorek je jakýsi cestopis psaný zdola, cestopisem lehce pikareskním, jehož autorem není ani vojevůdce, ani aristokrat či duchovní, ale obyčejný a zprvu negramotný sirotek. Je to fiktivní cestopis psaný z okraje společnosti. Líčí dlouhou plavbu ke břehům Ameriky a poté osamění hrdiny a jeho pobyt mezi indiány, kteří holdují kanibalismu.

Za stylistický základ pro Saerovu fikci posloužil ve své době mimořádně populární cestopis Hanse Stadena (1557), kterého na své cestě zajali lidojedi kmene Tupinambů (česky vyšel svazek Dvě cesty do Brazílie v nakladatelství Titanic roku 2000). Saer chtěl především napodobit prostý až primitivní, ale svěží tón vyprávění, kterým se vyznačují i mnohé jiné texty o objevování Ameriky.

Sám Saer trefně poznamenal, že v tomto díle se pokoušel o vytvoření kolektivní románové postavy. A vskutku, indiáni, se kterými se hrdina setkává, jsou po celou dobu nerozlišená masa, v níž téměř chybí jakákoli hierarchie, rozlišení rolí je dočasné, nikdy není ani jeden z nich nazván jménem, osobní jména jako by do světa domorodců ani nepatřila. Ostatně, i když si hlavní hrdina částečně osvojí jejich jazyk, cizost a nepochopitelnost jejich chování pro něj po deseti letech sice zeslábne, ale nezmizí.

Saerův hrdina pobývá mezi indiány deset let, než se v okolí znovu objeví jeho krajané, kterým je okamžitě vydán. Vrací se do Evropy, kde získává vzdělání od duchovního Quesady, učí se číst a psát, studuje latinu, řečtinu a hebrejštinu a přilne ke Quesadovi natolik, že jej přijme jako nevlastního otce. Po jeho smrti se toulá a posléze se stane členem kočovného divadla. To sklidí veliký úspěch díky hře ztvárňující jeho příběh, kterou sám napíše a v níž také hraje sám sebe; nakonec se ve stáří usadí a věnuje se sepisování svých vzpomínek, jež se soustřeďují hlavně na oněch deset let strávených mezi domorodci. Pastorek se pokouší porozumět jejich světu a pochopit roli, kterou v něm on sám sehrál, a důvod, proč nebyl zabit jako ostatní členové výpravy. Za pozornost rovněž stojí skutečnost, že hrdina získává vzdělání dlouho po návratu ze své cesty a poté, co účinkuje v divadelní hře, kde představuje sám sebe v adaptaci textu, o jehož věrohodnosti píše: „vše, co zavánělo pravdou, z mých veršů stařec vyňal, a prosákl-li do nich ledabylý střípek skutečné události, musel jsem ho opět na popud starce (…) vyškrtnout“. Za svého života mezi indiány psát neuměl, a než svou knihu napsal, dlouhou dobu hrál sám sebe v nevěrohodné frašce. To jen posiluje fiktivnost rukopisu, který je vypravěčsky podáván jako věrohodný.

Pastorka na sklonku života dostihne zpráva o vyhubení kmene, v jehož středu tak dlouho pobýval. Skrze tento a několik dalších motivů, skrze neustálé tázání po své roli v životě kmene, po významu slova, kterým jej nazývali (def-ghi), skrze úzkost indiánů a vratkost, nestálost a unikavost skutečnosti, jak ji chápali, vysvítá, že jeho úkolem bylo podat zprávu o kmeni, který zakoušel chorobný strach z konce. A z kmene nakonec zbyla kniha. Úkol byl tedy splněn.

Román je v jednom ohledu blízký mnoha kanonickým textům o dobývání Ameriky. Zmocňuje se písmem odlišného světa, který sám písmo nezná. Převádí cyklickou, neměnnou tvář archaické kultury v trvalost textu, snaží se ji poznat, a stojí tak před otázkou „jiného“, která v podstatě nemá uspokojivé řešení. Jinému můžeme jeho jinakost ponechat. To může vést ke skepsi (jiné je nepoznatelné), nebo se jiné ztotožní s nízkým a zaostalým. Druhou možností je převedení do našich kategorií, a pak se jinakost ruší. Stejnému dilematu (vědomě či nikoliv) čelili autoři klíčových spisů o dobývání Ameriky: Bartolomé de las Casas, Hernán Cortés, Kryštof Kolumbus, Bernal Díaz del Castillo a další.

U Saera nalézáme na toto téma výmluvnou pasáž: „Pro některé nebyli lidmi; pro jiné byli lidmi, ale nikoli křesťany; pro mnohé nebyli lidmi, protože nebyli křesťany.“ Existující kategorie nestačily na novou skutečnost. Conquista, vedle svých ohromných hospodářských a politických dopadů, znamenala nastolení právě těchto otázek, byla to výzva pro pojetí identity člověka a křesťana na Západě. Kolem těchto otázek se nedlouho po objevení Ameriky rozhořel tzv. valladolidský spor, převážně teoretická teologická debata, kterou v roce 1550 vedli dva dominikánští řeholníci, Bartolomé de las Casas a Juan Ginés de Sepúlveda. Indiáni představovali výzvu, nezařaditelný prvek v tehdejším světonázoru, přitahovali svou (mnohdy jen domnělou) krotkostí a úslužností, pobuřovali svým pohanstvím.

Důležitým textem, který se nabízí k souběžnému čtení, je spis Naufragios (Trosečníci, 1542) Álvara Núñeze Cabeza de Vaca. Ten také vyčnívá mezi ostatními dokumenty o dobývání Ameriky: autor totiž nevypráví jakožto dobyvatel či misionář, ale jako trosečník a posléze zajatec. I on postupně s indiány splývá, proniká do jejich řeči a musí se na ně spolehnout při svém boji o přežití, i on také mezi nimi žije dlouho úplně sám, zcela izolován od svých krajanů. I on čelí jinakosti, kterou vzhledem ke své situaci nemůže přemoci silou ani slovem, ale pouze úsilím o porozumění. K literárnímu kontextu této doby patří jistě i Montaigneův esej o kanibalech; kanibalismus zde není tak důležitý sám o sobě jako spíš tím, že představuje vystupňovanou odlišnost. Montaigne skrze setkání s Amerikou poukazuje na relativnost každé kultury a jejích hodnot, neboť hodnoty jsou dobré hlavně proto, že jsou naše.

Román se tak řadí do skupiny textů, sporů, polemik a otázek, které vyvstaly po objevení Ameriky, a ačkoliv se jistě nabízejí i jiné způsoby čtení, tento zasazuje knihu do velmi bohatého kontextu. I proto se patrně Pastorek stal jedním ze Saerových nejznámějších děl, podobně jako na sebe vždy výrazně upozorní suverénní zpracování jiných ústředních témat Latinské Ameriky: téma krutého diktátora, téma pralesa-divoké přírody apod.

Na závěr nelze pominout ještě dvě stránky vydané knihy: grafickou úpravu a překlad. Ani jedno podle mého názoru není bohužel příliš zdařilé. Překlad trpí především nevyrovnaností, vynikající pasáže střídají neobratnosti a zbytečné chyby, jazyk nese až příliš často stopy latinismů, které v češtině působí nepatřičně, zvláštní otázkou je pak samotný název románu. Jistě, kritika překladu je vždy snazší než překlad a Saerovo dílo je jazykově velmi obtížné, avšak to může být vysvětlením, nikoli omluvou.

Zvolené písmo je pak vyloženě nepěkné, bezpatkový typ, navíc dosti veliký, spolu s širokým řádkováním vyvolává spíše asociace s levnější sci-fi či paperbackovými vydáními Dicka Francise. To poněkud kontrastuje s prohlášením samotného nakladatelství, že představuje „kulturní projekt založený na vysokých estetických kritériích při volbě knih a na profesionální kvalitě překladu, výtvarného řešení a grafického zpracování“. Výjimku představuje obálka, která je vyvedena velmi vkusně a střídmě. Přesto ale považuji každý nakladatelský počin, jenž překračuje hranici notoricky známého v latinskoamerické literatuře, za vítanou událost.