„Minulý týden otrávila jedna žena v Simmeringu své­ho manžela. Namíchala mu do ranní kávy dávku cyan­káli, která by stačila na deset býků. Říká se, že muž ji dlouhá léta týral a utlačoval, až se rozhodla podnik­nout něco na svou obranu. Ať už to bylo jakkoli, celá záležitost se dala vyřešit méně drasticky, kdyby se ta ubožačka včas naučila zacházet se svými city.“

Tak se šachový mistr Georg Hummel rozepsal ve svém sloupku v Neue Freie Presse toho lednového dne roku 1910, kdy se ve Vídni konala první partie utkání o mistra světa v  šachu mezi Němcem Emanuelem Laskerem a jeho rakouským vyzyvatelem Carlem Ha­ffnerem. Hummel byl dobrým žurnalistou. Šachy mě­ly u mnohých pověst hry vášnivě pěstované vyhublými kancelářskými rady a vychytralými Židy, hry ještě nud­nější než mistrovství ve sběru známek nebo soutěže v háčkování krajkových deček. Aby šachy přiblížil oby­čejnému čtenáři, nezalekl se Hummel ničeho. Jeho titulky byly tak strhující, až měl leckdo pocit, že roze­vřel stránky lokálních novin. Beze studu připisoval šachovým mistrům rozmanité smyšlené příhody. Pře­svědčivě srovnával šachy s malířstvím, taroky, přeta­hovanou lanem, či dokonce valčíkem a přes zjevnou nepravdivost se oháněl různými odvážnými i naivními tvrzeními, jen aby nalákal čtenáře.

„Často jsem na tomhle místě upozorňoval,“ psal dále o vraždě v Simmeringu, „že pro vyrovnanost kaž­dého člověka není nic prospěšnějšího než šachy. Slyšel snad kdy někdo o násilném činu, který by se udál v pro­středí šachových hráčů? Takové dětinskosti jsou s je­jich povahou naprosto neslučitelné, neboť umějí udr­žet nervy na uzdě a své námitky vůči potížím naší milé doby dokážou vyslovit u šachovnice. Ale ať si nikdo nemyslí, že šachisté jsou vzdáleni vší snaze přimíchat soupeři do šálku i řádnou dávku nevraživosti: krvežíznivý boxer, a to nežertuji, je příjemným společníkem ve srovnání s většinou šachových velikánů našich dní. Drsnost, s níž se šachový mistr světa Lasker vypořá­dává se svými soupeři, nemá obdoby, a o nelítostných útočných kvalitách pánů Tarasche, Janowského, Mar­shalla a jim podobných tu jistě nemusím dlouze plýtvat slovy. Proti nim působí náš Carl Haffner jako učiněný beránek. Hraje klidně a neokázale, jak to odpovídá je­ ho povaze. Chrání se jakýchkoli riskantních útoků a ne­ promyšlených manévrů. Jako by chtěl svému soupeři říct: ‚Tak mě poraz, dokážeš­li to! Je nejznamenitějším zástupcem vídeňské šachové školy. Já tvrdím: Carl Haffner je nejlepším obráncem na světě. V  mnoha partiích remizuje, to je pravda. Ale zdolat ho vyžaduje sílu giganta, vůli génia. Zda toho bude mocný Lasker schopen, můžeme ode dneška sledovat. On a vídeňský mistr spolu bojují v prostorách Vídeňského šachového klubu (1. okrsek, Wallnerstraße 2). Já osobně nevě­řím, že Lasker rozhodne jednu jedinou z deseti partií souboje o mistra světa pro sebe, neboť: géniové ne­existují. Ani já, Georg Hummel, nejsem génius.“

Hummel si četl tyhle řádky u snídaně v kavárně u Mariánského mostu s uspokojením. Stávalo se čas­to, že sazeč, který šachové hře nerozuměl, provedl o své újmě korektury, vložil do článku absurdní me­zititulky nebo ho jiným způsobem zmarnil. Dnešní sloupek ale prošel sazečovýma rukama bez úhony. Hum­mel si zamnul ruce. Článek se podle všeho povedl a přivábí k utkání zástupy lidí.

Aby zklidnil žaludek, objednal si koňak. Rozepjal vestu nad nadouvajícím se břichem. Při pomyšlení na zápas málem překousl viržinko. Považoval za svou zá­sluhu, že kdysi mladého talentovaného Haffnera obje­vil, a přesto – tak nervózní nebyl, ani když si sám se­dal k šachovnici.

Celá ukázka ve formátu .pdf