Thomas Glavinic (nar. 1972 ve Štýrském Hradci) je úspěšný rakouský spisovatel. Už jako chlapec propadl šachům a roku 1987 byl dokonce druhým nejlepším šachistou Rakouska ve své věkové kategorii. Roku 1989 publikoval první texty ve štýrském regionálním tisku, od roku 1995 je spisovatelem na volné noze. Do té doby se živil různě, i jako taxikář či reklamní textař. V současnosti žije se svou ženou a synem ve Vídni.

Šachista v hladovění
„Považuji za možné téměř všechno,“ odpověděl Thomas Glavinic roku 2013 v jednom novinovém rozhovoru na dotaz, zda věří na zázraky. Tato nenápadná teze neodráží pouze realitu horolezeckého románu Das größere Wunder (2013, Větší zázrak), zrcadlí se na pozadí či přímo v ději více než poloviny autorových knih. Netradiční scénáře v nich jdou ruku v ruce s neobvyklými vyprávěcími postupy.

Románový debut Láska Carla Haffnera k remízám (1998, přepr. 2006) zůstal touto autorovou zálibou ještě poměrně nedotčen, přeneslo se však do něj Glavinicovo dlouholeté nadšení pro šachy. V historickém románu, odehrávajícím se převážně roku 1910 ve Vídni a Berlíně, rekonstruuje vypravěč skutečně odehrané desetizápasové šachové klání mezi úřadujícím německým mistrem světa Emanuelem Laskerem a fiktivním rakouským králem remíz Carlem Haffnerem, pro nějž se stal předlohou vídeňský šachista Karl Schlechter. Příběh, líčící kromě jednotlivých šachových partií i chudé poměry v Haffnerově rodině, představuje v titulním protagonistovi Carlu Haffnerovi typ postavy, která v literatuře příliš často nevystupuje: člověka beze stopy ctižádosti, jenž se bytostně snaží o jediné – nebýt za žádnou cenu někomu na obtíž. Haffnerovo radikální odříkání, s nímž úzce souvisí i obranářská taktika na šachovnici, si postupně vybírá krutou daň, ale Haffner raději mrzne a hladoví, než aby přijal milodary od přátel.

Po „šachovém“ románu následovaly v poměrně rychlém sledu tituly Herr Susi (2000), Der Kameramörder (2001) a Wie man leben soll (2004), v nichž Glavinic postupně otestoval možnosti dalších žánrů. Kritikou spíše negativně přijatý satirický příběh intrikánského makléře a fotbalového bosse „pana Susiho“ rychle vytlačil ze čtenářského povědomí detailně vedený protokol z dovolené dvou párů ve štýrských horách, kde v tutéž dobu umírají dva mladí lidé, zatímco sadistický „vrah s kamerou“ si jejich smrt natáčí. Román, v němž si Glavinic posloužil vyprávěním v první osobě a mustrem kriminálního příběhu, se na rozdíl od svého předchůdce dočkal nadšeného přijetí kritiků a zvýšil očekávání na následující knihu Wie man leben soll. Příběh flegmatického obtloustlého mladíka Karla „Charlieho“ Kolostruma, který touží stát se zpěvákem a navzdory všem předpokladům se mu to podaří, se roku 2011 dočkal i filmového zpracování.

Na samotě ve Vídni
Pokud Glavinic předchozím románem Wie man leben soll vyzval čtenáře k tanci na hranici groteskna a absurdity, v následujícím postapokalyptickém románu Die Arbeit der Nacht (2006) zašel ještě dál, když z hrdiny Jonase učinil jediného člověka, který přežil blíže nespecifikovanou katastrofu a nyní se musí vyrovnat s nečekanou samotou liduprázdné Vídně.

Sen, jenž se záhy změní v noční můru, prožívá i Jonas z románu Das Leben der Wünsche (2009), jemuž neznámý muž nabídne, že mu podobně jako pohádková víla splní jeho nejtajnější přání. Do třetice vystupuje mužský protagonista jménem Jonas v Glavinicově zatím posledním románu Das größere Wunder (2013), kde se talentovaný třicátník rozhodne dobýt nejvyšší vrchol světa Mount Everest.

Kromě trojice románů o Jonasovi, jehož lze vnímat jako určitý glavinicovský prototyp mužského (anti)hrdiny, zveřejnil rakouský prozaik v posledních letech fiktivní sebeironickou autobiografii Das bin doch ich (2007), v níž hlavní roli přidělil spisovateli Thomasi Glavinicovi, krimipříběh Lisa (2011) o paranoidním testerovi počítačových her, který se domnívá, že je mu v patách tajemná vražedkyně Lisa, a ukrytý v horské chatě mimo civilizaci sděluje své obavy posluchačům internetového rádia, a cestopisně laděný příběh o náboženské pouti po Balkánu Unterwegs im Namen des Herrn (2011).

Thomas Glavinic si ve svých prózách opětovně rád pomáhá prvky z nejrůznějších žánrů zábavné literatury (např. kriminálního románu, sci-fi či historizující prózy), vždy však čtenáři nabízí netradiční pohled na zavedené osnovy žánru, reinterpretuje je a ukazuje v nezvyklém nasvícení. Nevzácně vedou jeho žánrové experimenty k rozporuplným reakcím literární kritiky, od níž se autor dočkal jak bezmezného obdivu, tak slov zatracení. Možná nejlépe tohoto literárního chameleona vystihují slova kritika Franze Haase, jenž Glavinice roku 2009 v Neue Zürcher Zeitung označil za „velkého umělce proměny, který v každé knize překvapuje novým tématem či neobvyklou vyprávěcí technikou“. O čtyři roky a tři rozdílné knihy později lze s Franzem Haasem jedině souhlasit.

Dílo:
Carl Haffners Liebe zum Unentschieden (1998, přepracováno 2006, č. Láska Carla Haffnera k remízám, Paseka, 2013, překlad Radovan Charvát)
Herr Susi (2000)
Der Kameramörder (2001)
Wie man leben soll (2004)
Die Arbeit der Nacht (2006)
Das bin doch ich (2007)
Das Leben der Wünsche (2009)
Lisa (2011)
Unterwegs im Namen des Herrn (2011)
Das größere Wunder (2013)
Meine Schreibmaschine und ich (přip. 2014)

Trailer k románu Das größere Wunder