Stüelerovy Paměti mají daleko do literárního žánru pamětí, jak jej jsme zvyklí chápat dnes. Namísto retrospektivního toku vyprávění nabízí Stüeler téměř každodenní stručné záznamy o počasí, úrodě hrušek, zelí a ořechů, o koupi nových kalhot, o úmrtí krupských měšťanů… Pomineme-li regionální patriotismus nynějších obyvatelů Krupky, je málo pravděpodobné, že by se našel čtenář, který po této objemné knížce sáhne, aby si ukrátil deštivé odpoledne.

O to nadšeněji se jí ale chopí historik každodennosti, aby z ní čerpal poznatky o dobovém zemědělství, stravování, odívání, rodinných a společenských vztazích, náboženské situaci a dopadu třicetileté války na příhraniční oblasti. Válečné události jsou v tomto výčtu záměrně na posledním místě. Přestože jich Krupka nebyla ani zdaleka ušetřena, nepozbývají Stüelerovy záznamy v těchto dramatických dnech ničeho ze své stručnosti, týden po nich je opět nejdůležitější výsev ovsa a milostný skandál u sousedů. Tato neobvyklá hierarchizace událostí byla patrně zapříčiněna tím, že Stüeler nepsal své Paměti s delším časovým odstupem, v němž by vyhodnotil události důležité a nedůležité a v němž by tak upravil svůj obraz na odkaz muže příkladného života a dalekosáhlého významu.

Takto naopak vidíme život Michela Stüelera (1583–1656) mnohem barvitěji, možná barvitěji, než by si býval přál. Víme, že se rád napil, a že v opilosti dokonce vážně poranil svou manželku. Vidíme, jak prapodivně se u něj mísila zbožnost s pověrečností a katolictví s luterstvím. Občas si zaznamenává rady typu: „Aby jeden nic nezastřelil, když jde na zajíce: […] Bože sv. Duchu, Bože Synu, Bože Otče, nechť onen třikrát pozpátku vysloví. Nuže, zvěřino, utíkej ve jménu ďábla, utíkej, utíkej, utíkej…“ (s. 607). Naopak velkou část jeho zápisků zakončují zbožná vzdechnutí, v uvedeném kontextu někdy až komická: „17. téhož [července 1636] jsem si poprvé oblékl šedivé soukenné kalhoty. Bože, dej mi svou milost a požehnání. Amen“ (s. 293). „Také jsme propili 3 kopy ve víně. Bože, požehnej nám to. Amen“ (s. 155). „28. téhož [ledna 1636] jsem najal děvečku […]. Bože, pomáhej, aby byla pilná a věrná. [pozdější přípisek] Ta kurva slehla“ (s. 283). V době, kdy Stüeler své Paměti psal, bylo v Čechách již dva roky jediným povoleným náboženstvím katolictví. Přesto se u něj několikrát setkáme s tím, že „30. téhož [června 1648] jsem byl radními společně se Zachariasem Jahnem povolán k faráři kvůli těm, kteří jsou ještě luterány. Mají do 3 dnů odejít z města. Dosáhli jsme toho, že můžou zůstat až do žní“ (s. 691). Výmluvný je také Stüelerův sen z 24. srpna 1647, v němž se mu zdálo, že přijímá pod obojí způsobou a přísahá věrnost v této víře (s. 657).

Nezbývá než litovat, že se nezachovala třetí (1650–1656) a zvláště první (1615–1628) část Pamětí, neboť právě ta zachycovala roky převratných změn, které jistě zasáhly i každodenní život v zapadlé Krupce. Ale i těchto dvacet let postačuje k tomu, aby ukázalo život krupského měšťana v celé jeho pestrosti. Stüeler totiž kromě svého koželužského řemesla (stal se navíc cechmistrem) působil jako lesní hlídač, zástupce obce v jednání s úřady, bergmistr, spoluzakladatel literátského bratrstva, vedl dokonce školu pro dívky, a to i přes spory s farářem, které vedly k jejímu opakovanému uzavření…

O zmíněných chybějících dílech víme jen díky tomu, že z nich při psaní své kroniky čerpal Jan Wagner. Také tento druhý díl se zachoval pouze zprostředkovaně, a to v opisu Rudolfa Knotta (1861–1912). Editor Jan Kilián zvolil podobu paralelní edice, v níž vedle sebe otiskuje Knottův německý opis a vlastní český překlad. Je si vědom toho, že čtenář potřebuje klíč, který by mu Stüelerovy Paměti odkryl jako dílo, jehož četba může být obohacením i pro nehistorika. Klíč tedy nabízí v úvodní studii, v níž zařazuje dílo Michela Stüelera do tradice soudobého kronikářství a zároveň promyšleně poukazuje na informační hodnotu pramene. Nejen pro zájemce o regionální dějiny pak připojuje rejstřík jmenný a místní. Pokud se tato edice něčím výrazně odlišuje od ostatních, pak je to právě onen sisyfovský jmenný rejstřík, do nějž jsou zahrnuty všechny (!) osoby vyskytující se v Pamětech. Zároveň jsou všechny podoby jejich jmen v textu identifikovány pomocí poznámek pod čarou, odkazujících na základní tvar v rejstříku. Tato kombinatorika poznámkového aparátu se mnohdy zdá redundantní, zvláště neliší-li se pravopis jména v textu od základní rejstříkové podoby. Např. na s. 659 je uvedeno, že 30. září 1647 „zemřel Hans Grimmer z Horní Krupky a byl pohřben bez zvonění na hřbitově u sv. Anny. Byl luteránem.“ Dole na téže stránce je poznámka pod čarou „Hans Grimmer, obyvatel z Horní Krupky“ a v rejstříku pak (s. 779) „Grimmer, Hans (+ 30. 9. 1647), obyvatel z Horní Krupky, luterán.“

Toto nadbytečné opakování jej jediným závažným nedostatkem, který je třeba Kiliánově edici vytknout; poznámky pod čarou zabírají přibližně jednu třetinu každé stránky, a kniha tím nabývá neprakticky velkých rozměrů. Přesto je však ještě jednou třeba ocenit editorovu práci, s níž otevírá širší čtenářské obci dílo na první pohled jen velmi málo poutavé…