Nakladatelství Argo vydává už několik let půvabné knihy pohádek, mýtů či legend různých, často exotických etnik. Posledním počinem je útlý svazek obsahující příběhy sebrané v 19. a 20. století cestovateli, etnografy a antropology mezi indiány žijícími na území dnešní Brazílie. Místně příbuzné jim jsou mýty a legendy vydané ve stejné řadě téhož nakladatelství před dvěma lety. Mám na mysli mýty amazonských indiánů, které pod název Duch s rozkvetlým penisem shromáždil a přeložil Mnislav Zelený-Atapana. Tento obsáhlý výbor je navíc doplněn velmi čtivou studií o mytologii Amazonie. Od brazilských pohádek se výrazně liší jedním základním rysem. Příběhy z Amazonie jsou autentickým záznamem slovesné předlohy, který je cenný z pohledu etnografů, antropologů, atd., ale na předčítání pro chvíle klidného posezení se příliš nehodí. Je to v pořádku, protože s takovým cílem kniha nevznikla. Do brazilských pohádek se však podařilo vložit jak jistou míru autentičnosti a exotiky, tak plynulost a magično příběhu, které čtenář/posluchač v našich zeměpisných šířkách od útvaru nazvaného pohádka očekává.

Klidně si můžeme představit, jak indiánská maminka vypráví dětem před usnutím třeba o potopě a želvě (první příběh O želvě a voru). Malí posluchači (kdekoliv na světě) si z příběhu odnesou několik ponaučení. První o tom, že je užitečné mít nějakou dovednost, která je druhým ku prospěchu: být dobrý společník, umět ostatní rozveselit, dokázat vyprávět příběhy. Druhé poučení jim vštípí, že je důležité říkat druhým to, co je potěší, i kdyby to třeba nebyla pravda. A z třetího ponaučení vyplývá, že spěch je špatný rádce. Dále se dozví, proč papoušek, opice a pes jsou domácí zvířata, zatímco želva ne. Domnívám se, že na třístránkový příběh je to úctyhodný seznam informací. Podobných příběhů je v knize devatenáct.

Člověk či zvířata
V povědomí pralesních indiánů se člověk odlišuje od zvířat mnohem méně, než jak to vnímáme my. Živí tvorové jsou „na jedné lodi“. Společně čelí síle živlů a vystupují vůči sobě jako téměř rovnocenní partneři či soupeři. Spojuje je společný nepřítel, třeba záplavy, bouřky. V jejich životě hraje důležitou roli voda, životodárná i ničící, pro někoho přirozený habitat, pro druhé zakázané území. Člověka i zvířata spojuje základní starost: kde sehnat potravu. To je vnímáno jako velmi závažný úkol a kdo jej splní, zaslouží si obdiv a úctu, případně shovívavost a pochopení, použil-li k tomu drsnější prostředky, než je běžné. Sehnat potravu je nutnost a kdo to neumí nepřežije, proto se kvůli obživě smí téměř všechno.

Čas
Pojetí času působí na českého čtenáře, uvyklého kauzalitě a osudovosti evropských pohádek, zvláštně a odlišně. Význam přítomného okamžiku má mnohem větší váhu. Předsevzetí a závazky neobstojí před silou okamžitého rozhodnutí. Je třeba pružně reagovat, podle aktuální situace, to ví člověk, stejně jako jaguár, želva, případně tapír... Minulost má téměř nulový význam, osudová předurčenost téměř neexistuje. Lovec se rozhoduje tady a teď. Jenže každý úlovek se jednou sní a lovec pak musí začínat opakovaně od nuly. Rolník je na tom lépe. Má šanci na trvalejší úspěch. Potřebuje si však osvojit důležitou dovednost také související s časem: trpělivost. Trpělivá, byť někdy poněkud prostoduchá želva je vypravěčovým favoritem. A dovolím si tvrdit, že i leckterý čtenář propadne jejímu kouzlu.

V redakční poznámce je uvedeno, že v knize byly použity počeštěné podoby názvů indiánských jmen. I přepis místních jmen a názvů rostlin či živočichů, pro které nemá čeština ekvivalent, je přepsán tak, aby co nejvíc odpovídal zvukové podobě slov. To bezpochyby přispívá ke čtivosti a plynulosti překladu, díky němuž lze příběhy s potěšením číst buď jako prosté lidové příběhy, nebo jako srozumitelné vyjádření mytického obrazu světa, jak jej vnímali původní obyvatelé Brazílie.