Vytloukat klín klínem
Přestože samotní řimsologové analogie s cimrmanology spíše odmítají, jejich srovnání je nabíledni. Kvintesence řimsologického humoru má blízko především k proslaveným přednáškám, které tvoří nedílnou součást každého divadelního představení na oslavu díla Járy da Cimrmana. Dle slov otců zakladatelů Julia Hůlka, Vítězslava Čížka a Jiřího Kaše však řimsologie po divácích netouží a není pro ně ani určena. Jedná se o do sebe uzavřený a především pro sebe provozovaný humor, přinášející ozdravné účinky především jeho tvůrcům a zároveň téměř jediným účastníkům. Vznik této nevídané disciplíny odstartovalo v roce 1972 fatální setkání tehdy ještě „neprobuzených“ budoucích řimsologů s Krvavým románem Josefa Váchala. Samotný její název je pak ne zcela logicky, avšak v souladu se zásadou vyznávání vlivu náhody odvozen od Váchalovy postavy dr. Řimsy. Následnou řadou „objevů“, jež představovaly Váchalem do knihy údajně zakomponované historické souvislosti (především duo skutečného doktora Šimsy a literárního doktora Řimsy existující jako objekt a jeho fikční stín), a expedicí Hůlka s Čížkem do Krči u Prahy, kde leží legendární Šimsovo protialkoholní a neurologické sanatorium, byly položeny nečekaně pevné základy pro zcela nový a podivuhodný „vědní obor“.

Řimsologie je absurdní sama o sobě a na všem absurdním náležitě bazíruje. Staví na povrchních nebo zdánlivých znacích vědecké práce, jako je pseudologická struktura, odborný žargon či hra na exaktní argumentaci. Zároveň vyjadřuje silný odpor k pozitivismu, proti němuž klade specifickou formu introspekce v čele s hlavním nástrojem, jímž je řimsologická dialektika (inspirace Marxem a Engelsem je zde více než zjevná – viz též v knize publikovaný původní text Vojtěcha Bezuchy Podíl opice na polidštění práce). V jádru se jedná o specifický soubor praktik podvratně využívajících tautologii i kontradikci, který tak umožňuje „vysvětlení předmětu předmětem samým" či obrazně řečeno „vytloukání klínu klínem". Za příklad, nakolik zakladatelé brali svůj obor vážně, může sloužit systematika řimsologických titulů (ŘiC – řimsologiae candidatus, ŘiDr – řimsologiae doctor, ŘAk – řimsologiae academicus atp.) s přesně určenými pravidly jejich udílení či snaha o zprostředkování vlastních textů i v cizích jazycích, zejména v latině a maďarštině. Pozornost je věnována náhodě, která ovšem nikdy není jen akcidentálním jevem, nýbrž spíše tím, co zbude po systematickém zobecňování exaktních, tedy neřimsologických věd. Jedná se o taxonomii kontingence, která ale slouží k uvědomění si rozmanitosti a jinakosti světa. Jak tvrdí řimsologové, jde o prosívání skutečnosti. Signifikantní je též záliba v protikladu. Samotná podstata řimsologie má mystické kořeny v podloží Váchalova génia a protialkoholních textech doktora Šimsy. V těch lze nalézt specifickou poetiku, kterou řimsologové dotahují až ke zcela protichůdnému smyslu, v němž docházejí k paradoxnímu přitakání alkoholovému, především pivnímu opojení. Pivo, nezbytná životodárná tekutina, pak bývalo na řimsologických seminářích rozebíráno z rozličných stran: od fyzikálně hydrodynamického pohledu až po transcendentálně fenomenologickou perspektivu.

Obzvláštníci
Pokud se vůbec nechytáte a máte pocit, jako by šlo o nějaký kontakt s kulturou jiného světa, nevadí. Váš pocit je oprávněný a snad představuje správný krok do neznáma, v němž vládne trochu jiný druh logiky. Pakliže si nejste jisti, nakolik lze tuto cestu brát vážně, odhoďte na okamžik rozum a zbavte se jeho omezujících předsudků. Provázet vás budou pojmy jako alkohol-alkoholismus či amateur-expeurtismus (tedy jakási eklektická všeobjímající specializace), praktiky vyrážení klínu klínem nebo poznávání věci věcí samou. Dílo Lenky Pořízkové sleduje dění kolem recesistů chronologicky od založení jejich podivného spolku přes množství dalších formativních událostí, jakými byl megalomanský projekt filmové adaptace Krvavého románu, v níž měla každou stranu knihy zastupovat desetiminutová stopáž, či založení nakladatelství Paseka (podle Váchalova alter ega – vydavatele Paseky), které mělo kromě Váchalových knih vydávat také veškeré písemnictví řimsologické. Poslední část popisuje hledání smyslu řimsologie v porevolučním čase spotřební kultury. Přes počáteční obavy zakládající členové seznali, že jejich náhled na svět je stále aktuální – není třeba se bát vyvanutí řimsologického ducha, neb svět svou bytostnou podstatou spočívá v absurdnu, projevujícím se na každém kroku. Menší, ale podstatnou část knihy pak tvoří antologie původního řimsologického písemnictví. Do výběru byly zařazeny texty, které Pořízková považuje za zásadní z hlediska utváření celé formace. Kniha je také doprovázená řadou ilustrací, reprodukcemi Váchalových litografií či kreseb a dobovými fotografiemi s odrazem specifického genia loci. V závěru publikace je pak zařazen zevrubný chronologický seznam řimsologických akcí a vydaných publikací.

Lenka Pořízková svou knihou mapuje nepříliš známou oblast komiky, projevující se značně podvratným způsobem. Díky sepětí s tzv. obzvláštníky, v jejichž insitním umění si řimsologové libovali, nahlíží autorka rovněž biografii a dílo osobností, jako byli vynálezce a libomudrun Jakub Hron Metánovský, básník Václav Svoboda Plumlovský či světoběžník a svérázný umělec Harry Šlemenda, jenž užíval polštářových potahů coby pláten pro své výtvarné kreace. Kniha tak navazuje na vynikající práce Odvrácená tvář humoru či Zrcadlo obzvláštního Vladimíra Boreckého. „Obzvláštník“ je termín Karla Slavoje Amerlinga, obrozeneckého učence a zakladatele pražského výchovného ústavu Budeč, který by sám mezi obzvláštníky nejspíš patřil. Sám Borecký pak razil termín „mašíbl“, který vznikl ze zkratky slov „magoři, šílenci a blbi“. Abreviaturou byla nadepsána objemná složka nacházející se v Archeologickém ústavu Akademie věd, jež sloužila coby archiv nevyžádaných a nezařaditelných pseudovědeckých hypotéz, vytvořených náruživými amatéry. Řimsology fascinovala bezprostřednost myšlení, jež pracuje mimo běžné meze racionality, a nepoučeného naivního umění, které si u kunsthistoriků vydobylo označení „art brut“. Namátkové ukázky mašíbloidních děl, jako je kupříkladu Hronova rozsáhlá báseň Jarná příroda (sic), oslavující bujení života v podobě odzbrojujících neologismů a přímočarého veršování, tak autorce slouží především ke komplexnímu vykreslení řimsologické kultury. Pro bližší seznámení lze čtenářům k tomuto tématu doporučit řadu dalších publikací, třeba již zmiňovanou Boreckého práci Zrcadlo obzvláštního (Hynek, 1999) či Boreckým uspořádaný výbor Hronových prací pod názvem Nedorozumění s rozumem aneb Konba žijby (Paseka, 1995).

Anything goes!
Řimsologie by svojí programovou neomezeností či bezhraničností mohla odpovědět na Feyerabendovo známé heslo „cokoliv jde“ smělým: „To si piš, že jo!“ Řimsologie se sama prohlašuje za vědu, tudíž je nutné popustit uzdu fantazii a podrobit ji kritériím vědeckého bádání. Přestože bychom v jejím rámci jen těžko hledali konzistentní principy vědecké metody, nelze jí upřít svérázné a autonomní utváření světonázoru. Její specifičnost leží právě na tenké hranici vážnosti a parodie, která díky sebereflexi nikdy nespadne ani na jednu stranu ostří. Tím ostatně údajně recesisté účinně mátli přítomné estébácké špehy, již nebyli schopni správně rozeznat význam výpovědi. Některé řimsologické konstrukce svojí dvojznačností připomínají vizuální paradoxy M. C Eschera či známé 3D obrázky, u nichž se změnou perspektivy zcela mění jejich smysl. Řimsolog a filozof Josef Thér ve svém traktátu o řimsologické metodě popisuje možnosti poznávání světa, jež jsou nanejvýš svůdné, neboť dovolují v každém okamžiku veškerý smysl obrátit v jeho opak, a přesto nadále udržovat původní tezi. Přesto nebo právě proto se jedná především o naplnění očistně svobodné funkce komiky nalézající se v paradoxním vnímání skutečnosti. Smích pak není vyvoláván jen zesměšněním okolí, které ujišťuje subjekt o jeho pevném postavení v komické hře života; groteskní vlna se obrací i k vlastním základům a v nekonečném víru znejišťování posouvá hranice porozumění až na nejzazší mez.