Dějiny knižní kultury jsou obor, který má u nás několik desítek let dlouhou tradici (a „knihověda“ téměř stoletou). Disciplína v anglosaském prostoru známá jako „book history“ nebo „book studies“ je nicméně komplexnější a ambicióznější. O tom, jakými směry se v posledním půlstoletí ubíraly debaty v této relativně nové disciplíně, pojednává publikace Co jsou dějiny knihy? Antologie textů k dějinám a teorii knižní kultury. Obsahuje dosud nepřeložené texty badatelů už téměř klasických (Robert Darnton, Lucien Febvre, Roger Chartier), ale i těch u nás relativně méně známých, jako je britský literární historik narozený v Bangladéši Shafquat Towheed. To vše doprovází obsáhlý úvod Jiřiny Šmejkalové, jedné ze dvou editorek.

Různé časoprostory

V knize se střídají obecné teoretické úvahy a konkrétní historické analýzy, přičemž autoři čtenáře uvádějí do různých časoprostorů, například mezi raně novověké tiskaře, kteří se ocitali v předvoji boje za rozšíření nových myšlenek, takže jim často hrozilo pronásledování a někteří byli dokonce – i se svými knihami – upáleni. (Inkvizitoři 16. století prý byli při jednání s tiskaři neúprosní: „Jak také lépe skoncovat s kacířstvím než tvrdě trestat ty, kteří iniciovali publikování podezřelých knih?“) Jiný exkurz nás přivádí mezi české čtenáře a hlavně čtenářky modlitebních knih v 18. století, které byly v některých případech gramaticky genderově rozlišeny (šlo hlavně o výtisky vysloveně pro ženy), což mělo napomáhat tomu, aby se snáze staly předmětem osobního přivlastnění.

Roger Chartier nás mimo jiné seznamuje s prostředím francouzských lidových čtenářů, kteří v procesu recepce často interpretovali texty přicházející ze společensky vyššího prostředí zcela bez ohledu na záměr, se kterými byly původně vytvářeny. Často se tak stávalo, že tito čtenáři chápali „praktické, utilitární texty jako imaginární“ nebo naopak považovali narativní fikce za popisy skutečnosti. Jako příklad první varianty Chartier uvádí sbírky epistolárních vzorů Modré knihovny, které čerpaly z dvorské literatury raného 17. století, ale byly vydávané pro široké publikum až do počátku 19. století. Tito čtenáři, kteří se nikdy neocitli v situaci, kdy by mohli dané vzory a návody prakticky využít, je proto „chápali jako fikci“, jako specifické romány v dopisech.

Jonathan Rose přibližuje vývoj knihoven velšských horníků a hlavně efekt, který na dotyčné měla četba knih. Tamní horníci jsou v kapitole prezentováni jako horliví čtenáři, kteří právě proto, že pracují v podivném, temném světě, o to silněji touží po intelektuálních podnětech. Někdy to prý však vedlo k poněkud nebezpečným situacím. Jistý horník vzpomínal, že o nedělích seděl v dole na bedně s nářadím, „asi půl míle pod povrchem“, a náruživě četl například Canterburské povídky či Darwinův spis O původu druhů. Ovšem jednou se tak začetl, že nechal vozíky plné uhlí narazit do těch prázdných. Dozorčí dolu ho uhodil a knihu mu vzal, nicméně na konci směny ji nejen vrátil, ale navíc mu nabídl k půjčení několik sbírek básní.

Dějiny čtenáře a autora

Obecně kniha zdůrazňuje, že neexistuje osamocený modelový čtenář, ale vždy jde o konkrétního člověka zasazeného do určité komunity. Čtení je totiž také sociální interakce: „Jeden čtenář potřebuje druhého, který by mu šel příkladem, poskytl zpětnou vazbu k výkladu četby a knihu doporučil, pohaněl nebo zapůjčil.“ Ale jsou i lidé, kteří ostatním číst (a učit se číst) zakazují. Citován je v této souvislosti černošský spisovatel z 19. století Frederick Douglass, který líčil, jak ho jeho paní učila psát tří- a čtyřpísmenná slova, zato její manžel jí „výslovně zakázal“ Douglasse coby otroka vzdělávat. Přičemž vzpruhou pro něj bylo obojí: „Čím dál mě chtěl od vzdělání udržet, tím víc jsem po něm toužil. Nejsem si jist, ale možná za to, že umím číst, vděčím stejnou měrou laskavosti své paní jako i odporu svého pána.“ Knihu bychom tedy neměli považovat pouze za zdroj myšlenek a obrazů, ale rovněž za „zprostředkovatele mezilidských vztahů“.

Stejnou pozornost recenzovaná publikace věnuje i dějinám autorství. S ohledem na to, jak velké množství spolupráce, vyjednávání a zprostředkovávání bylo v minulosti nedílnou součástí autorství, odmítá mýtus „osamoceného geniálního autora“. Bez vztahů, které si i ti nejslavnější autoři vytvořili s různými prostředníky ve vydavatelském procesu – s tajemníky, sazeči, tiskaři, editory, kolegy autory, nakladateli, recenzenty či agenty –, bychom je dnes pravděpodobně neznali. Nebo by alespoň nebyli tak proslulí. Jejich taktiky přitom byly někdy dosti překvapivé: když kupříkladu Voltaire zkorigoval vytištěné archy, které obdržel od svého nakladatele, přeposlal je ještě jinému za účelem pirátského vydání. Podobné triky prý používal často. Byl to způsob, jak zvýšit množství svých vydaných knih, což mu pomáhalo plnit hlavní cíl, jímž bylo šířit osvícenství. Mnozí se rovněž nebáli osobně asistovat při tisku: Johannes Kepler prý trávil hodiny v tiskařské dílně, kde osobně dohlížel na sazbu svých vědeckých pojednání.

Pojem „autor“, jak ho dnes chápeme, ale vznikal postupně. Objevovat se začal již v 16. století, ale na rozdíl od pozdějších asociací s významy jako „génius“ a „subjektivita“ si zachovával středověké konotace „autority“. Autorství tak dlouho bylo součástí feudálních a absolutistických institucí a kodexů. Obvykle se jednalo o příležitostnou zálibu na rozdíl od profesionálního povolání, o činnost, která se spíše provozovala společně s aristokratickými druhy nežli pro řadové čtenáře. Běžně spoléhala na mecenát poskytovaný vrchností či státem.

V 19. století se pak objevily dva odlišné, snad až příliš vyhraněné typy autorů, které ovšem možná byly komplementární: námezdní pisálci i géniové. I literáti, které dnes považujeme za kanonické, záměrně „znevažovali dílo komerčněji orientovaných spisovatelů, aby prokázali smysluplnost svých vlastních děl, ačkoliv byli sami aktivní součástí knižního trhu“.

Byla, je a bude

Recenzovaná publikace si přednostně všímá jednotlivých složek modelu knižního komunikačního okruhu od zmíněného Roberta Darntona, jimiž jsou autoři, nakladatelé, knihaři, tiskaři, knihkupci, distributoři a knihovníci se čtenáři. Ovšem Jiřina Šmejkalová uvádí i alternativní okruh zaměřený na jednotlivé životní fáze samotné knihy (s potlačením lidské složky): „vydání, výrobu, distribuci, recepci a přežití“. A doplnit bychom mohli i další fázi, nutný zánik, ať už rozkladem a přechodem do přírodního chaosu (jako třeba v Druhém městě Michala Ajvaze) nebo plánovaným ničením v ohni či třeba v lisu (jako v Hrabalově Příliš hlučné samotě). Autoři v Co jsou dějiny knihy? přitom správně připomínají, že četba rozhodně není jediný způsob užívání knih. Knihy totiž mohou sloužit jako dárek, zvláště během Vánoc se pak stávají dokonce logistickou výzvou, plnit také mohou rituální funkci, a to i pro negramotné uživatele, nebo pro ty, kteří jejímu jazyku nerozumějí. Dodejme: jako slavný Remešský evangeliář, staroslověnský iluminovaný rukopis z 11. století, na který pro jeho krásnou výzdobu a autorství připisované sv. Jeronýmovi, při korunovaci přísahali francouzští králové.

Spíše než ke středověkým kodexům se ale nejnovější texty recenzované publikace upínají k budoucnosti. Rozhodně se v nich nelká nad údajným nastávajícím zánikem tištěné knihy, ale nadějeplně se v ní vyjmenovávají výhody, které čtení v digitálním věku potenciálně skýtá pro výzkumníky: „Záběry z průmyslových kamer bez přestání systematicky nahrávají čtení na veřejných prostranstvích, zatímco automaticky shromažďovaná GPS data a další údaje o uživatelích nabízené prostřednictvím mobilní digitální sítě přesně zaznamenávají stahování a používání elektronických knih a dalších textů.“ Údaje shromážděné z Kindle od Amazonu či z e-čtečky od Sony budou poskytovat detailní obraz současných čtecích návyků. Díky hromadné digitalizaci prováděné v rámci projektu Google Books budeme mít na okraji stránek vypůjčených knih k dispozici stále větší množství poznámek, které vytvořili čtenáři...

Recenzovaná publikace nechce vyprávět „dějiny knihy“ nebo čtení, jako to dělají třeba Knihy. Přehledné dějiny od klínového písma po elektronické čtečky nebo Trávníčkův Kulturní vetřelec. Dějiny čtení – kalendárium (Host 2020), dodejme, že v jedné z kapitol jsou přitom pochvalně zmíněny Dějiny čtení (Brno, Host 2007, 2012) od Alberta Manguela jako dílo, které zdařile propojuje esejistický styl s encyklopedickým.

Editorky slibují „základní vhled do komplikované problematiky poměrně mladého a bytostně interdisciplinárního oboru“. To sice kniha naplní, ale zdejšímu čtenáři nic neulehčuje: zvláště začátek úvodu je možná zbytečně komplikovaný, takže potenciálního zájemce může odradit ještě dříve, než se vůbec dozví, jak se nová disciplína v osmdesátých letech konstituovala. Pokud se ale čtenář odradit nenechá, kniha mu přinese mnoho impulzů k přemýšlení o takřka nekonečných proměnách knižní kultury a roli čtení. Jestliže přitom studie v Co jsou dějiny knihy? spojují se vzestupem čtenářské gramotnosti spíše duchovní osvobození a politický pokrok, zmíněný Jiří Trávníček naopak pozoruhodně líčil i postoje těch, kteří čtení vyžadovali jako povinné a četba jimi nařízená plnila roli ideologické indoktrinace. (V dějinách knihy najdeme obojí.) A teprve časem se ukáže, jestli bude impuls této antologie natolik silný, aby pro české prostředí platilo to, co roku 1982 Robert Darnton s velkou nadsázkou tvrdil o stoupencích oboru dějiny knihy. Totiž že se mohou vzájemně poznat díky „jiskře v oku“, protože jde o „jedno z mála odvětví společenských věd, kde vládne atmosféra rozmachu a záplava nových myšlenek“.