Poté, co se román La Bibliotecaria de Auschwitz (2012, Osvětimská knihovnice) španělského novináře a spisovatele Antonia G. Iturbeho setkal s příznivým ohlasem u španělských čtenářů, má všechny předpoklady zaujmout i české publikum. A to nejen proto, že předobrazem hlavní hrdinky, čtrnáctiletého děvčete Dity Adlerové, je skutečně žijící osoba, paní Dita Krausová, která jako dítě byla se svými židovskými rodiči odvlečena do koncentračního tábora Osvětim. A nejen proto, že na mnoha místech odkazuje k pražským reáliím. Přes všechnu všudypřítomnost smrti a hrůz osvětimského koncentračního tábora, kde se děj převážně odehrává, jde totiž především o poutavou četbu o naději a síle lidského ducha uloženého v knihách. A vůbec nevadí, že v některých pasážích text sklouzne k novinařině. Dobré novinařině, která čtenáře při četbě rozhodně neruší. Ostatně sám autor se netají tím, že se v něm při psaní někdy sváří spisovatel s novinářem.

Autor za knihu obdržel cenu nadace sdružení španělských knihkupců Troa, jejíž udílení má být výrazem podpory nekomerční literatury. Porota, v níž kromě jiných usedl i u nás známý spisovatel Lorenzo Silva, o knize prohlásila, že je velmi dobře napsaná, velmi dobře zdokumentovaná, vybízí k přemýšlení, je poctou knihám, lekcí naděje, která musí být v lidském životě vždycky přítomna, neboť bez ní by člověk jen těžko mohl překonávat překážky, které mu život přichystal.

Impulsem k napsání díla, jakési oslavě knih, byla Iturbemu skromná zmínka v eseji Knihovna v noci kanadsko-argentinského esejisty Alberta Manguela. A sice zmínka o tom, že i v prostředí plném lidského ponížení, mučení, pokusů na lidech a smrti existovalo cosi ještě méně uvěřitelného než samotná továrna na smrt: tajná knihovna. Velmi skromná, čítající jen několik svazků, ale přece jen knihovna. Člověk uvězněný v koncentračním táboře k ní získal jiný vztah než v běžných podmínkách, vztah až obřadný, neboť četba a činnost s ní spojená pomáhala vězňům uchovat si i v oněch otřesných podmínkách lidskou důstojnost.

Zmínka zaujala autora natolik, že, jak sám říká, „suchá informace se záhy proměnila v sáhodlouhá listování jmény, počty obětí, daty, jmény nacistické hierarchie, v metry čtvereční tábora, v počet krematorií, zkrátka v neosobní jména a čísla". Zatoužil všechna ta data a události proměnit v příběh. Náhoda při hledání doplňkové literatury (Ota Kraus: The Painted Wall) jej přivedla ke třiaosmdesátileté Ditě Krausové, energické a vzdělané paní žijící střídavě v Izraeli a v Praze, která pečuje o odkaz svého manžela a ve svých čtrnácti letech vykonávala funkci knihovnice na baráku č. 31 osvětimského koncentračního tábora. Její vyprávění bylo poslední součástkou do soukolí všech suchých faktů a událostí, jež Iturbe načerpal z literatury týkající se koncentračního tábora v Osvětimi.

Zrodil se příběh. Podložený pečlivě nasbíranými fakty, pravdivý a strhující příběh, který snad žádného čtenáře nenechá chladným. Oslava knih a lidství uprostřed nelidských podmínek. Neznamená to ovšem, že v knize vystupují jen postavy ploché, bez výhrad kladní hrdinové, ba právě naopak: opravdoví lidé z masa a kostí. K některým postavám, jimiž Iturbe zaplnil svůj román, sloužili jako předobraz skuteční lidé, jako byl zapisovač Rudi Rosenberg alias Rudolf Vrba, jemuž jako jednomu z mála se podařilo z Osvětimi skutečně utéci, aby podal svědectví o hrůzách, které se tam dějí a jimž v době války nikdo nechtěl uvěřit. Každá z postav si do koncentračního tábora přináší traumata ještě z doby před válkou, jako například Fredy Hirsch, zakladatel tajné školy na bloku 31, který svou homosexualitu chápe jako osobní selhání pevnosti charakteru a pečlivě ji skrývá, aby nezklamal obyvatele bloku, učitele a děti, kteří k němu vzhlížejí jako ke svému vzoru. Nebo vězeňkyně, s níž Dita Adlerová, osvětimská knihovnice, sdílí pryčnu. Hrubá žena, jež před válkou strávila za kriminální delikty nějaký čas ve vězení, které se s tím, kde se ocitla nyní, nedá vůbec srovnávat. Pasáž, kdy tato žena, která za celou dobu v táboře nepromluvila ani slovo, odchází do plynové komory a jejím jediným lidským projevem je „jmenuji se Ludmila", patří v knize k nejpůsobivějším. Mnohé postavy jsou nejednoznačné, mají své kladné i záporné stránky, jak tomu bývá i v životě. Třeba taková paní Turnovská. Dobrosrdečná a k prožitkům ostatních vnímavá žena, která se pro svoji upovídanost a prostořekost stává nebezpečím kvůli možnému vyzrazení různých tajemství, včetně existence táborového hnutí odporu. Pro tuto její vlastnost jí Dita přezdívá paní Rádio Birkenau.

I většina situací, které život v koncentračním táboře přináší, je zobrazena z různých úhlů. Například známé šmelinářství. Na první pohled fakt jednoznačně odsouzeníhodný, na druhé straně však pár kousků vyšmelených krajíčků chleba pomůže Rudimu Resenbergovi na útěku přežít. Nebo vznikající vztah mezi mladou českou vězeňkyní a stejně mladým esesáckým dozorcem. Bylo snad jejich vinou, že válečná mašinerie je dostala do postavení utlačovatele a oběti? Autor barvitě fabuluje množství situací a vedlejších i hlavních příběhů, jejichž poselství čtenáře nutí klást si nejrůznější otázky a zaujímat stanoviska.

Jednotící osou, která propojuje tyto příběhy, osudy a vnitřní prožitky hlavních i vedlejších postav i jednotlivé události, vymykající se z obvykle jednotvárného chodu koncentračního tábora, jsou zážitky a vnitřní monology hlavní hrdinky, již zmíněné „knihovnice" Dity Adlerové. Knihovnická práce, povolání za normálních okolností tak nenápadné, se v prostředí koncentračního tábora stalo navýsost nebezpečnou činností, za kterou hrozila smrt. Ditiným úkolem bylo vyjmout každé ráno na bloku 31 z úkrytu osm knih, pro které si k ní přicházeli jednotliví učitelé, kteří je daný den používali při vyučování. Atlas při výuce zeměpisu, učebnici geometrie při výuce matematiky, Stručné dějiny světa od H. G. Wellse při výuce dějepisu. Nechyběly ani Osudy dobrého vojáka Švejka a Dumasův Hrabě Monte Christo. Večer je zase musela uložit tak, aby se na ně při šťáře nepřišlo.

Kromě těchto knih však na bloku působily i tzv. živé knihy. Vzdělaní Židé vybavení uměním vyprávět. Ti všichni dětem poutavě vyprávějí příběhy, které kdy před válkou přečetli, zapamatovali si je a tady, v místě, kde lidský život nemá cenu ani zlámané grešle, předávají dál jejich humanistický odkaz. Všichni tito lidé si každý den sami pro sebe musejí zodpovídat otázku, zda toto všechno má smysl v prostředí, kde nikdo z nich nezná dne ani hodiny, kde jejich svěřenci před sebou nemají žádnou budoucnost, kde prvořadou touhou je naplnit žaludek. Přesto každý den zaujímají svá postavení před skupinkou dětí a začínají tajné vyučování.

Mnozí si možná řeknou, že o koncentračních táborech toho již bylo napsáno dost. Román Antonia G. Iturbeho však v málo známém, ale skutečném příběhu osvětimské knihovnice vypovídá o hodnotách platných v každé době: o lidské vůli a sebezapření, o osobní statečnosti, o smyslu pro humor pomáhajícím přežít, o významu naděje v lidském životě. Je oslavou knih, jazyka a vzdělání, hodnot, které nás dělají lidmi. Dobře a čtivě napsaný hold knihám a poklona lidství, které dokázalo přežít v nelidských podmínkách. K dobru je autorovi také třeba přičíst nezkomolené a správně napsané české reálie, které dokládají Iturbeho pečlivý přístup k faktům. U mnoha španělsky píšících autorů to nebývá obvyklé.