Napínavý příběh o přátelství, vášni, nezlomné vůli a odvaze – tak by se dal shrnout román K otevřenému nebi. Španělský romanopisec a tvůrce knih pro děti Antonio González Iturbe (nar. 1967 v Zaragoze) pracuje také jako novinář a literární kritik, kromě toho působí jako docent na madridské a barcelonské univerzitě. Za knihu K otevřenému nebi, vydanou ve Španělsku v roce 2017, získal literární cenu Premio Biblioteca Breve, kterou každoročně udílí proslulé barcelonské nakladatelství Seix Barral. Prostřednictvím tohoto románu se k Iturbemu po pěti letech vrací i naše nakladatelství Akropolis a s ním překladatel Štěpán Zajac. V roce 2013 vydalo v jeho českém překladu titul Osvětimská knihovnice, silný příběh z prostředí koncentračního tábora.

Román K otevřenému nebi přináší příběh tří letců pracujících pro francouzskou poštovní společnost Latécoère. I když je práce pro leteckou poštu zavedla do různých koutů světa od Španělska přes vyprahlé Maroko až po divokou Latinskou Ameriku, přátelství jim vydrželo až do smrti. Děj pokrývá období od dvacátých let do posledního roku druhé světové války a představuje osudy mužů, kteří stáli u zrodu civilního letectví. Iturbe si tedy znovu vybral téma z dějin dvacátého století. Ačkoli je na první pohled méně tragické než v případě Osvětimské knihovnice, i s ním se neodmyslitelně pojí lidské utrpení. Oba romány vycházejí z autorova pečlivého bádání v různých historických a literárních pramenech a také v osobní korespondenci, poutavě podané vyprávění proto působí velmi věrohodně.

Jean Mermoz, Henri Guillaumet a Antoine de Saint-Exupéry. Zdá se, že nemohou být odlišnější. První má v každé zemi jinou milenku, druhý je věrný své ženě a třetí oddaný vzpomínkám na první lásku. Zatímco jeden okouzluje dámy svým atletickým tělem, druhý sice dokázal, co nikdo před ním, přesto je však ve společnosti nesmělý a ten poslední zas jako neohrabaný medvěd způsobuje společenská faux-pas. Propadá-li první záchvatům vzteku a druhý si vždy zachová profesionalitu, ten třetí, věčný romantik, se zasní i na palubě letadla. Mají ale mnoho společného. Dosažené úspěchy jim nikdy nestačí a jen je nutí hledat další výzvy. Bolestivé ztráty, které nechávají za sebou, je ovšem pomalu ničí. Trojlístek doplňuje muž stojící v pozadí, ředitel zmíněné poštovní společnosti Didier Daurat, navenek přísný, necitlivý muž, jenž se ale dnem i nocí trápí úzkostným strachem o ty, kdo pro jeho firmu nasazují životy.

Ačkoliv autor nezastírá své sympatie k protagonistům, nevykresluje je jako ryzí hrdiny bez poskvrnky, ale líčí i epizody, které je neukazují v dobrém světle. V nich se naopak jeví jako sebestřední tvrdohlaví muži riskující život svůj i dalších pilotů jen kvůli vidině pokroku. Neumějí žít na zemi a nerozumějí strachu těch, které při každém odletu zanechávají na zemi. Jako věčným snílkům jim nestačí bezpečí domova, pohodlí kanceláře ani zábava na snobských večírcích rádoby intelektuální smetánky Paříže. Spíše než dění na zemi totiž chápou nebe, jeho nálady a síly. Nelétají však pro pochvaly a pocty, ale proto, že jejich život má smysl jen tehdy, pokud mohou létat. Román tak čtenáře ponouká, aby i oni zkusili jít za vlastní životní vášní. Když Mermoz cituje Baudelairovu výzvu k opájení se životem, nejde o plané pozérství, ale o hluboké životní přesvědčení. „Abyste necítili strašlivé břímě Času, / jež drtí vaše ramena a ohýbá vás k zemi, / je třeba opíjet se bez oddechu. / Ale čím? Vínem, poezií nebo ctností, čím chcete. / Ale opíjejte se.“ (s. 324) Mermoz věří, že je třeba žít pro něco a ne jen pro život sám. A on si vybral právě létání.

Román K otevřenému nebi pobízí i k lásce k literatuře, stejně jako Osvětimská knihovnice. Zatímco pro Ditu, protagonistku Osvětimské knihovnice, představovaly knihy útěk z nesnesitelně těžké reality, Saint-Exupérymu psaní nabízí únik z šedi průměrného života do světa fantazie. V knize se kromě pasáží věnovaných jeho tvorbě a jednotlivým dílům, jako jsou Noční let, Kurýr na jih nebo Země lidí, v nichž se odráží jeho letecká vášeň, objevují i více či méně očividné narážky na jeho asi nejslavnější knihu – Malého prince. V Iturbeho románu si Saint-Exupéry představuje přelet nad horskou loukou, kudy protéká říčka, a řeka se začne kroutit jako hroznýš schopný pozřít cokoliv, klidně i slona. Jindy se ve městě potká s lampářem, který mu učaruje, stejně jako malého prince okouzlil pracovitý lampář na páté planetě. Podobných momentů Iturbe do svého románu poschovával víc, což čtenáře svádí k dalšímu pátrání v Saint-Exupéryho tvorbě a dozajista provokuje i k četbě jeho knih.

Necelých šest set stran románu plyne jako řeka. V nepřetržitém toku se valí stále další události, setkání a rozhovory, rozdělené do kapitol, které jsou vždy uvedené letopočtem a místem děje a vyprávějí střídavě o jednom z hlavních hrdinů. Často končí narážkami, jež nedovolí knihu jen tak odložit. „Mnozí noční lety považují za trnitou cestu, která přinese jen víc nehod a tragédií. Jiní v nich spatřují rozhodný krok k budoucímu rozvoji obchodního letectví, které se právě rodí. Ani jedna ze stran se nemýlí.“ (s. 234) Ze samotného závěru knihy, věnovaného jen Saint-Exupérymu, se ovšem napětí bohužel vytrácí: výčet životních epizod tu spíš než román připomíná jakousi sentimentální biografii. Zároveň se v celé knize opakují stále tytéž motivy. Jakkoliv jsou to vlastnosti pro postavy příznačné, objevují se tak často, až působí trochu otřepaně, jako je to v případě Mermozova vlčího hladu či věčné netrpělivosti nebo Saint-Exupéryho malůvek, jimiž se baví v těch nejméně vhodných chvílích.

Ať už ale od knihy čtenář čeká velký příběh, nebo je spíš příznivcem vědy a techniky, případně miluje Exupéryho literární tvorbu, každý zde najde něco svého. Knihomola navíc potěší krásná obálka podle návrhu Daniely Olejníkové znázorňující městské i horské nebe protkané letadly. Vrátí se s ní do časů rukou psaných dopisů, které byly posvátné nejen pro jejich majitele, ale i pro samotné doručovatele. „Ty dopisy obsahují něco cennějšího než zlato. Na nejjižnějším letišti světa, kde sviští vítr ostrý jako břitva, u stolu stlučeného z prken a zachumlaný v kožené letecké bundě Tony sleduje, jak se lidé nejrůznějšího věku i společenského postavení chvějí dojetím. Cítí, že jeho život je spojen s životy ostatních. Světla v temné noci zazáří.“ (s. 318)