Kniha Luciana Boiy vyšla dosud již ve třech jazykových verzích. Kromě rumunského originálu (România: ţara de frontieră a Europei) byla přeložena ještě do anglického (Romania: borderland of Europe) a francouzského (La Roumanie: un pays à la frontière de l’Europe) jazyka. Koncem loňského roku se práce dočkala rovněž poměrně zdařilého slovenského překladu, který pořídila překladatelka, filoložka a rovněž někdejší zástupkyně slovenské velvyslankyně v Bukurešti Hildegard Bunčáková.

Prof. dr. Lucian Boia (nar. 1944) je rumunský historik a profesor Fakulty historie Bukurešťské univerzity. Jeho badatelské zaměření zahrnuje dosti široké spektrum témat od moderních rumunských dějin přes historii Evropy, dějiny intelektuálů až po historii mýtů, mytologie a „imaginárna“. Můžeme konstatovat, že v posledně jmenované oblasti je Boia skutečným průkopníkem jak mezi rumunskými, tak mezi světovými historiky. Důkazem tohoto tvrzení jsou některé z jeho klíčových prací jako Vědecká mytologie komunismu (Mitologia ştiinţifică a comunismului, Bucureşti: Humanitas, 1999), Mýtus demokracie (Mitul democraţiei, Bucureşti: Humanitas, 2003) nebo Mýty rumunských dějin (Mituri istorice româneşti, Bucureşti: Editura Universităţii Bucureşti, 1995), které se svým pojetím pohybují spíše v rovině filozoficko-historické. Jeho kniha Dějiny a mýtus v rumunském vědomí (Istorie şi mit in conştiinţa românească, Bucureşti: Humanitas, 1997) představovala svého času opravdový průlom ve výkladu rumunských dějin a svým vydáním vzbudila značný ohlas mezi odbornou veřejností. Boia své knihy o rumunských dějinách nepojímá jako klasické vědecké monografie založené na systematickém výzkumu archivních pramenů a odborné literatury. Snaží se problematiku uchopit ze zcela jiného úhlu pohledu a ve svých textech spíše odpovídá na otázky, kdo vlastně jsou Rumuni, jak nahlížejí sami na sebe, na svoji vlastní identitu, historii, jaké je jejich postavení mezi ostatními národy atd. Jeho díla tak vyvracejí četné v cizině zažité stereotypy o Rumunsku.

Kniha Rumunsko: Krajina na hranici Európy není velká ani tak svým rozsahem, jako především svojí koncepcí a pojetím. Nejedná se totiž o obvyklou vědeckou historickou práci, přesto se z velké části dějinami Rumunska zaobírá. Boia přináší poněkud netradiční pohled na národní historii, již nekoncipuje pouze jako strohý chronologický popis událostí a dat, nýbrž se nad dějinami svého národa zamýšlí a hledá jejich příčiny a souvislosti ve vztahu k jiným faktorům, nejčastěji k temperamentní a nestálé povaze a specifické mentalitě Rumunů. Na rozdíl od většiny publikací z pera rumunských historiků, které jsou převážně nacionalisticky orientované a někdy do značné míry rumunské dějiny idealizují, vykládá Boia historii Rumunů (stejně jako události současné doby) se značnou dávkou kritičnosti a vytváří tak nezasvěcenému člověku objektivní obraz vlastního národa.

Jak sám autor tvrdí, publikace je určena především čtenářům ze západního světa, kteří většinou nemají o Rumunsku prakticky žádné nebo jen velmi chabé znalosti. Z tohoto důvodu vysvětluje a uvádí na pravou míru některé mezi cizinci zažité mylné názory a informace. Jedná se např. o častou tendenci ke ztotožňování Rumunů s Romy, na což jsou Rumuni velmi citliví a vždy se jich takový výrok dotkne. Jejich podrážděné reakce samozřejmě mají své opodstatnění, nicméně pro běžného Západoevropana či Američana může představovat problém odlišit od sebe obě etnika kvůli velké podobnosti jejich označení ve většině světových jazyků. Příkladem může být angličtina, v níž se pro Rumuny používá pojmenování Romanians a pro Romy Romani nebo zkráceně Roma. Podobnost názvů existuje i v samotné rumunštině, která tyto potíže aspoň částečně vyřešila v psaném jazyce, kdy pro označení Romů zavedla slovní podobu rromi nebo jednoduše využívá alternativního pojmu ţigani. Rumunský výraz ţigan však ještě nemá natolik pejorativní nádech jako třeba v češtině, kde slovo cikán bohužel postupně hanlivých konotací nabývá čím dál více, byť tomu tak v minulosti nebývalo.

Kniha je celkově rozdělena do osmi kapitol. První část se zabývá geografickým vymezením Rumunska. Přináší zeměpisnou, etnografickou a místopisnou charakteristiku jednotlivých rumunských historických regionů. V této pasáži autor uvažuje nad otázkou, do jaké části Evropy vlastně Rumunsko patří. Rumuni obvykle sami sebe označují jako „latinský ostrov ve slovanském moři“, a kvůli tomu se považují za historicky a kulturně nadřazené vůči sousedním národům. O svém zařazení na Balkán nechtějí Rumuni ani slyšet z důvodu negativních asociací, které se při vyslovení názvu poloostrova většině světa vybaví. Z hlediska geografického je zasazení Rumunska na Balkán vskutku problematické, svou mentalitou a zvyklostmi se však Rumuni ostatním balkánským národům velmi podobají. Navzdory tomu (nebo možná spíše proto) se rumunští občané snaží dosáhnout zahrnutí své země spíše do regionu střední Evropy. Tuto koncepci by nicméně bylo možné v současné době aplikovat pouze na Sedmihradsko, navíc s výhradami. Autor nakonec dochází k závěru, že Rumunsko je díky své regionální a etnické pestrosti, s ohledem na svůj velmi bouřlivý dějinný vývoj a na mnohá další specifika obtížné zařadit do některého z geograficky vymezených a mezi lidmi dlouhodobě zažitých evropských regionů.

Druhá kapitola s názvem Latinský ostrov nejprve rozebírá etnogenezi rumunského národa. Boia zde zdůrazňuje rumunskými historiky a etnology s oblibou prosazovanou dákorománskou (někdy se používá i označení geto-dácká) teorii, avšak i ona podléhá různým interpretacím. Dodnes se v rumunském akademickém prostředí vedou živé diskuse na téma, jestli koluje v žilách Rumunů více římské krve, nebo zdali jsou jejich dávnými prapředky spíše Dákové. Pravda bude podle autora zřejmě někde uprostřed. Součástí této pasáže je také zmínka o sporu mezi rumunskými a maďarskými historiky ohledně kontinuity rumunského osídlení v karpatském oblouku, jenž představoval choulostivý moment ve vzájemných vztazích i za dob komunismu, kdy oba státy geopoliticky patřily ke spojencům v rámci sovětského mocenského bloku. Poslední podkapitola pojednává o pestrosti rumunského jazyka, který sice z velké části (cca 70 %) využívá latinské lexikum, vliv dalších jazyků (hlavně slovanských, dále maďarštiny, řečtiny a turečtiny) je v něm však jednoznačný i přes četné pokusy z minulosti rumunštinu co nejvíce oprostit od cizích (nelatinských), především slovanských elementů.

Následující oddíl představuje autorův pohled na rumunskou historii od starověku do nástupu komunistického režimu formou esejistických zamyšlení. Není zde prostor na podrobnější analýzu jednotlivých epoch rumunských dějin, zmínil bych proto pouze některé zajímavé postřehy. Boia v této části knihy poukazuje mj. na historické zaostávání rumunského etnického prostoru oproti západní a střední Evropě, způsobené pozdějším vznikem státních útvarů na území dnešního Rumunska, četnými válečnými konflikty a migračními vlnami v této oblasti a v neposlední řadě též závislostí na Osmanské říši. V této kapitole se bohužel objevují také některé faktografické chyby. Rakousko-turecká válka v letech 1683–1699 skončila podpisem tzv. karlovického míru, podle města Sremski Karlovci v dnešním severním Srbsku, a ne mírem v Královci, jak je chybně uvedeno na s. 61¹. Tato chyba je způsobena špatným překladem pojmenování města, v rumunském originálu je název uveden správně. Tvrzení samotného autora, že v letech 1718–1739 bylo součástí habsburské monarchie Srbsko (s. 61–62), je dosti zavádějící a nepřesné. Rakousko v této době pouze dočasně připojilo střední část Srbska, tzv. Šumadiji². Oblasti na jihu Srbska kolem města Niš, potažmo Kosovo nikdy k Rakousku nepatřily. V překladatelčině vysvětlení v závorce na s. 80 v horním odstavci, že na základě bukurešťského míru v roce 1812 ztratilo Rumunsko jižní část Besarábie ve prospěch Ruska, jsou hned dva chybné údaje. Jednak roku 1812 sjednocené Rumunsko ještě neexistovalo, územní ztráta se proto týkala pouze Moldavského knížectví, za druhé carská říše tehdy anektovala celou Besarábii, ne jenom její jižní část.

Čtvrtá kapitola je věnována období rumunského komunismu. Výklad začíná nástupem komunistického režimu k moci a rapidním nárůstem členstva rumunské komunistické strany po druhé světové válce. Pokračuje přes období 1948–1953, kdy bylo Rumunsko věrným satelitem Sovětského svazu a loajálně přejímalo sovětské politické, sociální a kulturní vzory. Následovalo období destalinizace a posílení moci rumunského vůdce GheorghiuDeje. Postupně se uvolňující závislost Rumunska na Moskvě vyvrcholila vytvořením nacionalistické doktríny a koncepcí vlastní rumunské cesty k socialismu. Tato politika byla následně přejata a dále rozvinuta Nicolaem Ceauşeskem, v průběhu jehož vlády (až na prvních pár let liberalizace režimu) zůstalo Rumunsko tvrdým stalinistickým státem dle sovětského modelu, zároveň však pěstovalo v lidech hrdost na latinský původ Rumunů a na vlastní národní dějiny plné heroických epoch a milníků. Lucian Boia nezastírá svůj velmi kritický názor na období komunismu, jemuž dává za vinu následné velké hospodářské obtíže 90. let, totální rozvrat rumunské inteligence a vytvoření celkově nepříznivé sociální struktury země. Důsledky těchto problémů jsou v zemi patrné dodnes. Tato myšlenka prolíná několika kapitolami.

Další část knihy se zaobírá vývojem v Rumunsku po pádu komunistického režimu. Spojujícím článkem velké části tohoto období je pomalý postup tržněhospodářských reforem ve srovnání s jinými zeměmi bývalého sovětského bloku a rovněž neochota dokončit privatizace podniků a nemovitostí a restituce majetku zkonfiskovaného komunisty. První prezidentství Iona Ilieska, vymezené roky 1990–1996, se Boia zdráhá označit jako demokratické státní zřízení a spíše je charakterizuje jako autoritativní systém. Svůj názor zdůvodňuje především opakovanými násilnými zásahy horníků povolaných vládnoucím establishmentem proti demonstrujícím občanům na počátku 90. let (tzv. mineriády) a skutečností, že prezident Iliescu a vládnoucí klika kontrolovali klíčové státní instituce včetně televize. Následující období středopravicové vlády prezidenta Emila Constantineska v letech 1996–2000 hodnotí autor jako teoretický pokus o odvážnější reformy systému, které však skončily spíše fiaskem a přinesly zklamání většině rumunských občanů. Roky 2000–2004, během nichž stál v čele Rumunska „tandem Ion Iliescu – Adrian Năstase“, sice znamenaly nárůst politického klientelismu a četné případy korupce ve státním aparátu, přinesly nicméně zemi vstup do NATO v roce 2004 a velký krok vpřed při vyjednávání o členství v Evropské unii. Asi zatím největší pokrok a modernizaci zaznamenala rumunská společnost a ekonomika v prvních letech středopravicové vládní koalice liberálů a demokratů pod patronací prezidenta Traiana Băseska, jenž je u moci dodnes. Součástí této kapitoly jsou i kratší oddíly o významnném postavení pravoslavné církve v zemi, oblibě královské rodiny mezi Rumuny nebo nedostatečném vyrovnání se s minulostí, které autor dokumentuje na přetrvávající přítomnosti bývalých vysokých stranických funkcionářů či někdejších agentů tajné policie Securitate v důležitých funkcích ve státní správě, ale i v soukromém sektoru.

Kapitola následující hovoří o poměru Rumunů k ostatní Evropě a vlastním národnostním menšinám. Staví proti sobě dva hlavní směry orientace rumunské intelektuální elity 19. a počátku 20. století – frankofilský a germanofilský. Přes silný proněmecký názorový proud nakonec převládla orientace na Francii, především z jazykových důvodů. Angličtina se v Rumunsku ve velké míře prosadila až po pádu komunismu, do té doby zůstávala Velká Británie pro Rumuny zemí „vzdálenou a exotickou“. Podobně na tom byly Spojené státy, kam však postupně směřovalo několik vln rumunské emigrace. Autor se v této kapitole zabývá i otázkou historie židovského osídlení v Rumunsku a smutným obdobím holocaustu rumunských Židů. Počet jeho obětí Boia vyčíslil na „něco přes 100 tisíc“ (s. 192), což je však silně podhodnocený údaj. Odhadované množství Židů, kteří nepřežili druhou světovou válku na území Rumunska, se totiž pohybuje mezi hodnotou 280–400 tisíc osob, přesný údaj je pravděpodobně již nezjistitelný. Součástí pasáže je i stručná zmínka o dvou nejpočetnějších menšinách v Rumunsku, tj. Maďarech a Romech, o rozdílech mezi jednotlivými historickými regiony Rumunska a o citlivé otázce rumunsko-moldavských vztahů.

Předposlední oddíl nabízí pohled na některé významné postavy rumunských dějin. Autor zde neguje oblíbené mýty a legendy o hraběti Draculovi a přináší skutečný obraz valašského knížete Vlada III. Ţepeşe. Dalšími popisovanými osobnostmi jsou králové Carol I., Ferdinand I., Carol II. a Michal II., vznešená a ušlechtilá královna Maria (matka „krále playboye“ Carola II.). Pozoruhodným způsobem jsou do kontrastu stavěni, z hlediska zaměření tvorby i osobnostních rysů, zřejmě největší rumunský básník Mihai Eminescu a dramatik Ion Luca Caragiale. Opomenuty nejsou ani velké osobnosti rumunské historiografie a jazykovědy, jako Dimitrie Cantemir, Ion Heliade Rădulescu, Bogdan Petriceicu Hasdeu nebo Nicolae Iorga a rovněž světoznámý filozof Mircea Eliade. Náhled do rumunského „panteonu“ uzavírají vybraní spisovatelé, dramatici, literární historici, hudební skladatelé, malíři, osobnosti vědy a techniky a sportovci.

Poslední kapitola je jakýmsi malým „bedekrem“ po Bukurešti. Podává stručnou charakteristiku vývoje rumunské metropole v proměnách staletí. Velký prostor věnuje modernizaci města v 19. století za vlády krále Carola I., éře výstavby širokých bulvárů a vznešených, elegantních budov po vzoru Paříže. V tomto období rovněž došlo k vysušení doposud se zde nacházejících močálů, vytvoření sítě jezer v severní části Bukurešti a založení nádherných městských parků. Autor zde opět hodnotí komunistickou éru jako jednoznačně negativní až zkázonosné období, které mělo pro podobu metropole dalekosáhlé a nevratné následky. Zřejmě nejdrsněji se na tváři hlavního města podepsalo zemětřesení v roce 1977, poté následná demolice velké části historického centra včetně mnoha architektonicky cenných kostelů a stavba megalomanských paláců a bulvárů na jejich místě, to vše po vzoru metropole KLDR Pchjongjangu, kterou rumunský diktátor krátce předtím navštívil. Jako hlavní momenty vývoje rumunské metropole po roce 1989 popisuje Boia nekontrolovaný růst rozlohy města, necitlivé včleňování moderních budov mezi historické paláce a vily a časté přejmenovávání názvů ulic v průběhu dějin. Opět se zde v této souvislosti setkáváme s přirovnáním těchto faktorů k nestabilitě rumunské společnosti, kde „vše je nejisté, nestálé, provizorní…“ (s. 254).

Recenzovaná kniha představuje svého druhu naprosto jedinečnou práci. Přináší velmi čtivým, ale zároveň odborně fundovaným způsobem základní informace o geografii, historii, obyvatelstvu a každodenních reáliích Rumunska. Výklad vhodně doplňují mnohočetné zajímavosti a kuriozity. Obsahově lze této práci vzhledem k její originální koncepci jen těžko něco vytýkat, s výjimkou několika faktografických chyb. Rumunské dějiny jsou sice v knize pojednány dosti stručně a na mnoha místech svým stylem až povrchně a bez širšího vysvětlení, tuto skutečnost však můžeme autorovi s čistým svědomím odpustit, jelikož kniha rozhodně neaspiruje na zevrubný encyklopedický soupis veškerého vědění o Rumunsku. Boiova práce velmi dobře poslouží k základnímu seznámení se s problematikou všem, kteří se blíže zajímají o „zemi na hranici Evropy“, nebo díky autorovým častým odkazům na relevantní literaturu také jako výchozí pozice pro ty, kdo se chtějí podrobněji věnovat studiu rumunské historie. Měla by být určitě zahrnuta v seznamu povinné literatury pro studenty rumunštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Přes všechny výše zmíněné nedostatky patří velký dík překladatelce a bratislavskému nakladatelství Kalligram, jejichž zásluhou se mohou dnes s touto pozoruhodnou knihou seznámit také čeští čtenáři.
 

1. Královec neboli Königsberg je alternativní označení pro dnešní ruské město Kaliningrad, ležící v malé exklávě vklíněné mezi Polsko a Litvu. ^zpět
2. Tento region můžeme zhruba vymezit na severu tokem Dunaje u měst Bělehrad a Smederevo, na jihu pak řekou Západní Moravou. ^zpět