Lucian Boia: De ce este România altfel?
Boia, Lucian: De ce este România altfel?

Lucian Boia: De ce este România altfel?

Rumunský historik a profesor fakulty historie univerzity v Bukurešti Lucian Boia, známý svým dosti kritickým a svébytným pohledem na dějiny vlastní země a vlastního národa, sepsal v roce 2012 útlou publikaci s názvem De ce este România altfel? (Proč je Rumunsko jiné?). Podle slov samotného autora by tato práce měla představovat jakési volné pokračování knihy România, ţara la frontiera Europei (pod názvem Rumunsko, krajina na hranici Európy vyšlo v Bratislavě taktéž v roce 2012).

Rumunský historik a profesor fakulty historie univerzity v Bukurešti Lucian Boia, známý svým dosti kritickým a svébytným pohledem na dějiny vlastní země a vlastního národa, sepsal v roce 2012 útlou publikaci s názvem De ce este România altfel? (Proč je Rumunsko jiné?). Podle slov samotného autora by tato práce měla představovat jakési volné pokračování knihy România, ţara la frontiera Europei (pod názvem Rumunsko, krajina na hranici Európy vyšlo v Bratislavě taktéž v roce 2012). Podnětem pro napsání knihy byla prý politická krize v Rumunsku roku 2012, na jejímž základě se Boia zamýšlí, proč je Rumunsko tolik odlišné od ostatních zemí Evropy, a rovněž (a to především) v čem a z jakého důvodu ve svém vývoji zaostává. Svým pojetím se jedná o práci nepochybně zajímavou a celkově unikátní, nicméně v mnoha ohledech vyvolávající spíše rozpačitý dojem, kdy řada tvrzení je přinejmenším zjednodušujících a zkreslujících realitu.

Kniha je rozdělena do velkého množství krátkých kapitol, přičemž autorovo zamyšlení nad dějinným vývojem vlastní země je řazeno chronologicky. Nejprve Boia hovoří o vzniku a specifickém vývoji knížectví Valašska a Moldavska jakožto základu historické rumunské státnosti a srovnává je s okolními státními útvary regionu. Boia od počátku konstatuje nedostatky obou státních útvarů v oblasti institucionální, sociální i kulturní a jejich opožděný nástup na dějinnou scénu, což podle něho lze zdůvodnit i nedostatkem psaných historických pramenů. Tím vysvětluje zvláštní postavení středověkých rumunských knížectví a jejich marginální polohu z hlediska geopolitického, jelikož „pro staré Řeky i Římany tvořila severní hranici civilizovaného světa řeka Dunaj“ (s. 9).

Netradiční je rovněž pohled autora na teorii o původu Rumunů, kdy zdůrazňuje, že na území dobyté provincie Dacie byli usazováni římští kolonisté, kteří pocházeli nikoliv z Říma či Apeninského poloostrova, ale převážně z okrajovějších provincií impéria. „Dokonce i Traján, dobyvatel a přemožitel Dáků, byl Španěl [sic!], první císař pocházející z římské provincie, nebyl tedy ,opravdovým‘ Římanem (s. 11).“ Z hlediska východoevropského, tedy etnického pojetí národa však nepochybně Římanem byl, jelikož pocházel z aristokratické rodiny, která se pouze usadila v provincii Hispánie.

V kapitole o vývoji v 19. století konstatuje Boia „naléhavou nutnost přijetí západního modelu státního uspořádání“. V domácím umění a kultuře spatřuje velký potenciál, chybí mu však podle jeho slov originalita a novátorský prvek. Jako příklad uvádí dílo velikána rumunské poezie Mihaie Emineska, jehož tvorba je omezena na domácí publikum, zatímco jeho překlady do cizích jazyků se v zahraničí nesetkaly s větším ohlasem. Básník je nerozlučně spjat s dosti specifickým domácím prostředím, které je jen těžko uchopitelné zvenčí. Možné řešení problému nepochopení Emineskovy tvorby zahraničním publikem vidí autor ve vytvoření jednotné strategie pro rozluštění a pochopení rumunských speficik, podrobnější návrhy však neuvádí.

Utváření moderní rumunské národní identity naráželo již od samého počátku na řadu překážek. Je neoddiskutovatelné, že na území dnešního Rumunska společné národní vědomí ve větší či menší míře existovalo, což lze doložit i existencí společného jazyka komunikace. Ve skutečnosti byl však tehdejší rumunský národ značně různorodější, než jak bývá obvykle vykreslován. Boia v této souvislosti poukazuje na značně nekritickou percepci sjednocení tří historických rumunských knížectví Michalem Chrabrým rumunskou historiografií. S jeho názorem lze souhlasit: tento historický okamžik byl sice významný, jelikož však trval pouhý rok a nepřinesl kýžené výsledky, není na místě mu přisuzovat takovou důležitost.

Autor s precizností identifikuje skryté problémy konstrukce mýtu v rumunských dějinách – komplex méněcennosti a potřeba vyrovnat se s ním, formy bez základu (forme fără fond), morální deficit osobností rumunského kulturního života... Vše výše jmenované napomáhá k dekonstrukci jednoho z nejaktuálnějších mýtů, zakořeněného v rumunské postkomunistické společnosti, jímž je idealizace období mezi dvěma světovými válkami. Perioda existence Velkého Rumunska je nezřídka chápána dokonce jako politický, ekonomický i morální ideál. Předmětem autorova značného zájmu je analýza období komunistického režimu. Boia se zamýšlí nad skutečností, proč Rumuni po druhé světové válce masově nepřilnuli ke komunismu, přestože pro to byly předpoklady v podobě sociální nerovnosti, nedostatku vzdělání a nerovnoměrného rozvoje společnosti. Rumunská společnost byla převážně rurální a rolníci byli k podobným utopickým idejím velmi skeptičtí. Mnozí z nich navíc získali osobní zkušenost se sovětskou realitou během válečného tažení maršála Antoneska na východní frontě a rozhodně v ní neviděli ideální stav. Možné vysvětlení procesu sovětizace Rumunska nespatřuje autor v rumunské pasivitě a indiferentnímu postoji společnosti, jak bývá někdy interpretováno, ale spíše v příznivém načasování událostí a rozhodnutí velmocí a rozdělení sfér vlivu.

Rumunskou společnost po pádu Ceauşeska vnímá autor jako zkaženou a tvrdě poznamenanou totalitní povahou režimu, neexistencí opozice, samizdatu, fakticky ani disidentského hnutí. Opožděný historický vývoj, umocněný obdobím existence komunistického režimu, pokračoval velmi pozvolným a váhavým procesem vyrovnávání se s minulostí během éry Iona Ilieska a ne zcela promyšleným pokusem o reformy v období pravicových vlád a prezidenta Emila Constantineska, který skončil nezdarem a deziluzí občanů. Pozitivními momenty byl vstup země do NATO a Evropské unie. Stále však přetrvávají tradiční nešvary společnosti jako všudypřítomná korupce, klientelismus a v neposlední době také neschopnost čerpání finančních prostředků z eurofondů, které je navíc často provázeno mohutným rozkrádáním. Autor poznamenává, že v celé řadě statistik ukazujících životní úroveň a tempo rozvoje Rumunsko za většinou evropských států značně pokulhává. Křiklavým příkladem je například zaostalost rumunského venkova, kde řada domácností stále není vybavena tekoucí vodou či splachovací toaletou.

Boiova kniha má za cíl nalézt vysvětlení pro současné politické, společenské a hospodářské defekty Rumunska prostřednictvím zkoumání příčin tohoto neutěšeného stavu v průběhu národních dějin. Autor proto uvádí a rozebírá řadu historických okamžiků, které podle něho toto zpoždění a zaostávání Rumunska v dnešní době způsobily. Jeho argumentace je však v mnoha případech irelevantní, někdy dokonce zcela zavádějící.

První problém spatřuji v Boiově tvrzení, že dobytí Dacie římským císařem Trajánem byla chyba, která způsobila úpadek impéria. Ve skutečnosti však ovládnutí této provincie římské státní pokladně prokazatelně zajistilo přísun finančních prostředků. Pravdivé není ani tvrzení, že převážná část kolonistů, kteří osídlili Dacii, pocházela z periferních oblastí římské říše, jednalo by se tedy o tzv. barbary. Tímto konstatováním chce Boia snížit význam latinského elementu v nově dobyté provincii. Podle jiných historiků (např. Alexandru Xenopol, Vlad Georgescu) však tři čtvrtiny kolonistů byli Římané z jádrových oblastí impéria. Nelze souhlasit ani s autorovým tvrzením, že Rumunsko nemůže konkurovat úrovní vzdělanosti zbytku Evropy kvůli skutečnosti, že univerzita v Bukurešti byla založena o 500 let později než např. Univerzita Karlova v Praze. Na základě dostupných statistik lehce zjistíme, že délka existence univerzit a tradice vysokoškolského vzdělání ani zdaleka nemusí odpovídat skutečné úrovni vzdělávacích institucí v současné době.

Dále se v knize uvádí, že za veškerý pokrok vděčí Rumunsko cizincům. Zde má autor na mysli především období rozvoje země za vlády krále Carola I., panovníka německého původu, či výstavbu důležitých budov dle návrhů francouzských architektů. Autor z těchto a několika dalších příkladů vyvozuje závěr, že Rumuni vlastně ve svých dějinách sami nic nedokázali a nebýt německé a židovské menšiny, situace by pravděpodobně byla ještě horší. Na mnoha případech z jiných, často vyspělých zemí, však běžně pozorujeme cizí vlivy, které napomohly pokroku daného státu (hugenoti v Prusku, italská renesance ve Francii…). Španělsko dosáhlo v 16. a 17. století vysokého stupně rozkvětu za vlády dynastie rakouských Habsburků a posléze francouzských Bourbonů, Rusko zažívalo strmý vzestup v období carů Petra Velikého či Kateřiny Veliké (oba měli německé kořeny), Švédsko prošlo významnou periodou svých dějin spolu s vládci původem z Bavorska, později z Francie. Takto by se dalo pokračovat ještě velmi dlouho, kdyby to dovoloval žánr recenze.

Za značně zavádějící lze považovat výrok, že Rumunsko, na rozdíl od jiných zemí sovětského bloku, pasivně přijalo komunistický model bez větších projevů opozice. Tvrzení je o to pozoruhodnější, že sám autor v období komunismu vyrostl a dlouho žil. Zapomněl snad na vězení a pracovní tábory plné představitelů předválečných politických stran, zástupců inteligence, církví a národnostních menšin? Mnoho dalších významných osobností, které se procesu sovětizace vzepřely, bylo donuceno emigrovat ze země. Došlo k násilnému potlačení protestů rolníků proti kolektivizaci, za něž byly následně uděleny tvrdé tresty.

Boia se také pozastavuje nad skutečností, že v Rumunsku neexistovaly sebemenší známky ozbrojené rezistence vůči komunistickému režimu. Ani toto není pravda, jelikož v Rumunsku takové odbojové skupiny působily, a to především na přelomu 40. a 50. let v různých oblastech Karpat (poslední hlouček protikomunistických partyzánů byl údajně odhalen a rozprášen v Banátu teprve roku 1962). Jejich vůdci byli především vyšší armádní důstojníci, kteří za války bojovali na východní frontě po boku nacistického Německa, dále členové někdejší extrémně pravicové Železné gardy, případně také rolníci, kteří před kolektivizací uprchli do hor a vytvořili ozbrojené partyzánské jednotky. Nutno však podotknout, že jejich aktivita nebyla nijak významná a jednalo se navíc spíše o izolované skupiny, které v případné samostatné akci neměly prakticky žádnou šanci na úspěch.

Projevy odporu vůči komunistickému režimu tedy v Rumunsku rozhodně existovaly. Jistou apatii rumunské společnosti a neexistenci rozsáhlejších a především organizovaných opozičních hnutí a disentu opravdu můžeme konstatovat, to však bylo zapříčiněno velmi represivní povahou režimu, snahou o totální likvidaci „kapitalistických a kulackých“ poměrů a všudypřítomnými strukturami tajné policie. Toto vše se dělo v míře skutečně neobvyklé ve srovnání s ostatními sovětskými satelity, snad jen s výjimkou Albánie.

Tolik snad jen k některým konkrétním tvrzením autora. Závěrem bych dodal, že kniha se podle mého soudu, podobně jako mnoho předchozích prací Luciana Boiy, opět pokouší přinést osobitý úhel pohledu na rumunské dějiny a zpochybnit některé zažité mýty a stereotypy, tentokrát ještě mnohem kritičtější formou. Avšak na rozdíl od většiny autorových starších publikací, které si troufám označit za novátorské a do značné míry převratné (v pozitivním slova smyslu), bych posuzovanou knihu označil za ne příliš šťastný pokus o zamyšlení se nad důvody opožděného vývoje Rumunska a nad jeho současnými strukturálními problémy. Nelze říci, že většina závěrů je mylná, najdeme zde nepochybně mnoho relevantních a pravdivých zdůvodnění. Jak jsem se však snažil ukázat na několika vybraných příkladech, autorova konstatování, původně zřejmě koncipovaná s dobrým záměrem, často zásadně pokulhávají, a to jen kvůli nedostatečné promyšlenosti, neuvědomění si souvislostí a širšího dějinného kontextu a ve značně zjednodušujících a zavádějících výrocích.