V roce 2011 Ondřej Buddeus vydal knihy Orangutan v zajetí má sklony k obezitě (spolu s Martinou Kupsovou a Alžbětou Skálovou; Napoli, 2011) a sólovou sbírku básní 55 007 znaků včetně mezer (Petr Štengl, 2011), které staví na konceptuálním přístupu bez nároku na srozumitelnost či „čitelnost“. Tyto v českém prostředí celkem neokoukané nápady prezentuje rovněž na stránkách Psího vína, jehož je šéfredaktorem, a protože Buddeus hojně překládá, můžeme se domýšlet, že přinese ukázku nějakého podobného zahraničního hlasu.

To, že rorýsy znamenají první krůčky v autorově „konceptuálním“ tvoření, je nabíledni. „Kompjůtrizace“ (Štolba) zobrazovaného světa i předkládané sbírky (názvy básní dle počítačových souborů, obálku „zdobí“ internetový odkaz, přičemž existují dvě různé verze), mechanizace lásky a sexu, novodobá personifikace básně (báseň umí být lidštější než samo lidství), náhledy na současný newspeak či reklamu prozrazují spolu s makaronštinou, eurohotdogy a Coca Colou jeden z velmi přímočarých rysů Buddeusova konceptu (Buddeus bývá považován za jednoho z dnešních „angažovaných“ básníků).

Neústupná blízkost dnešního zpitomělého „postmoderního“ světa má v Buddeusově sbírce svůj protějšek v různých rodinných, domácích intimitách, pohádkových drobtech, v něze. Před několika lety – v době, kdy byla kniha psána – se v české poezii zvedla vlna „ptačích“ básní; ta se dnes do jisté míry vrací. U Buddeuse je však ptačí motiv rorýsů (mihnou se i hrdličky, holubi…) omezen na erbovní text ze života rorýsů, v němž lze spatřit určitý klíč (tím spíš, že se fragment tohoto textu dostal do názvu knihy, na zadní stránku obálky v závěrečném oddílu jiná verze): „Za letu jí a jejich trávení je stejně rychlé jako jejich sny (…) Za letu přemýšlejí jen málo (…) Bojí se létat příliš nízko u země mají totiž strach z vlastního stínu Podvědomě po něm ale všichni rorýsi touží…“. Let rorýse je let člověka v superrychlém tempu nežitelného dneška, chce se básníkovi věřit; „Rorýsi vlastně možná neví ani to že letí“, uzavírá. Věc je ovšem trochu dvojsečná: touží Buddeus po klidu a tichu, jak je znát z významných (byť menšinových) momentů jeho básní, anebo mu zběsilý mišmaš jedenadvacátého století bytostně vyhovuje (připomeňme polovirtuální křest jeho sbírky)?

Ve svých mladších knihách se Ondřej Buddeus dostal do poloh, které mimo toho, že nemusí každému čtenářsky vyhovovat, především obnažují nepropnutou koncepčnost rorýsů. Kniha na druhou stranu obsahuje lyrické tóny, které se zdají být v Orangutanovi a 55 007 znacích potírány. Buddeusův debut tak vyvolává především otázku, co ke svému debutu dnes cítí sám autor.