Spisovatel, kulturní organizátor a překladatel Ondřej Buddeus před třemi lety vydal esejistickou antologii osobních výpovědí cyklistů-amatérů z řad humanitně vzdělaných či umělecky zaměřených českých intelektuálů Je to jízda. O svobodě na kole ve městě i krajině (Paseka 2021). Dětem nyní věnuje knihu Kolo. Dopravní prostředek budoucnosti, jejímž spoluautorem je známý ilustrátor a grafický designér Jindřich Janíček.  

Jak funguje kolo i lidské tělo

Zatímco předchozí Buddeusova cyklistická kniha sestávala z esejí, které byly tematicky relativně rozvolněné, nová publikace postupuje i vzhledem k věku modelových čtenářů systematičtěji a jednodušeji. Začíná u historie cyklistiky a u společenských změn, které vyvolávala či podporovala, například ženskou emancipaci, i proto kolo označuje za nástroj svobody i „svobody pohybu“, který ochotně vozí každého, kdo na něm umí jezdit. Dále je detailně vysvětleno, z čeho se kolo skládá, jak funguje a následně jak při jízdě pracuje lidské tělo včetně orgánů, které mu zajišťují rovnováhu. Nechybí analýza a hravé grafické znázornění protikladných pocitů, které mohou zvláště malého cyklistu během vyjížďky s rodiči přepadat, a také seznam různých druhů pádů včetně speciální „stupnice bolavosti povrchu“ od asfaltky a kopřiv až k měkké kupce sena a v ideálním případě peřin: „Velmi unavená cyklistka nebo cyklista touží spadnout právě sem.“

Následující kapitoly pojednávají o tom, jak rozrůzněná je cyklistická móda a jak pomáhala rozvolňovat upjaté normy zvláště ženského ošacení: „Někdo si potrpí na to, aby mu oblečení ladilo s náladou, někdo ladí oblečení s barvou kola, někdo chce mít na sobě stejné reklamy jako profi závodnice a závodníci.“ Pokračuje se tím, jak diverzifikované jsou cyklistické sporty včetně kuriózních disciplín jako krasojízda, v níž se cyklistika snoubí s gymnastikou a akrobacií, bike polo nebo kolová.

Cyklistické hrdinky z Nebrasky i Finska

V knize Je to jízda Buddeus zdůrazňoval, že kolo není tak docela pozemským živočichem, ale spíše „zvířetem vzdušného živlu“, v novém díle ale toto pojetí rozšiřuje. Dává hlas cyklistům z několika konců světa, aby ukázal, že kolo se hodí skoro do každého prostředí: právě s ním člověk zažije náladu přírody a objetí živlů na vlastní kůži. Je mezi nimi třeba žena z  Nebrasky, která je po jízdě silně zaprášená, ale připadá jí, že je tak blíž zemi a stvoření a že prach, který na ní cestou ulpí, se stává součástí její osobní cesty a příběhu. (V bibli i v koránu se ostatně píše o tom, že Bůh stvořil člověka z prachu země.) Další takovou cyklistickou hrdinkou je Finka, kterou od cyklojízdy neodradí ani čerstvě napadlý sníh a na cestu jí svítí polární záře jako „zelenomodrý nebeský had, co se právě probudil ze sna“.  

Kniha vyjmenovává i bláznivé až stěží uvěřitelné společenské akce, kdy je závod záměrně zasazen do prostředí pro cyklisty obtížného nebo krajně netypického. Například HOLANDSKÉ MISTROVSTVÍ V JÍZDĚ PROTI VĚTRU je vyhlášeno, jen pokud předpověď slibuje vichr o síle alespoň padesát kilometrů za hodinu; pro ZÁVODY V (NE)PADÁNÍ DO VODY je potřeba jen vodní hladina a uzoučká lávka přes ni; pro zájemce se dokonce nabízí i účast na akci s názvem SVĚTOVÝ ŠAMPIONÁT VE ŠNORCHLOVÁNÍ NA HORSKÉM KOLE. Pro tyto podniky platí, že jde především o sousedské taškařice a slavnosti, na které se sjedou lidé z okolí, a mají tak potenciál propojovat místní komunity.

Cyklistika „městotvorná“

K těmto netypickým závodům patří i „alleycat“, který vede „městskou džunglí“, rychle a zběsile se při něm kličkuje mezi auty a uhýbá se chodcům, takže je to „jeden z nejnebezpečnějších i nejpunkovějších závodů vůbec“. Téma bezpečnosti jízdy v městském centru pro ty, kteří v něm nechtějí závodit, ale poklidně jezdit, je ovšem v knize centrální: autoři po právu tvrdí, že promyšlené město disponuje pavučinou cyklostezek, které oddělují kola od aut i chodců. Navíc kolo oproti autu nepotřebuje moc místa, je možné ho zaparkovat skoro všude a na krátkou vzdálenost je podobně rychlé. Proto je cyklistika „městotvorná“. A uvádí i příklady měst, kde v tomto směru došlo k pozitivnímu obratu, kupříkladu v Amsterdamu. V závěru jsou připomenuta pravidla a rady, jak jezdit bezpečně – například v nepřehledné situaci raději slézt z kola a stát se načas chodcem. 

Kreativní kresby zmíněného Jindřicha Janíčka se na poutavé knize podílejí rovnocenně, přestože nejde o klasický komiks s řadou obrázků a textovými bublinami. Střídá se v nich řada poloh: někdy jsou technicky detailní, když přibližují součásti kola; v souvislosti se vznikem naší planety a základních prvků potřebných k jeho výrobě nebo běsnícími živly jsou uvolněně rozmáchlé; typologie pádů z kola se zase blíží hravé grotesce.     

Kniha srozumitelně, poutavě i vynalézavě přibližuje netradiční cyklistické závody jako jeden ze způsobů, jak budovat komunitu, a cyklistiku jako způsob, jak objevovat svět kolem sebe navzdory všemožným živlům a jak přispívat ke zdravějšímu životu měst, aby v něm mohli nenásilně koexistovat automobilisté, cyklisté, chodci i MHD. Mnozí lidé bohužel zřejmě stále věří slovům Václava Klause, že „do měst patří auta, nikoli cyklistika“, ale snad i tato kniha pomůže přesvědčit budoucí generace o tom, jak je takový názor jednostranný, mylný a škodlivý.