Lublaň

6

Ta slova nechci opakovat!
Přebývá tu jakási něha,
kterou stěží můžou připustit.
Nejdříve se dědí zvláštnosti.
Práce čekají na těžkých židlích.
Ve čtvrti Krakovo skrze slunce skapává sníh.

10

Jakou silou skočil do kamenné zahrady.
Převrátil atlas. Rozsypal plevel.
Nesla ho běsnící božstva.
Věděl,
věděl o galaxiích,
o galaxiích, které spalovaly tradici.
Záhonky ho držely a oheň
a oheň ho živil.
Hlína změkčila údery,
údery historie,
historie, která posílala štěstí,
zadržovala povodeň,
povodeň, která by zalila dlouhé řádky vysokých květin.
Když vejdou květiny pod vodopád, zlomí se.
Kolik člověk vydrží!
Nebeskost proniká pořád dál
a ten měsíc, lesklý
a smutný.

12

Naslouchám dechu, který naráží do dřeva.
Věrná labuť posílá bochníky chleba.
A sladké pozdravy na luně dopsané.
Rostliny s výhonky jsou nebezpečné
a citlivost bolí,
když není přesná.
Těsto na rukou kyne.
V mém srdci a v hlavě jsou stejná
bílá hejna.
Plachá.

16

Bílé lilie rozsypou do zimostrázu staré vzpomínky.
Z bílé kávy se kouří.
Estragon sypu do štrukljí.
Hrdá slova mezi kameny,
listy na dno nebe.

17

Židé chtějí znamení, Řekové moudrost,
moje átma si vybere Městský háj.
Když na okraji mokřadů Barjí už rostla zahrada pro bratra,
z nizozemských stolů zmizely kapitoly,
takže jsem je znovu uviděla v ořechové skříni,
mezi natěsno poskládanými sklenicemi
malin, meruněk, hrušek.
U bílé postýlky,
kde ležely halenky,
veselý žoržet, měkký mušelín a svěží piké.
V korunách dubů, nad modrými pláněmi
šafránů.
Sleduji obraz,
který se z mé duše už tisíciletí nepohne.

21

Jak hrozné je ztrácet dědictví
opravdového člověka.
Čeládka na koních, knížata pěšky.
Chtěl bys žít jednoduše?
Poslouchej ji.
Zas a znova je árie krásná.

24

V aleji kvetou kaštany,
a člověk charakterem odplácí zlo.
Nepotěžkáváš kameny.
Ničeho se nechopíš.
Nic nepřiřezáváš.
Díváš se a trpíš.
Srdce mluví hrdinsky a po vráskách stéká
lítost.
Slova jsou uprostřed srostlá, myšlenky
se objevují, jak chtějí.
Po suchých, šedých úponcích vistárie se vinou
dějiny na dlouhý balkon.
Ráno se přehoupnou přes.

26

Vplétám se do paměti,
do citů a bloumám.
Jsou zákony,
ale neznám je.
Větvemi pozoruji,
větrem a mlhou.
Petuniemi a verši.
Na starém šálku
se cosi usadí
a sklouzne do mě.
Básník je dobrý, dokud praská
jako chřest.

33

Hlubinu jazyk vycítí.
A temnotu růže.
Její klid, který nepočítá zásluhy.

Jestliže jen ucítím vůni jednoty,
zaženu neštěstí.

35

Vytrvalý omyl má svůj smysl.
Láska, kterou slyším,
není jiná.
Vlastně je táž.
Jedna a jediná.
První zákon stvoření.

38

Pod hradem se v bezovém vzduchu
kolébá den.
Srdce ustupuje k střetnutí.
Citlivá slova jistí klenby a baldachýny,
v době kdy rozhádané tváře skáčou
přímo do vlasti.
Zloději krásy nevědí,
že Boží čára nikdy není rovná.

39

Na starém mramoru odpočívá vlaštovka.
Země se třese.
Čeká, že se změní na chléb.
Kde je sfinga, která rozumí, vidí, ví?
Musím vydržet
ztracené opojení!
Opuštěný sklad skořice voní ještě za dvě stě let.
Horkou hlavu opřu o hlavu slona.
Kde je Indra? Nebeský Král? Ježíši, jsi v labyrintu?
Ti, kdo jedí slunce, jím prošli.

40

Přijde den, který je určený
pro černého krále a bílou královnu.
Velká brána se otevře dokořán.
Po jezeru plují a v odpoledním slunci
hlídají unum mundum,
které se mezi kameny přelévá do knih a zřítelnic,
do začátků myšlenek,
které drtí večer odjinud.
Benátská kompozice nezboří idylický život,
který vyroste v smyslech.
Bojím se o tebe, unesená Evropo.

(Francescu Robbovi v kostele sv. Jakuba, 1723–1733)

47

Prokletí bezdomovci podtínají svaté stromy,
rozbíjejí ušlechtilé klenby,
jsou vládci a zavádějí svůj pořádek.
Staletí se muži ptali stránek na vlast,
na přívětivé podoby srdce.
Přivolávali jsme všichni nepřátelský zvrat osudu?
Hlásají pomstu, pohrdají ohněm domu,
ohněm města, protože vědí,
že Hestii se dvoří bohové.
Ženy polykají hvězdy.
Jejich mládenci rozbijí bezhraničné.
A já se jen pořád dívám vzhůru do nebe
a sedím u ohně se starými pány.
Hlídají nás plameny mystiků, jeleni, sloni,
psi.
Jehně a labuť.
Krasopis růží, lilií, korun, ptáků.
Člověk sčítá všechno možné,
ale co je mimo srdce, je nekonečně osudové.

50

Jiné světy tam nejsou proto,
abychom je pozorovali.
Když tam přijdeš, pracuješ!
Černí mistři prověří tvé srdce jako bílí.
Pozorně nás třídí.
Hlas, který nás volá, je jeden jediný. Tady i tam.
Dar může úplně pominout,
když ho bezustání nehlídáš.

53

Legenda nevyprávěla o tom,
že charakter zničí centrum města.
V Terstu se také loupí, ale úplně jinak.
Ve Vídni ho klidní stará modř.
Básník nemá dvojsmyslnou zbraň.
Nevzdoruje mu ocel, stříbro a cín.
Ukáže prapory a rány se zacelí.
Nemá výmluv.
Nemá sliby.
Ví, kdo je.

59

Kvetoucí jabloně mi ukáží, že je pod nimi
namačkaných mnoho měst. Rozfoukávají je
do trnovských věží a ještě dál
na schodiště, která jsou v seznamu domů přesně popsaná.
Štěstím se oči stanou nenasytnými.
Každou noc se města vracejí pod stromy. Je příliš
dávného a pradávného, včerejšího,
příliš na smrt, která je v hrnci bíle posypaná
a zavržená. Kde jsou poslové, abychom jim nařídili,
co je třeba?
Ať přijdou, ať pečou chléb! Sázejí jabloně!
Ať utiší vítr!

63

Poezie vůbec neumírá. Orfeus je tam, kde byl.
Ve mně se scházejí přátelé,
ve městě se objímají staletí.
Ježíš vytvořil bratrstvo pro všechny,
ale příroda zůstává aristokratická.
Učenci na něj s nedůvěrou pohlížejí, sedláci ho slepě následují.
Širá voda je mír, pro který přijde.
Veršem do středu křižovatky.
Jak člověk každý okamžik prožívá také ve věčnosti!

71

Jako moje máma, jako řada žen ve městě,
pomalu hnětu těsto, protože chci, aby dobře kynulo.
Nerada spěchám,
i když na pustých ulicích promrznu na kost.
Když mi dojdou otázky,
nezískám to, co mi náleží.
Čas duše je čas básně.
Prostory jsou stejné.
Poslouží si a jdou dál.

74

Za úsvitu najdu slepého klokana, který naráží do plotu.
Když ho nechám, do večera zemře.
Kolik práce je třeba, aby život ze safíru
vyrostl ve smokvoň.
Ze stromu v kočku. Ze slona v bratra.
Mezi Aténami a Amsterdamem leží
hořkost. Kráska se bojí
starého špinavce,
který chce nactiutrháním odhalit její původ.
Esence celou dobu kape z bílých hor.