Jonas T. Bengtsson vydal Pohádku (Et eventyr, 2011) jako svůj třetí román, v češtině vychází jeho tvorba ovšem poprvé. Stejně jako v předchozím románu Submarino (2007) se i teď hlavní postavy občas jen stěží drží nad vodou. Silný depresivní příběh, ve kterém se nakonec dočkáme aspoň trochu optimistického vyústění, v Dánsku obdržel velice pozitivní kritiky, a čtenáři jej dokonce nominovali na významnou cenu médií DR Romanprisen.

Ačkoli není v tomto dánském románu nouze o pohádkové motivy, které jsou leitmotivem celé knihy, je od začátku zřejmé, že Jonas T. Bengtsson nepíše naivní nasládlý příběh. Pohádku s velkým P vypráví nejprve šestiletý, později dospívající kluk, který by se mohl jmenovat Petr, anebo taky Mehmet Faruk, a jehož skutečné jméno se nedozvíme. Vychovává ho sympatický otec, který však tají svou minulost a neustále před ní i před přítomností prchá. Otec Petrovi vypráví pohádkovou paralelu o bílé královně, princovi a královi plujících na zádech žáby a o bílých mužích, kteří nejen pohádkovou dvojici nakonec doběhnou.

Román začíná vraždou švédského politika Olofa Palmeho v únoru 1986, která je impulsem pro (již zřejmě několikáté) stěhování. Kočovný život se neslučuje s pravidelnou školní docházkou ani s životem v běžných společenských mantinelech, a tak otec syna vyučuje sám, a to poněkud alternativně. Narušuje tím nastavená společenská pravidla, ale snaží se Petra naučit, jak v pohádkovém lese alias v městské a lidské džungli přežít.

Dětství a život s otcem zdánlivě nikam nespěje, nejde totiž o dobré známky ve škole nebo o to, mít hezčí penál než spolužáci. Ti dva sice žijí beze jména, bez dobrého jídla, pěkného bydlení, nakupují bez placení, pobývají neviditelně pod hladinou a po krku jim jdou bílí muži, jenže otec se snaží Petrovi ukázat princip života, nikoli jen pasivně žít jako ostatní. V otcově nonkonformním světě mají svou roli i vraždy, ale bohémství v současném světě nemá šanci obstát a tátu i spokojeného kluka nakonec spolkne státní správa a udělá z nich trosky. Syna se pokusí přetavit do podoby vzorného gymnazisty, otce odstaví na slepou kolej.

Jonas T. Bengtsson skáče v čase a ponechává v příběhu spoustu otevřených konců, jejichž interpretace záleží na čtenáři. Vývojový román je rozdělený na několik částí podle úseků Petrova života. Začíná, když je mu šest a žije s otcem, který nakonec propadne své chorobě a spáchá fatální čin. Vyprávění pokračuje, když je Petrovi šestnáct a žije s matkou, otčímem a nevlastní sestrou. Chodí do deváté třídy a žije světácky a nezřízeně, což na jednu stranu koresponduje s otcovým světonázorem a na druhou stranu tvoří drsný kontrast k barbínkovskému životu mladší sestry a matky, ve kterém jde především o peníze a společenskou prestiž. Otec se mu z života vytratil. V další a poslední části už definitivně změní identitu, ale postupně se ke svému dětství vrací. Bojuje sám se sebou, je nestálý, opouští staré známé a potkává nové, kouří, pije a maluje dechberoucí a později uznávané obrazy. Právě uměním se nakonec od své minulosti osvobodí, protože malování je pro něj terapie a jediný způsob, jak o svém dětství dokáže komunikovat s ostatními.

Autor na textu pracoval několik let, finální verzi nakonec ještě rok a půl dolaďoval, což se odrazilo na výborně zvládnutém ději. Slabším bodem románu je styl vyprávění, který je sice velice působivý, ale místy nevěrohodný. Krátké a pro čtenáře lehce stravitelné epizody vyprávěné Petrovýma očima jsou až příliš úsečné a nekorespondují s jeho barvitou fantazií a výtvarným talentem. Strohým popisům bez emocionálního dokreslení lze věřit snad až v pozdějších částech, ve kterých se Petr ztroskotaně protlouká dospíváním. Další slabinou je fakt, že se styl vyprávění s vývojem klukovy osobnosti nijak neproměňuje. Naopak silným místem je audiovizuální líčení vjemů, zvuků, a dokonce chuti města.

Jonas T. Bengtsson v románu zpracovává téma psychické nemoci z pohledu nemocného člověka, pro kterého je jeho chování správné. Tento námět autor částečně čerpal z vlastní rodinné zkušenosti. Drsný, sociálně realistický a přes všechny někdy až absurdní situace věrohodný příběh o hodnotách západní společnosti nechá chladným asi málokoho. Autor se v románu ptá, jak poznáme, co je dobré, a co naopak zlé. Utrpení vykořeněného kluka, který střídá role a jména a hledá sám sebe, ale hlavně hledá tátu, se ubere šokujícím směrem, radikální zacházení ze strany bílých mužů si žádá radikální řešení…

Kniha zaujme čtenáře již svým hezkým obalem a grafickým zpracováním, reprezentativní úryvek na zadní straně dobře koresponduje s fotkou na titulní straně a o příběhu leccos prozrazuje. Román lze uchopit mnoha různými způsoby, rozhodně ovšem stojí za přečtení.