Jonas T. Bengtsson (1976) nepatří k spisovatelům, kteří chrlí jedno dílo za druhým, naopak nechává svá témata uzrát a mezi vydáním titulů zpravidla uplyne několik let. V České republice je oceňovaný dánský autor známý díky filmové adaptaci svého druhého románu Submarino pod taktovkou režiséra Thomase Vinterberga a knize Pohádka (Et eventyr 2011, Euromedia – Odeon 2013, přel. Jana Pavlisová). V ní vypráví o Dánsku v letech 1986 až 2000 a o chlapci vyrůstajícím s otcem, který se snaží nezabřednout do společenských regulí. Do pohádky má tento příběh, stejně jako všechna autorova tvorba, na míle daleko. Bengtsson tematizuje život lidí na okraji společnosti, kteří se na dno nedostali vlastním zapříčiněním, ale nemohou se oprostit od prostředí, v němž se narodili. Tyto kulisy Bengtsson dobře zná, sám vyrůstal na jednom neutěšeném sídlišti hlavního města mezi lidmi, k nimž nebyl osud milostivý.

Po pěti letech se Jonas T. Bengtsson vrací na literární scénu s dalším temným příběhem Dívka jménem Sus (Sus, 2017). V něm neukazuje nic z toho, čím se tato severská země blahobytu prezentuje a jak je možné ji znát z médií, žádné hygge, tedy teplé ponožky, horká čokoláda se šlehačkou a deskové hry s přáteli. Naopak, syrovost Bengtssonova prostředí je ryzí uhygge, tedy vpravdě děs a hrůza. Autor sedm let před sepsáním nejnovějšího titulu prožil na předměstském sídlišti Kodaně, jako by se ani on sám nedokázal vymanit z prostředí, z něhož vzešel. V bloku paneláků dle jeho vlastních slov nezřídka někdo zemřel a jeho smrt přijela vyšetřovat policie se zapnutými majáčky. Zde sbíral materiál a poznámky k románu, v němž ukazuje, že i taková místa se v Dánsku najdou, a to nikterak ojediněle. Bydlí tam lidé na podpoře, přistěhovalci nebo studenti hledající levné bydlení. V Bengtssonově vyprávění jde vesměs o podivné existence a kriminální živly. V těchto kulisách poznáváme hlavní hrdinku Sus. Je jí devatenáct, ale vypadá na dvanáct. Narodila se do rodiny narkomanky a násilníka, což předurčilo její citovou deprivaci. Z prožitků dětství se nikdy nedokázala vymanit, ba dokonce do nich s naturalistickou determinací stále hlouběji zabředává. Tento moment není pro Bengtssona neznámý, tragické rodinné zázemí, v němž nechyběly drogy a alkohol, už Bengtsson skvěle vystihl v knize Submarino.

Velkou předností pouze stočtyřicetistránkového, nicméně velmi silného románu je jazyk. Pásmo vypravěče se plynule prolíná s vnitřními monology hrdinky, Sus není žádná slušňačka a podle toho vypadá i její vyjadřování. Její vcelku prostý pohled na svět se odráží i v krátkých, zato úderných větách. Hlubokého psychologického líčení ani obšírného popisu prostředí se nedočkáme, a přesto v nás kniha budí pocit, jako bychom i my bydleli ve špinavém dvoupokojáku a potáceli se po sídlišti a jeho nehostinném okolí.

Nezávislý vypravěč, který se místy prolíná se Sus, je pouhým pozorovatelem dění, nehodnotí, jen ukazuje, jak se žije na společenském dně. Čím lidé v těchto podmínkách zaplňují čas? Drogami, násilím, krádežemi, nebo jen snahou přežít… Jonas T. Bengtsson je mistr líčení charakterů i prostředí zapadákova. Temnota a bezmoc doslova odkapává z každého slova. Sus totiž ve svém životě nevidí a ani nezná nic jiného než plán, který si předsevzala uskutečnit, a sice vraždu otce. Ten je, zdá se, jediným světlem jejích dní. O tom, co bude potom, Sus nepřemýšlí, pro ni existuje jen tady a teď. Devatenáctiletá Sus ze sebe sice dělá drsňačku, ale v duši je to vlastně malá holka, která sleduje pořady pro děti a chová kotě. Zároveň z jejího příběhu, který se odehrává až na několik málo flashbacků v přítomnosti, cítíme, že spěje ke špatnému konci.

Sus v mnoha ohledech připomíná Lisbeth Salanderovou Stiega Larssona, avšak o poznání méně schopnou. Ona se vlastně bojí ublížit, snad ani nechce být zlá, vidina vraždy otce ji však žene vpřed. Sus bojuje se svým dětským vzezřením i dětskou duší, avšak dokáže jich zneužívat ve svůj prospěch. Doma sleduje animované pohádky, ale na ulici se snaží působit drsně, vyvolat rvačku, sehnat si pistoli, prodávat drogy dětem. Místy je ovšem kontrast křehké dívky se stylizací do vražedkyně s kovovou tyčí, dlouhými noži a pistolí, jejíž celé počínání vyvrcholí podříznutím kotěte, až příliš do očí bijící a vyznívá ve výsledku trochu jako klišé. Dítě z rodiny násilníka a bez jakéhokoli citového zázemí se nakonec uchýlí k tomu jedinému, co pro něj v životě hrálo roli – opět k násilí.

Díky tomu, že Bengtsson z vlastní zkušenosti dobře zná prostředí dánského společenského dna, je skvělým vypravěčem a bolestivý osud Sus líčí tak věrohodně, že rozhodně stojí za přečtení. Odkrývá životní příběhy, před nimiž společnost zavírá oči, a mezi řádky nabízí ostrou společenskou kritiku země, kterou nelze vidět jenom jako blahobytný hygge-land.