Nejprve se podívejme, co je to za ptáčka, tenhle Peter Telep, protože lze mít za to, že za kvalitu nejnovějšího produktu z Clancyho továrny na romány může on, když Mistr na ni předpokládaně ani nesáhl. Peter Telep se pyšní čtyřmi desítkami vydaných titulů. A jakých! Vesměs sci-fi militaristické, akční odnože, vše řazené do sérií a pojmenované bojechtivě Bratři ve zbrani, Žoldáci či Ozbrojené oddíly. Beletrizoval také několik epizod Wing Commandera. V nejplodnějších časech dokázal napsat i šest takových opusů do roka. Důvodů, proč se autor skryje za pseudonym, existuje mnoho, ale těžko hádat, proč k tomu dost často přistupuje i Telep. Píše jako P. W. Storm, Pete Callahan či Ben Weaver proto, aby si nezkazil jméno? Když žádné kloudné beztak nemá? A proč se k některému z pseudonymů neuchýlil při spolupráci s Clancym? Považuje výsledek za úctyhodný? V tom případě zbývá jen poradit studentům Univerzity Střední Floridy, aby přešli na jinou školu. Jakkoli je to neuvěřitelné, Peter Telep tam učí tvůrčí psaní.

Psát přitom neumí. Proti všem je opravdu velice špatná kniha.

Má smysl dát si pár minut fňukavého vzpomínání, jaký zážitek znamenaly dávné, plnohodnotné Clancyho romány? Jistě, kdo chtěl velkou literaturu, šel jinam, kdo toužil po literárně solidním thrilleru, taky si našel pár jiných jmen. Ale za Clancym táhli beze studu, že se znemožní v intelektuálních kavárnách, čtenáři, kteří prahli po koherentním, vodotěsně zkonstruovaném akčně-technickém špionážním thrilleru, obsáhlém románu s mnohavrstevnou zápletkou, důkladně rešeršovaném a žhavě aktuálním z hlediska geopolitických šachů. Smířili se s tím, že Clancy je literárně poněkud retardovaný, že jeho postavy by možná i v reálu přežily přestřelku s komandem sovětských hrdlořezů, ale nepřežily by ani týden v běžných mezilidských vztazích, jsouce zbaveni elementárních psychologických atributů. Výměnou za to se jim dostalo kypícího, bouřlivého, a přitom reálně možného děje.

Kypícím a bouřlivým dějem oplývá i nejnovější položka z jeho bibliografie. Zda je reálný, si netroufám odhadnout, ale snad i to si Clancy ohlídal v té – odhaduji – dvou- až třístránkové synopsi, kterou předal Telepovi a dál už se o nic nestaral. A pokud po něm snad knihu přečetl (skutečně si myslím, že k tomu vůbec dojít nemuselo, podobně jako americký „pan McDonald“ nejezdí do Česka ochutnávat, jaké placky se tady v jeho jménu prodávají), při jeho nízké literární erudici by nebylo divu, kdyby se mu líbila.

Clancy se vždy pyšnil, že z aktuálních novinových titulků dokáže předjímat a extrapolovat. Věřme mu tedy, že pro Tálibán by bylo výhodné navázat styky s mexickými drogovými kartely, aby našel spolehlivé odbytiště pro drogové suroviny. A že si s nimi za nějakou protislužbu dohodne možnost využít některého z pašeráckých tunelů pod hranicí s USA, aby jimi dostal na americké území několik muslimských komand, která zinscenují nové 11. září. Na apokalyptické úvahy toho typu je Clancy obzvlášť expert a vymýšlí je s chutí, i když tady se převratností idejí příliš nevyznamenal. Teroristé odpálí na šesti místech USA naráz přenosné řízené střely proti dopravním letadlům startujícím z velkých letišť a stroje se pak mají zřítit k zemi a nadělat pořádnou paseku. Nejsem terorista, ale věřím, že kdybych s tímhle přišel už kdysi dávno za Usámou, hnal by mě s tím, že nemám fantazii, abych vymyslel něco originálnějšího, opravdu zničujícího, třeba požár internetu nebo tak něco…

Zde nastupuje Telep a zkazí i to málo dobrého, co snad v náčrtu bylo. Hlavní hrdina chvíli pracuje v tálibánském operačním prostoru, pak se přesune do Mexika a končí v USA. V každém prostředí vrhnou autoři do děje desítky postav, dobrý i zlých, všechny je pojmenují, dají jim rutinní rodokmen – a s výjimkou těch stěžejních jsou to aktéři tak nevýrazní, tak nevynikající, že splývá jeden s druhým a orientace v ději je stále těžší. I když hlavní hrdina už operuje jinde, v krátkých kapitolách skáčeme tam, kde už byl, i tam, kam se teprve chystá. Tam i onde se něco děje, časová osa dostává těžkou zátěžovou zkoušku; ale to není nic proti zátěži uvalené na čtenáře. Přitom zápletka kromě té zmíněné vlastně schází: na všech místech se hodně střílí, cáká krev, přibývá mrtvých, ale postav, které jsou životné asi jako plechoví zajíci na střelnici prvorepublikové poutě a stejně tak těžko rozlišitelné, nám nějak ani není líto, protože udržet u téhle knihy pozornost je velice těžké.

Clancyho už psaní zjevně nebaví, svůj výklenek v žánru má zajištěný a pár milionů, které mu zřejmě ještě scházejí k úplné spokojenosti, vydře i z téhle franšízové metody psaní. Vše nasvědčuje tomu, že nad ním můžeme udělat definitivní kříž.