O faráři Josefovi Toufarovi (1902–1950) už česky vyšlo skoro deset knih. Zatím žádná ale nevyvolala takový zájem a neslavila takový úspěch jako dílo básníka a spisovatele Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli. Drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Autor věnoval přípravě knihy mnoho let svého života, a podařilo se mu v ní shromáždit úctyhodné množství svědectví, archivních dokumentů i fotografií, na nichž se mimo jiné snažil i pietně identifikovat dnes už dávno zemřelé a zapomenuté členy farností, v nichž Toufar působil. To vše Doležalovi pomáhá velmi plasticky vylíčit nejen Toufarovu osobnost, ale i prostředí, z něhož pocházel, i svět, ve kterém po studiích působil jako farář. Právem tedy konstatoval Petr Zídek, že „doposud jsme věděli, jak číhošťský farář Josef Toufar zemřel. Díky Miloši Doležalovi se teď dozvídáme, i jak žil.“

Toufara autor vykresluje jako velmi sympatického člověka, pro kterého byla charakteristická neobyčejná sociální vnímavost, což prý ovšem nebyl „sentimentální soucit, ale naprosto věcná pomoc, která nepostrádala mužnou citlivost a humor“. To, že Toufar nebyl žádný suchar, autor dokládá i tím, že prý dbal na to, aby se farníci naučili společensky vystupovat i tančit. Podle Doležela se „ramenatý, sedlácky pevný Toufar fyzické práce nikdy neštítil. Byla součástí jeho života od dětství. A kde mohl, tam se přičinil. Když se bude vracet z ježovské školy kolem obilného pole, na kterém zrovna sklízejí Jarošovi úrodu, přidá se k nim. To není nějaká pastýřská rafinovanost, ale přirozená a konkrétní potřeba pomoci. Být nablízku je jedno z erbovních znamení Toufarova kněžství.“ Uměl prý „naprosto nenuceně pohovořit s každým, koho buď potkal nebo kdo za ním přišel na faru. V jeho společnosti se každý cítil příjemně.“ Autor tedy Toufara vykresluje jako příkladného a opravdového kněze, čehož plodem (a zpětně i důkazem) mělo být i to, že z jedné jeho farností „se pod příkladem opravdově žitého kněžství Josefa Toufara rozhodli ke studiu a kněžské službě“ tři mladí studenti (mimo jiné také později známý teolog Karel Vrána).

Mezi jeho „zásluhami“ přitom autor uvádí (respektive cituje svědectví zmiňovaného Vrány), že Toufar „byl neúnavný v apoštolátu farníků a přivedl zpět do katolické církve ty, kteří byli členy Církve československé“. V obci Zahrádka, v níž sloužil jako farář, prý po roce 1918 „divoce řádili členové nové církve“, a Toufar pak „stopoval osudy těchto fanatiků a chtěl to sepsat – co se s těmi lidmi stalo, jak kdo zahynul tragicky, toho zabily krávy a na druhého spadl nějaký strom“.

Když je pak tento člověk konfrontován s brutalitou komunistické moci, ta se snaží jeho profil pošpinit mimo jiné obviněním, že to byl homosexuál, pedofil a že „míval komplexy stísněnosti“. Doležal sice nesleduje životní osudy Toufarových vrahů, ani nenaznačuje, že by pak díky metafyzické spravedlnosti tragicky zahynuli, ale pečlivě přináší alespoň jejich fotografie. A především se na základě svědectví současníků, kteří Toufara znali jako „otevřeného, uvolněného, vlídného a vnitřně šťastného člověka, obdařeného umem společenské konverzace“, všechna zmiňovaná obvinění Doležal snaží vyvrátit. Nemám důvod mu nevěřit (respektive soudný čtenář spíše dá svoji důvěru autorovi než komunistickým vyšetřovatelům, jejichž cílem bylo za cenu jakýchkoli lží a vydírání potenciálních svědků Toufara zdiskreditovat). Celkově tak ale kniha vyznívá v podstatě jako minuciózně přesně zdokumentovaná hagiografie o muži, kterému ke skutečnému blahořečení a svatořečení schází už jen nějaký ten zázrak. Toufar je vylíčen jako člověk bezchybný, vnitřně nelomený a v podstatě nekomplikovaný (což jako by dopředu uznaly i „zbožné husy“, jejichž průvod se prý přidal k slavnostnímu Toufarovu primičnímu průvodu). Hlavní hrdina je ovšem natolik bez poskvrny, až může působit trochu neživotně či nereálně, i když se autor snaží zdůrazňovat jeho lidské stránky i to, že kupříkladu nebyl manuálně příliš zručný.

Ovšem spěchám dodat, že Toufar není žádná románová postava, kniha je psána na základě svědectví velké řady lidí, a pokud mi připadá neživotný, tak tím možná vyjadřuji svědectví spíš o sobě nebo o této době, v níž ke všemu apriori přistupujeme „dekonstruktivním“ způsobem s cílem odkrývat vnitřní rozpory a temné stránky i těch největších postav (nejinak jsem postupoval i já, když jsem psal o G. K. Chestertonovi); době, v níž jsme i od kněží zvyklí na hlasité přiznávání pochybností a vnitřních konfliktů, ano nebojím se říci „komplexů“, což nemyslím pejorativně (jeden z nejznámějších nedávno ve své knize napsal: „Mám mnoho bratří a sester, ale ve své skrupulózní úzkostlivosti nikoho, komu bych mohl v pátek v jedenáct večer zavolat, že jsem rozbil auto a že mi umřel kamarád a že je mi zle“).

Co se týká možného Toufarova beatifikačního procesu, z dobře informovaných zdrojů jsem se neoficiálně dozvěděl, že zatím zahájen nebyl, ale během letošního roku se prý snad záležitost posune a dostane konkrétnější obrysy; věcí se zabývá Biskupství královéhradecké i Arcibiskupství pražské. Podle pravidel by měl proces začít právě v Praze, kde Toufar zemřel a kde je pohřbený, i když je celým svým působením spjat s Vysočinou. O tom sice autor v knize nic nepíše, ale vyznává se z toho, že postupně se Josef Toufar pro něj, jeho blízké a přátele stal „nejen jednou z veledůležitých osobností Vysočiny, ale i osobním ,průvodcem‘ a svatým přímluvcem“. A tento osobní kult pak u Doležala zřejmě nabýval i takovýchto skoro mystických podob: „Při bádání i psaní zažíval zvláštní, krátké intenzivní chvíle – na vteřinu zahlédnutá Toufarova sedlácky srdečná tvář, mihnutí lemu jeho černé kleriky, energické gesto, zaslechnutá modulace jeho hlasu; dotýkala se tenata hrůz – plesknutí těla o beton v temnotě valdické kobky, chomáč vytržených vlasů, bezvládné zmodralé podlité tělo“. Své zkoumání přitom ještě autor neskončil, ale dokonce vyzývá čtenáře, aby se na něj se svými případnými svědectvími o Toufarovi obraceli („Každá drobnost je důležité sklíčko do mozaiky paměti“). Jestli tak budou činit, záleží na každém čtenáři zvlášť, i to, jestli v nich četba Doležalovy knihy vyústí ve stejné uctívání (či dokonce údajný blízký kontakt s hrdinou knihy) jako u autora. Ovšem poučení o statečném člověku, který si zaslouží úctu, si z ní mohou odnést všichni.