„Jsme svobodní, bude nám krásně!“ píše v prvních květnových dnech roku 1945 – těsně poté, co ji Rusové osvobodili z pochodu smrti severně od Berlína – Milada Šámalová své rodině do vlasti. Zatímco její válečné utrpení se pomalu chýlilo ke konci, utrpení jiných nevinných právě začínalo. O tom podávají mimořádné svědectví dokumentární povídky Miloše Doležala v souboru nazvaném příznačně 1945: léto běsů.

Kniha přímo navazuje na dřívější Doležalova díla Čurda z Hlíny a Do posledních sil. První z nich se věnovala tématu české kolaborace v období protektorátu a druhá naopak českému odporu a světlým postavám tohoto období. Třetí část této autorem zamýšlené tetralogie se odehrává již po konci protektorátu, nejen v „nulté hodině“ míru, těsně po porážce třetí říše, ale také v průběhu jara, léta a podzimu roku 1945, kdy Čechy a Moravu zaplavují sovětská vojska, nejvyšší exiloví představitelé se navracejí z Moskvy se zastávkou v Košicích a v národě do té doby utlačovaném se probouzejí ty nejtemnější síly.

Oproti předcházejícím dílům, které mají oba jakousi „hlavní postavu“ (v prvním případě je to Karel Čurda, ve druhém Josef Čapek), k jejímuž příběhu se pak připojují ty ostatní, je 1945: léto běsů pojaté spíše jako průsečík, setkání nejrůznějších osudů, s tragickým i šťastným vyvrcholením a jediným společným jmenovatelem, jímž je čas, kdy se odehrály. Každá z povídek je natolik specifická, stejně jako příběh každého z aktérů, že jen těžko lze některou z nich nazvat středobodem či centrem knihy. Přesto – už podle délky jednotlivých povídek – je znát, na které z nich klade autor obzvláštní důraz.

Je to především v pořadí druhá povídka s názvem Bezmocná myš, nad kterou zvedl tlapu obrovský kocour, v níž autor detailně popisuje život a osudy lékaře, básníka a ruského emigranta kozáckého původu Nikolaje Andrejeviče Kelina, dále následující povídka Návraty a nálezy: I ve zlých dobách se dějí zázraky, věnovaná příběhu Milady Šámalové a únosu a nalezení jejích dětí, a konečně dvě povídky z oblasti Broumovska – zprávy o vraždách: v první z nich se jedná o zavraždění dvou broumovských benediktinů, ve druhé o vraždu zdoňovského duchovního Cölestina Baiera a jeho farníků.

Tyto delší povídky tedy tvoří jakési jádro knihy, k němuž jsou přidruženy tři povídky rozsahem menší, nikoli však méně zajímavé. První z nich, která zároveň tvoří úvod celé knihy, je zpráva o prázdninovém výletu literárního historika profesora Václava Černého na rodné Náchodsko – obraz, který začíná nevinným červencovým putováním krajinou, avšak mění se v děsivou vizi poslední mše, již ve svém domovském kostele slaví němečtí občané – jak říká i sám název povídky – jako „mrtví, kteří vstali z hrobů“ a při níž naplňují prostor kostela, kam Černý náhodou zabloudil, jen zoufalým tichem.

V závěrečných dvou kratších povídkách se Doležal vrací k tématům, kterým se již v minulosti věnoval, ať již v souvislosti s knihami o P. Josefu Toufarovi, nebo jinými publikacemi. Povídka Smrtící bič líčí tragédii, k níž došlo při odhalování pamětní desky zastřeleným odbojářům v Kobylím dole (dnes zaplaveném vodami Želivky) na začátku září 1945. Popis události, při které slavnostní salva přestřelí dráty elektrického vedení a ty pak padají do davu, kde rozsévají smrt, zde nabývá až naturalistické podoby: „Drát srší jiskry a jako jedovatý had se kroutí a točí a zasekává do živého masa lidí, které se prudce škvaří a pálí a mění se v černou zuhelnatělou kůrku. Hoří vlasy, oblečení, tráva. První umírá Karlík Blažejovský, který nestačil uskočit.“ Podobná strhující popisnost, zacházející do naturalistických detailů, je pro celou knihu velmi charakteristická a dává jí jakousi živost, plastičnost, čtenáři pak možnost prožít a procítit bolest jejích „hrdinů“ když už ne ve skutečnosti, alespoň na papíře. Doležal jako by se snažil ze všech sil nastavit zrcadlo člověku: ukázat mu v plném rozlišení jeho schopnost páchat zlo, ale zároveň vyvolat otázky po zcela zbytečném zlu a neštěstí, jako je tomu právě v případě tragédie v Kobylím dole.

Úplně poslední povídka pak představuje alespoň zčásti optimistické završení knihy. Nabízí příběh zachráněné cirkusové velbloudice, kterou skupiny skautů po etapách dovedou až do pražské zoologické zahrady. Tento příběh se již jednou dočkal Doležalova knižního zpracování v knížce Pepito, (ne)plivej!, kterou vydal Nezávislý podmelechovský spolek s ilustracemi Jakuba Grece.

Dokumentární povídka je ze své podstaty vystavěna na kombinaci faktů a živého, vypravěčského podání. Na Doležalově knize můžeme pozorovat přímo ukázkově, jak nezbytné je najít onu pomyslnou hranici mezi skutečným příběhem, ukrytým v pramenech a archiváliích, a fikcí. Doležal svým vyprávěním velmi umně vdechuje život dopisům, deníkovým záznamům, vzpomínkám pamětníků, ba i fotografiím a jiným dobovým dokumentům – a před očima nám tak vyvstává nikoli sled historických informací, nýbrž skutečné příběhy, spojené v literární dílo. Život a literatura se v Doležalových povídkách navzájem prostupují. Doležalovi nejde o lacinou dramatizaci, ale o autenticitu, o co nejhlubší prožití a popsání toho, čím se zabývá.

Doležal-dokumentarista v sobě totiž, při vší velké (a nutno dodat – úspěšné) snaze o maximální věrnost historickým faktům, nezapře básníka, jehož jsme naposledy měli možnost poznat ve sbírce Jana bude brzy sbírat lipový květ, jež vyšla letos v Revolver Revue. V této pozoruhodné básnické sbírce se Miloš Doležal vyrovnává se smrtí své ženy, která – jak je uvedeno ve věnování – stála také u zrodu textů knihy 1945: léto běsů. Je do jisté míry symbolické, že tyto dvě knihy vycházejí bezprostředně po sobě. V jedné z nich autor z pozice básníka, trpícího ztrátou, reflektuje utrpení současné, osobní, které zakouší sám v sobě, nikoli v archivních dokumentech. Druhá kniha, Léto běsů, je naopak reflexe tragédií minulých, které však své stíny a následky vrhají až do našich časů.

Troufám si říct, že žánr dokumentární povídky nemá u nás výraznějšího představitele než právě Miloše Doležala. Žijeme v době, kdy otázky po minulosti, zvláště po minulosti totalitní, kterou nám zanechalo 20. století, získávají stále více na palčivosti. Znovu a znovu se snažíme pochopit hloubku zla, které (nejen) střední Evropě přinesly oba vražedné režimy, zároveň se snažíme porozumět i zlu, jež se probouzí v jednotlivcích typu Václava Hamzy, protože tušíme, že dříme kdesi hluboko v každém z nás. Konfrontace s vlastní minulostí je jediným prostředkem ke smíření, a to nejen s památkou všech obětí, ale především s námi samými. Proto je dobře, že nám historii podávají takové knihy, jako je 1945: léto běsů, v nichž se historie nevykládá ideologickými vzorci, ale jedině přibližováním konkrétních lidských osudů. Na závěr zbývá dodat, že k výjimečnosti této knihy přispívá také grafická úprava Luboše Drtiny.