Vysoké, lehce klenuté, a přesto markantní čelo, které tušíme pod patkou tmavých vlnitých vlasů, štíhlý rovný nos, naznačující senzibilitu stejně tak jako cílevědomost, soustředěný a upřený pohled očí, které se však nedívají do objektivu, nedívají se na nás, ale nad a mimo nás, a především výrazně krojené rty, jejichž dynamická křivka a zvláštně plný tvar prozrazuje odhodlanost i vášeň, ale snad ještě více touhu, o které Emmanuel Lévinas píše, že tato touha nevolá po žádné potravě a nechce být ukojena tím, po čem dychtí, nýbrž prohloubena. Tvář Josefa Toufara na fotografii z obálky knihy Miloše Doležala, tvář osmatřicetiletého muže, který byl právě vysvěcen na kněze, ale stále ještě mladistvého vzhledu, tvář, v níž jsou vepsány i „proudy, louky, sady“, tvář kněze, který, když bylo třeba, pokosil jako hospodář kus žitného pole. Tvář jako zjevení neopakovatelné osobnostní, niterné a duchovní jednoty lidského jedince, jednoty, která znamená něco eminentně živého a živoucího, ale také jednotu obrazu a myšlenky, zjevu a předmětnosti. Proto se lidská tvář stává, jak ukázal ve dvacátých letech 20. století Max Picard, středem poznání člověka. Fyziognomické poznání, které slučuje nazírání a myšlení, je podle Picarda vždy také setkáním, které může mít osudový význam, které může zakládat spolubytí člověka s člověkem. Ještě před Picardem vystihl nenahraditelný význam křesťanství pro chápání jedinečnosti tváře člověka, pro zrod subjektivity a individuality, Georg Simmel, když v úvaze o Estetickém významu tváře (1902) píše: „Že pociťujeme tvář jako symbol nejen ducha, ale také nezaměnitelné osobnosti, bylo, zvláště počínaje křesťanstvím, mimořádně zvýhodněno zahalením těla. Tvář byla dědicem těla, které má v té míře, ve které panuje nezahalenost, jistě svůj podíl na výrazu individuality… Svým svébytným utvářením stala se tvář takřka geometrickým místem niterné osobnosti, pokud ji lze nahlížet, a také v tomto směru se křesťanství, jehož tendence k zahalování nechaly zjev člověka zastupovat tváří samotnou, stalo školou vědomí individuality“. Individuum a jeho svoboda jsou vždy a současně dílem křesťanství.

Celý text ukázky