Tvorba ruského básníka a prozaika Igora Cholina (1920–1999) byla dosud těm čtenářům, kteří nečtou rusky, zcela neznámá, pokud nepočítáme několik osamocených překladů publikovaných v literárních časopisech. Změnu přináší až výbor z Cholinových básní, poém a próz, který vyšel na sklonku minulého roku pod názvem Nikdo z vás nezná Cholina. Jako překladatelé se na knize podíleli Jan Machonin, Jakub Šedivý a Tomáš Vůjtek. Knihu ilustroval Cholinův přítel, ruský výtvarník Viktor Pivovarov.

Jak se dozvíme z doslovu Miroslava Olšovského, Cholin psal už od padesátých let, ale svou tvorbu šířil pouze v samizdatu. Oficiálně mohl v Rusku publikovat až v posledních letech života – první sbírka básní Obyvatelé baráku (Žitěli baraka) mu vyšla v roce 1989. Členění výboru odpovídá jednotlivým fázím Cholinovy tvorby. V první části najdeme většinu autorovy básnické produkce do roku 1970, druhá obsahuje poémy, z nichž každou Cholin věnoval někomu ze svých přátel, a třetí je tvořena krátkými prózami, které Cholin začal psát ke konci života. Výbor je uzavřen překladem dosud nikde nepublikované novely Pět minus.

První oddíl nazvaný Baráková lyrika obsahuje básně z 50. až 70. let. Zhruba v první polovině tohoto období psal Cholin tzv. barákovou poezii. Ztvárňoval každodenní život obyčejného sovětského člověka na periferii Moskvy, kde lidé tehdy žili v jednopatrových domcích z prken. Jejich život byl fádní a ubohý – a přesně tak jej zachycují i Cholinovy básně. Jsou to pouhé záznamy, zcela oproštěné od metaforičnosti, často připomínají říkanky či vulgární popěvky (v české literatuře je na obdobném přístupu, vyvolaném podobnými podmínkami, založen totální realismus Egona Bondyho). Ačkoli se jedná o lyriku, v centru básně často stojí zápletka, banální a prostý mikropříběh. Jde o krátká pojednání o životě, který se smrskl na touhu po sexuálním ukojení a po lahvi vodky. Lakonické záznamy chudoby, násilí, hrubosti, hlouposti, zkaženosti a absolutní ztráty perspektivy – to je jedna z tváří lyrického básníka Cholina. Oddíl Baráková lyrika však obsahuje také poněkud odlišně naladěné verše, v nichž se Cholin – i když se značnou dávkou sebeironie – stylizuje do vyvoleného pěvce: „Cholin / Cholin nesmrtelný / Cholin nesmírný / Cholin / První / Básník Vesmírný“. V těchto básních staví Cholin sám sebe do role smutného, špinavého, opilého a zapáchajícího barda bezútěšného světa, o kterém píše a z jehož bahna se stejně jako ostatní nemůže vyhrabat. První část výboru tedy zachycuje různé podoby Cholinovy lyrické poezie, kterých v průběhu zmíněného třicetiletí nabývala, a ne jen barákovou lyriku, jak by se mohlo podle názvu zdát. Je škoda – a v tom tkví jediný nedostatek celého výboru –, že básně nejsou rozděleny podle originálních sbírek nebo že alespoň nejsou datovány, aby si čtenář mohl udělat představu o jednotlivých sbírkách jako takových a o tom, jak se Cholinova poezie vyvíjela.

Ve druhé části výboru nazvané Poémy přátelům se nachází šest textů, které byly přeloženy ze sbírky Poémy (Poemy, 2005). Postavami těchto epických básní jsou Cholinovi přátelé a umělečtí souputníci z Lianozovské skupiny. Poémy jsou zakotveny v důvěrně známém světě, v němž je básník doma, a proto z nich dýchá alespoň trochu lidského tepla. Jsou překvapivě křehké (První dojem) a opilství a vulgární sexualita zde mají spíš příchuť bohémské manýry, záměrného stylu života, na němž si Cholin a jemu blízcí zakládají a který si pěstují natruc nesmyslnému systému. Cholin v poémách také daleko víc experimentuje s formou. Texty jsou často koncipovány jako dialog čtenáře nebo postav s autorem (Věnování do knihy), nebo dokonce využívají postupy typické pro drama (chór v poémě Zajíček), často jsou založeny na hře s jazykovou asociativností: „V Metropolu / pracoval jeho praděd / Brosov Brusov Vousov / Kousov / Soustov Mastnov Masov / Nosov Basov Lebkokasov Barkasov.“

Ať už Cholin volí jakýkoli žánr, vždy mu jde především o záznam neutěšené reality. Způsob zaznamenávání se ale mění. V krátkých prozaických útvarech, které začal psát od 70. let a které tvoří třetí část výboru nazvanou Kremelské povídky, přibývá vulgarity a nonsensu. Stále ale jde především o vyjádření vyprázdněnosti života v socialistické společnosti v době, kdy je všem dávno jasné, že komunistické ideály vzaly za své. Patrné je to například v povídce Zapadákov, která popisuje Rusko jako zemi polorozpadlých baráků a špinavých lidí: „Žije tu plemeno ruských lidí, s jejichž pomocí se někdo pokoušel vybudovat světlé zítřky s názvem komunismus... Nepovedlo se!“ Vulgární mluva se stává symbolem vzdoru vůči zmrtvělému jazyku, který člověka obklopuje. Sprostá slova se najednou zdají být lidštější a upřímnější než to, co lidé denně slyší z rozhlasu, televize a co čtou v novinách. Velkou část Kremelských povídek představují krátké sarkastické až absurdní hříčky, jejímž hlavním hrdinou je Stalin. Ten zde vystupuje jako groteskní, napůl směšná, napůl děsivá figurka, skrze jejíž vrtochy se Cholinovi daří vystihnout hrůzu a nesmyslnost režimu, který tento muž zosobňoval a jenž dolehl i na občany Československa. Tyto fraškovité povídky jsou stejně naléhavými dokumenty jako Cholinovy lakonické verše z 50. let.

Kniha Nikdo z vás nezná Cholina se uzavírá a vrcholí novelou s názvem Pět minus (S minusom jedinica). Její hrdinové se neustále nacházejí v podroušeném stavu (nebo po tom alespoň touží), díky čemuž se ocitají mimo realitu i vlastní vědomí a zažívají dobrodružství plné absurdity a fantasmagorického třeštění. Pitky, sex a vulgarita však ani v tomto případě nejsou svévolnou kulisou, ale fungují spíš jako revoltující a osvobozující gesto. Možná právě v tomto aspektu Cholinovy tvorby se nacházejí zárodky poetiky, která se plně rozvinula u Vladimira Sorokina při popisech drogami vyvolaných halucinací.

Kniha Nikdo z vás nezná Cholina poskytuje reprezentativní vhled do tvorby tohoto básníka, ale určitě není jen ohlédnutím za uzavřenou tvorbou jednoho klasika. Aktuálnost, nebo alespoň nadčasovost se skrývá nejenom v mrazivém mementu Kremelských povídek nebo třeba v tom, že život dnešního člověka může být stejně vyprázdněný jako ten, kterým žili „obyvatelé baráků“, i když jeho kulisy jsou pohodlnější a rozmanitější. Svědectví o marasmu života v sovětské socialistické společnosti se u Cholina snoubí se silou básnického ega, které dokáže s tímto marasmem skrze literaturu bojovat. Cholin uchvacuje trochu posměšným, sebestředným, někdy zdánlivě neviditelným, ale stále živým autorským gestem, kterým jeho texty dýchají.