Doc. Tomáš Dosoudil profesně působí v oboru průmyslové bezpečnosti, kromě toho ještě píše knihy o věcech, které ho zajímají. A záliby má vskutku nevšední. Již roku 2007 vydal Samovolné vzplanutí osob: o jednom z nejhrůznějších a nejzáhadnějších jevů, letos přidal publikaci Elixíry ohnivé zkázy o palných zbraních a výbušninách a ještě další s názvem Se zombiemi se netančí. Sleduje v ní jak původ pověstí o zombiích, tak i různá racionální vysvětlení tohoto jevu, jako lehkou otravu rybou fugu, jejíž příznaky připomínají skutečnou smrt, ale jsou jen přechodné. Případně jiné látky, jejichž působením daný jedinec údajně mohl ztratit vůli a zcela se podřídit psychickému vlivu jiného člověka (šamana) – dodejme, že totéž střízlivěji probírají i manželé Bandiniovi v Knize upírů.

Nejvíce pozornosti pak autor věnuje filmovým zombiím. Ve shodě s jinými prameny přitom tvrdí, že zcela zakladatelskou a přelomovou roli sehrál film Noc oživlých mrtvol. Režisér George A. Rommer podle Dosoudila jako první ztvárnil zombie ne jako zneužívané oběti magie, ani jako „otroky vúdú bez vlastní vůle“, ale jako hrozivé aktivní predátory, schopné ve vhodnou chvíli vstát ze svých hrobů a rozpoutat vražedný teror mezi lidmi. Zombie už u něj nejsou ničími sluhy jako v původním pojetí, a už vůbec nejsou poslušné a ovladatelné. Stala se z nich podle Dosoudila „samostatná, sebevědomá a odporná monstra, která dobře vědí, co chtějí. Pouze jediné: nacpat se až k prasknutí lidským masem.“

Již z této citace se asi dá tušit, co následuje: detailní líčení dějů dlouhé řady hororů, se zaměřením na podrobné a podle mne samoúčelné popisy těch nejdrastičtějších scén (autor ovšem alibisticky obhajuje „nezbytnost“ oněch pasáží, údajně „potřebných pro dostatečné dokreslení původního koloritu historického, místního či etnického“). Na druhou stranu kniha nepostrádá poznámky pod čarou a seznam odborné literatury, takže jejím modelovým čtenářem je zřejmě sadista s mírně pedantickými sklony, či alespoň někdo, kdo se rád bojí, a přitom si potrpí na přesnou bibliografii (což se jistě nevylučuje). Autor například neopomene vysvětlit, kdo že pronesl známý výrok „Moji Pražané mi rozumějí“, což ve mně vzbuzuje mírný zmatek ohledně toho, jaký věk vlastně má mít předpokládaný čtenář... Hrůzostrašné pasáže se nicméně autor místy snaží vyvážit odstavci psanými odlehčeně až ležérně, které se ovšem, myslím, k tématu příliš nehodí – já ovšem evidentně modelovým čtenářem nejsem.

U Rommerova filmu autor paradoxně zdůrazňuje, že jeho filmoví „zombíci“ se pohybují velmi pomalu a při dostatečné pozornosti obránců jsou „téměř neškodní a dokonce směšní“, takže žijící lidé dokonce po jejich obličejích rozmazávají šlehačku a zákusky. Kdo ale v takové chvíli „příliš uvěří ve svou lidskou nadřazenost, podcení kolektivní sílu zombií a včas neunikne, je následně sežrán“. Individuálně hloupé a nepříliš schopné zombie podle autora mistrně využívají své „instinktivně motivované vzájemné soudržnosti, která je základem jejich kolektivní síly“. V závěru autor připojuje jakési navazující morální ponaučení, které plyne z filmů o zombiích. Podle Dosoudila nám připomínají, že „v každém z nás se někde v hlubinách jeho bytosti skrývá bestie, kterou je třeba držet na uzdě“. A dále to, že lidstvo může být jako celek smrtelně ohroženo. „Pokud to lidem včas nedojde, pokud nedokážou potlačit veškeré spory a zároveň nedokážou okamžitě a správně reagovat, jsou ztraceni. Budou prostě sežráni.“ Některým čtenářům možná takové přímočaré poselství stačí, já ale doufám, že časem i u nás vznikne kniha, která by módu zombií pojednala méně dryáčnicky a zasadila ji do širších souvislostí. (V souvislosti s Nocí oživlých mrtvol se třeba poukazuje na to, že se v nich Rommer dotýkal dobových témat: občanských nepokojů, rasismu, rozpadu tradiční rodiny nebo „strachu z davu“ (A. Tantimedh), jeho pozdější filmy zase pracovaly s tématy jako nadnárodní společnosti a jejich touha po moci a po penězích). Na západ od nás takových titulů vznikají desítky, u nás jsou to zatím jen dílčí studie, nejnověji The Walking Dead a nacisté od Dalibora Váchy, text publikovaný v Dějinách a současnosti č. 11 (2012). I v zahraničních textech se ale sofistikovanějším způsobem mnohdy tvrdí obdoba toho, co jsem už citoval, totiž že je možné vnímat zombie jako „bezejmenný děs bez tváře, který se skrývá kdesi vzadu v našich myslích“ (Stephen Lindsay), či že jde o tvory současně „blízké i cizí, živé a mrtvé, lidské i nelidské“ (Peter Dendle).

Kdybych se měl vyjádřit ve stylu Tomáše Dosoudila, zombiové si každopádně zaslouží nejen lidské maso a krev, ale i solidní analýzu.