„Člověk vznikl proto, že vesmír je prostorem katastrof“ - to je výrok S. Lema, který by mohl být mottem knihy Něco překrásného se končí: kolapsy v přírodě a společnosti. I když její přispěvatelé zastupovali tak odlišné obory jako historii, egyptologii, filozofii, evoluční biologii, teoretickou fyziku či „rostlinnou sociologii“ (J. Sádlo), v podstatě se shodli na tom, že kolapsy a katastrofy nejsou božím trestem, ale normální součástí vývoje, a že představují nejen hrozbu, ale i šanci, či dokonce nezbytnou podmínku toho, aby mohlo vzniknout něco nového. V jedné ze závěrečných kapitol se o knize přímo píše, že měla „pod jednu střechu“ přivést badatele ve vědách přírodních i humanitních a položit cosi jako „tuzemský základ výzkumu kolapsů“. Zdaleka přitom nejsou zahrnuty všechny obory: chybí zde třeba hlas psychologa (ti s oblibou ke svým pacientům procítěně pronášejí, že každá krize představuje šanci), obsažen není ani žádný příspěvek od ekonoma, i když právě do jejich kompetence spadají dnes nejčastěji skloňované kolapsy banka či celých národních ekonomik – jen od Tomáše Sedláčka jsem onu psychology oblíbenou větu slyšel poslední dobou mnohokrát. Spisovatelé jsou v textu zastoupeni hned v názvu, který je citátem slavné básně Jaroslava Seiferta. Každopádně těm, kteří se na vzniku sborníku podíleli, není možné upřít předvídavost o tématu, které se v době psaní textů ještě nemuselo zdát tolik aktuální, ani nápaditost při výběru autorů a témat (téma ovšem jaksi „viselo ve vzduchu“: v témže roce česky vyšla také kniha Kolaps. Proč společnosti zanikají a přežívají od J. Diamonda). Mezi autory českého sborníku jsou i tak známá jména jako Václav Cílek, Anton Markoš nebo Zdeněk Kratochvíl, právě v jeho příspěvku je jasně řečeno, že největším nebezpečím není kolaps, ale naopak touha po stabilitě, zabezpečení a jistotách všeho druhu. Podle Kratochvíla archaičtí lidé chápali podstatu kolapsů mnohem lépe než lidé dnešní, a v tomto smyslu radí návrat k prastaré moudrosti. Podle Sádla pak už v jakémsi předzemědělském pravěku jsme: mizí venkov, stává se z něj buďto město, nebo divočina, novodobí „lovci“ a „sběrači“ se podle něj vracejí „z velikých jeskyní s nápisy Globus“.

Celý sborník je pestrý také žánrově: kupříkladu příspěvek V. Cílka je vlastně sci-fi povídka, čímž se obloukem vracíme k Lemovi. Cílek onen text po romantickém způsobu vydává za „separát nalezený při stěhování knihovny“. Líčí v něm Čechy po roce 2062 po civilizačním kolapsu, kdy se České Budějovice stávají novou českou metropolí a prachatický gulden základem nové středoevropské měny - rozhlodlo to, že pracovití Jihočeši mohli snadněji než Pražané dojet na své zahrádky a kompenzovat tak výpadky a vysoké ceny centrálního trhu. Šumava se v té době zbavuje nepůvodních lesních porostů a mění se „v nejznámější horskou savanu střední Evropy“. Důležitou roli přitom v Jihočeském dominiu sehrál chelčický učitel, který svým studentům zadal k rozboru text J. Urzidila o konci rakouské monarchie. Podle Urzidila byl zaviněn „naprostým nedostatkem lásky, absolutní nevůlí udělat něco pro kohokoliv jiného“. Zatímco ve středních Čechách by se tomu prý lidé vysmáli, na Jihu to u Cílka vyvolává „chelčickou iniciativu“, která pomáhá vytvářet ovzduší soudržnosti. Zatímco tedy dnes leckdo prorokuje zánik knih či literatury obecně, v utopickém textu českého geologa naopak literatura zásadním způsobem pomáhá zachránit civilizaci, či aspoň přežít jeden kolaps. Cílek bohužel nepopisuje, co bude v té době s Prahou, a téma by se ovšem dalo v tomto směru dále rozvíjet. Následovat by pak mohla i úvaha nad dekadentní zálibou v zániku a rozpadání, či nad ještě starším romatickým kultem rozvalin a ruin, mnohde k tomu účelu uměle vytvářených - musí ovšem vždycky zůstat někdo, kdo by o těch rozvalinách mohl psát.