„Když se budete ucházet o zaměstnání, budete mluvit o tom, jak jste flexibilní, jaké máte individuální schopnosti, jak dokážete mít kreativní nápady. Tenhle ideologický slovník výkonnosti všichni používáme, znám to ze své vlastní zkušenosti; a pak přijdeme domů a mluvíme zcela jinak, máme o tom všem vážné pochybnosti, mluvíme o těch principech s notnou dávkou cynismu, jak to všechno nefunguje. Řekl bych, že dnešní ideologii věříme stejně hodně i málo jako za socialismu – že přijímáme obecný příslib jako žádoucí, ale když se vrátíme domů nebo do okruhu svých přátel, nadáváme na to, jak to ve skutečnosti vypadá.“¹ Citovaná slova pocházejí z rozhovoru s historikem Michalem Pullmannem o jeho v současné době hojně diskutované knize Konec experimentu: přestavba a pád komunismu v Československu. Autor v ní píše třeba o M. Jakešovi a jeho slavném projevu na Červeném Hrádku, který se stal terčem obecného posměchu. Podle Pullmanna ovšem tento posměch působil ambivalentně: na jedné straně vyjadřoval opovržení nad generálním tajemníkem a celým stranickým vedením, na druhé straně prý svým „komediálním vyzněním otupoval hrot možné kritiky, neboť smích překonává hrozivost situace a pomáhá nalézt smíření v naději, že se věci změní k lepšímu“. Autor obecně ukazuje, že „určité souznění většiny lidí s normalizačním režimem bylo podmíněno nejspíše tím, že s pomocí formální konformity s ideologií mohli lidé dosahovat cíle, které nemusely mít se socialismem mnoho společného – třeba nosit džínsy, poslouchat metal nebo jet na individuální dovolenou. Nebylo důležité, co slova jako světlé zítřky, dialektický přístup nebo socialismus znamenají; důležité bylo jejich neustále opakování a to, že se za nimi mohlo skrývat leccos.“ V tomto smyslu jde určitě o velmi záslužnou knihu, i když třeba v případě Jakeše je nutné dodat, že výsměch zrovna tak může být i výrazem pohrdání a odsudku. Co ovšem vyvolává největší rozepře, to je právě závěrečná dvoustránka knihy naznačující hypotézu, že dnešní lidé musejí prokazovat stejnou přetvářku jako v době komunismu: dnešní hesla „trh“, „individuální šance“ a „demokracie“ jsou podle autora stejně vratká jako hesla „komunismus“, „plánování“ a „světlé zítřky“, rozdíl (a kontinuita) prý spočívá jen v tom, že z dřívějšího konsensu byli podle Pullmanna vyloučeni Romové a disidenti, z dnešního Romové, bezdomovci a imigranti.

Co se týká mne osobně, po roce 1989 jsem jenom v jednom období zakoušel podobnou přetvářku. Pracoval jsem ve firmě, která se snažila přetahovat zákazníky od jednoho operátora k druhému, přičemž samozřejmým, ale nevyjádřeným příkazem bylo velebit výhody operátora svého a zavrhovat všechny ostatní (mluvit o případných výhodách konkurenčních operátorů bylo tabu). Životní zkušenost to byla velmi zajímavá: zaujaly mne nejen zvláštní neologismy, které si nováček ve firmě postupně osvojoval, ale především pseudonáboženské rituály, při nichž jeden manažer při jakémsi „meetingu“ prováděl cosi jako rituál zpovědi: vyznával se z toho, že pro úspěch ještě neobětoval vše a že v práci pro firmu má ještě rezervy, jindy se konal rituál vyznání, kdy další manažer svědčil o tom, jak bídný život vedl až do okamžiku „konverze“, tedy do té doby, než poznal Firmu a dal se na cestu Úspěchu. Slepě věřit tomu, že jenom moje Firma je ta nejlepší, jsem ale nechtěl sám před sebou předstírat ani minutu a práci, která se pro mne osobně brzy změnila v jakousi formu antropologického výzkumu firemní kultury formou „zúčastněného pozorování“, jsem vydržel dohromady asi 2 týdny. Pak jsem prostě přešel do jiné (státní) firmy, kde se podobná loajalita nevyžaduje. To ale mimochodem dokazuje, že cosi jako individuální šance skutečně existují (nebo tomu aspoň já věřím, stejně tak i v jistou míru demokracie, přes všechny její vady obecně a vady její české varianty zvláště): z hlediska úspěchu bych se v té firmě asi neprosadil, ani kdybych chtěl, jinde ale ano.

O tom, že Pullmannova srovnání komunismu a současného politického systému jsou velmi přitažená za vlasy, rozhořčeně psali už třeba četní čtenáři MF Dnes, je tedy skoro nadbytečné opakovat, že na rozdíl od doby normalizace je dnes možné kohokoli v novinách kritizovat a za politické názory se už lidé nevyhazují z práce – snadno ovšem zaměstnanec může „být odejit“, pokud nevyznává ono pseudonáboženství činící úspěch a firmu středem kultu; při vstupním pohovoru uchazeč o místo také jistě není tázán, zdali věří v kapitalismus, jak naznačuje autor, ale má se osvědčit při odpovědi na otázku, proč si vybral právě onu konkrétní firmu a proč mu nejvíce vyhovuje. Každopádně, s výjimkou voličů KSČM, pochybuji o tom, že by někdo doma tajně, aby to nikdo neslyšel, „nadával“ na kapitalismus a demokracii. Naopak skoro všichni jsou pochopitelně nespokojeni s všudypřítomnou korupcí, jednotlivými šéfy v zaměstnání a konkrétními politiky, zvláště těmi, kteří zostouzí a útočí na takové statečné jedince, jako je L. Michálek, mající odvahu na korupci upozornit. Pokud bych ale někde chtěl hledat návaznost na dobu komunismu, pak v tom, že máme prostě takovou úroveň politické kultury a morálky, jaká je obecná úroveň současných Čechů, což je ale právě dědictví komunismu.
 

1. https://www.idnes.cz/zpravy/archiv/normalizace-tu-jeste-neskoncila-tvrdi-historik-michal-pullmann.A110601_183550_kavarna_chu ^zpět