Když vyšla roku 2010 kniha Cestami zelených mužů, vzbudila i podle nakladatele Jakuba Hlaváčka – vzhledem k poněkud obskurnímu tématu – relativně velký zájem a je již skoro vyprodaná. Dva roky na to spatřila světlo světa publikace o podobném námětu Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku od historika Františka Šmahela. Ve starší, esejisticky pojaté knize se mimo jiné dočteme, že „zelení muži jsou sice neviditelní, ale jakmile zjistíme, že existují, pozorují nás z nečekaných míst“. Oproti tomu historikovo dílo je seriózní vědecká studie, v níž autor nijak nenaznačuje, že by tyto bytosti kdy mohly existovat, ale zkoumá vznik a vývoj samotné této představy. Když se podle něj první „diví lidé“ ve středověké imaginaci objevili, byli sice někdy suroví či ubozí, nepatřili ale k monstrům ani k lidem postiženým na těle či na duchu. Někteří z nich „jako by přežívali z antiky, jiní jako by nevycházeli z temných lesů“. Kdo tam prý z nějakého důvodu zabloudil, snadno se k nim přidružil. „Měl-li štěstí, mohl se do svého bývalého prostředí zázračným způsobem zase vrátit. Většinou však diví lidé museli počkat až do konce 14. století, dříve neměli naději ani na domestikaci, ani na účast v alegorických hrách. Diví muži dále zůstávali pouhými symboly nespoutané přírodní síly, častěji však nyní musili sloužit mocným jako strážci jejich erbů“ (zvláště třeba v lucemburských Čechách). „V 15. století diví lidé již zabydlili takřka celou Evropu, která je přijala do svého pomyslného společenství. Tehdy už také nešlo jen o divé či lesní či zelené muže, nýbrž i o jejich družky a děti“ (jak podotýká, oženěním divých mužů se zmenšila jejich chuť unášet cizí ženy). Jestliže „dříve byl jejich život skryt v neprostupných lesích, nyní se pohybují v blízkosti lidských sídel. Co více: měšťané i šlechtici k nim chodí na návštěvy, všichni společně obdělávají pole, loví divou zvěř a pak se baví a stolují. Alespoň tomu tak je na mnoha obrazových textilních závěsech. Z hrůzostrašných bytostí, hrubých únosců žen a nepřístupných strážců emblémů se na konci středověku stali přátelští tvorové, kteří vytvářeli jakési alter ego svých lidských souputníků“ (někdy přijímají i roli „krotitelů“ se shodnou úlohou jako dáma držící v poutech zamilované muže). Lidé „se za ně začali převlékat, dokonce je vtahovali do svých příbytků a hráli s nimi, obrazně řečeno, i karty...“ Diví lidé každopádně většinou byli mlčenlivými svědky „bájných představ, u nichž někdy najdeme spojnice s dávnou minulostí či naopak současností, jindy však tápeme, jakou roli vlastně měli“.

V knize se seznámíme i s jinými neobvyklými bytostmi, které osidlovaly svět středověkých lidí (jako byli kupříkladu lidé černé pleti); autor zmiňuje, že už v Bibli jsou jako lidé neobvyklého vzhledu uváděni Pygmejové a „chlupatci či chlupáči“. Tak jako v některých svých předchozích knihách (třeba Cestě Karla IV. do Francie: 1377–1378), i zde autor hojně vychází z dochovaného výtvarného materiálu, což ovšem nese to riziko, že s odstupem stovek let se dá někdy těžko rozlišit, zdali se třeba v případě jisté konkrétní postavy spíše než o divého muže nejednalo o medvěda, což ovšem autor poctivě přiznává. Právě díky četným barevným ilustracím je autorův výklad neobyčejně živý a jeho exkurs do jednoho – vlastně velmi úzkého – segmentu středověké imaginace působí názorně a přesvědčivě. Téma navíc není pro autora čistě historické: když necháme stranou třeba štítonoše na současném královském znaku Dánska, nedávnou aktuální obdobu divých lidí podle něj představují Černého postavy obřích miminek lezoucích po Žižkovské věži. Autor přitom v knize cituje úctyhodné množství pramenů i odborné literatury, publikaci Cestami zelených mužů ovšem s přezíravým mlčením pomíjí (aniž by ji jakkoli komentoval), což jediné bych knize snad trochu vytkl.