Anglický spisovatel Kingsley Amis (1922–1995) je v českém prostředí dobře známý zejména díky úspěšným, opakovaně vydávaným překladům jeho sarkastických románů Šťastný Jim (1954, česky 1959) a Jakeův problém (1978, č. 1985). Další překlady přibyly v devadesátých letech, přesto však z Amisova bohatého a pestrého díla zbývá dost titulů česky nedostupných. Oba zmíněné romány nedávno znovu vydalo nakladatelství Plus a přidalo k nim také dvě novinky, jejichž obálky budí dojem, že ty knihy k sobě patří. Svádí k tomu i názvy – jedna nese název Manuál každodenního pijáka a Michal Cihlář na obálce zachytil Amise ve středním věku s cigaretou a lahví neurčitého alkoholu (snad koňak podle hvězdiček na hrdle?), druhá se jmenuje Konečná, přičemž na obálce je Amis od Cihláře o poznání starší, v ruce má sklenku vína a na stole se povalují léky. Při vědomí, že Amis se na sklonku života stal těžkým alkoholikem, se zdá, že druhá kniha na tu první přímo navazuje. Ale zatímco osobně laděný Manuál každodenního pijáka přináší krátké jiskrné texty o alkoholu a všemožných rituálech s ním spojených, které jsou poskládané ze tří původních knih (On drink, 1972, Everyday Drinking, 1982 a How’s Your Glass, 1983), Konečná (Ending Up, 1974) je román o vzájemné nevraživosti pěti starých lidí, kteří se spolu ocitli v osamělém domě na venkově.

V souvislosti s nadcházejícím silvestrovským večerem je však aktuální Manuál každodenního pijáka, soubor rad zkušeného pijáka veškerého druhu alkoholu. Jsou příslušně zemité a jízlivé, jak to máme u britského humoru i Amise samotného rádi, navíc se s nevraživým sarkasmem navážejí do tehdejších novot, které z posledních let dobře známe i u nás. Amis vede válku především proti degradaci anglických hospod (pubů), kam již počátkem osmdesátých let pronikl všudypřítomný hluk popmusic z rádií nebo televizí, začal bránit normální konverzaci a v podstatě z tamějších hospod vyhnal starší ročníky. Situaci podle Amise ještě zhoršil vpád hracích automatů (to také dobře známe), snaha hospod vařit a lákat rodiny s dětmi, což je podle Amise zcela proti duchu hospody, která má být „chlapským azylem“.

Druhý jev, který Amise popuzuje a který se v Česku rozšířil v posledním desetiletí, je adorace vína. Amis občas s humornou nadsázkou prohlašuje, že vede „křižáckou válku proti vínu“, ale spíše ji vede proti snobství, které je s pitím vína spojené a kterého chytře využívají jak vinaři, tak především obchodníci. A to Amis své ironické texty psal počátkem osmdesátých let, kdy se kolem vína nenadělalo zdaleka tolik jako nyní a kdy ceny francouzských vín hnali nahoru jen evropští a američtí konzumenti, a nikoliv Číňané, kteří se ve vínech moc nevyznají, zato jsou ochotni za ně platit přemrštěné částky. Amis víno samozřejmě pil, a docela slušně se v něm vyznal, jen trval na tom, že nejlepší je k jídlu. A to zdaleka ne ke každému, protože naopak k většině těch anglických (a my bychom mohli dodat také českých) se mnohem lépe hodí pivo nebo – v Amisově konkrétním případě – nějaký koktejl ze skotské; případně jen skotská naředěná vodou s ledem.

Amis byl totiž především milovníkem a znalcem skotské whisky, jak hned hrdě přiznává. Na druhé místo z alkoholů řadí gin – jednak kvůli jeho univerzálnímu charakteru, neboť se hodí téměř ke všemu, a pak samozřejmě také proto, že jde o typicky anglické pití. Amis sice ochutnal vskutku pozoruhodné množství různých druhů alkoholických nápojů, obdivuhodnější tím víc, že za mnohými ve své době ještě musel cestovat (mezcal, karibské rumy, asijská a mexická piva a podobně), ale zůstává patriotem. Ba trochu jezevcem, který zejména v textech z roku 1972 podceňuje alkohol z jiných, než tradičních zemí a občas takové nápoje zahrnuje pod „tramtárijské výběrové“. V novějších textech, publikovaných původně jako novinové sloupky, už objevuje alespoň východní Evropu a oceňuje také polskou vodku, maďarské tokajské a plzeňské pivo. Psal navíc pro anglické čtenáře (pijáky), což se projevuje také ve výběru dochucovadel do koktejlů, v zaměření na to, co bylo v té době v Británii dostupné a také v odhadu sumy (v librách), kterou za to či ono bude potřeba dát. Navíc vychází ze situace tři desetiletí staré, přičemž mezitím se trh s alkoholem velmi zpestřil a sofistikoval, takže jako příručku (manuál z názvu) knihu při nejlepší vůli brát nelze, byť mnohé z jeho receptů na míchané drinky stojí za vyzkoušení.

Zato čtení o pití je to nadmíru zábavné: jednou jde o rady zkušeného, jak si poradit s kocovinou (včetně zavržení nefungujících, ale tradovaných receptů – autor vždy ručí vlastní zkušeností), jak se opít rychle či naopak pomalu, jak návštěvníky oslnit nebo elegantně vyhnat. V tomto směru je vůbec nejlegračnější parodická kapitola Skrblíkův průvodce, kde Amis vypisuje rafinované způsoby, jak ušetřit na pohoštění pro návštěvy, aniž by to poznaly. „Výsostnou metou budiž hádka každého z párů, při níž manžel bude shazovat vaši pohostinnost, zatímco manželka bude tvrdit, že jste byl velmi milý a pozorný a že on je jen uremcanej kořala.“ Vynalézavost některých fint u čtenářů spolehlivě vyvolá záchvat smíchu. Několik otravných momentů spadá na vrub procesu sestavení knihy – v druhé části z roku 1982 Amis příliš často a doslovně opakuje, co už napsal o deset let dříve. Je to pochopitelné při vědomí, že jde o novinové sloupky, na stránkách jedné a téže knihy (české vydání vychází z identicky složeného anglického z roku 2008) to je však nepříjemně zjevné.

Amisovy rady mírným i častým pijákům mají oproti odbornějším příručkám vždy jedno společné. Autor sice zná technologické postupy, porovnává chuti a ví, co je dobré a co nikoliv, zároveň však nezapomíná na to, že základním účelem pití alkoholu je – opít se. Varuje samozřejmě před přeháněním a někde dává doporučení, kolik zhruba sklenek toho kterého koktejlu se dá vypít, aniž by dotyčný spadl na stůl, ale vždy se drží toho, co předeslal v úvodu, totiž že alkohol je především nejrozšířenější společenská droga a jeho účelem je odstranit zábrany v konverzaci. Když nám to navíc bude chutnat, tím lépe, ale čím větší se z toho dělá umění nebo věda, tím více to zavání snobismem a ziskuchtivostí. Amisova základní rada je tedy prostá – nedejte na cizí rozumy a vyzkoušejte, co vám chutná a co nezruinuje vaši peněženku. Skvělá příležitost pro takovou činnost je zrovna za dveřmi.