Boris Pahor (nar. 1913) je slovinský prozaik a esejista, nerozlučně spojený dílem i životními osudy se svým rodným Terstem. Tady zažil všechny zásadní okamžiky v dějinách města v průběhu 20. století. V této národnostně smíšené oblasti byl svědkem vypálení Národního domu Slovinců Italy, Mussoliniho černými košilemi, stejně tak i četných soudních procesů s národně uvědomělými Slovinci atd. Období od února 1944 do osvobození strávil v několika koncentračních táborech. Pak se vrátil do Terstu, dokončil studia a začal psát do místních novin. Vedle toho začal zpracovávat klíčové události svého života také literárně. Terstu věnoval román Město v zálivu (1955), který je příběhem ani ne tak s klasickým dějem zalidněným spoustou postav jako příběhem mentálního rozhodování hlavní postavy, zda odejít pryč mezi partyzány a odhodit břímě onoho nerovnoprávného postavení slovinské menšiny v Itálii, nebo se dát plně do služeb této menšiny a boje o její rovnoprávnost hic et nunc. Téma koncentračních táborů zpracoval mj. v jednom ze svých nejpřekládanějších románů Nekropolis (1967). Z dalších „terstských“ próz uveďme ještě Požár v přístavu (1959) nebo Náměstí Oberdan (2006). Pahor je rovněž ceněný esejista, publicista a novinář, který má díky svým životním osudům nesmírný cit pro sociální i morální nespravedlnost a je i přes svůj velmi vysoký věk stále aktivním glosátorem aktuálních událostí ve Slovinsku i v Itálii.

Cesta k mezinárodnímu uznání jeho díla nebyla jednoduchá a trvala dlouho. Zejména Itálie se z pochopitelných důvodů dlouho zdráhala jeho dílo přijmout. Obratu v jeho recepci nejvíce napomohl úspěch jeho děl ve Francii. Za minulého režimu byl však trnem v oku i slovinským komunistům. Nebál se veřejně zastat nespravedlivě odsouzených spisovatelů, jako tomu bylo při honbě na slovinského básníka Edvarda Kocbeka na počátku 50. let, která v lecčems připomínala furor proti Seifertovi v téže době u nás.

Žel bohu v Čechách doposud čekáme na knižní překlad některého z jeho děl. Důvodem je snad na jedné straně nepříliš velká ochota dnešních nakladatelů vracet se ke starším „neobjeveným“ autorům, na druhé straně zdánlivá odtažitost tématu slovinské menšiny v Terstu pro naše prostředí. Zároveň je záhodno podotknout, že v době, kdy se František Benhart, klíčový překladatel slovinské prózy v období od 60. do 90. let, zajímal o překlady modernistických autorů, nebylo mu umožněno z politických důvodů tyto překlady realizovat. Pomíjí se však u nás fakt, že Pahor z onoho „regionálního“ tématu dokázal udělat téma výrazně globální a nadčasové. Není jen svědkem realisticky popisujícím někdejší události, ale moderním člověkem prožívajícím, vzdorujícím, úzkostným a hledajícím, reflektujícím svět i sebe sama v plnosti svého vědomí i podvědomí, člověkem odpovědným za svět a aktivně angažovaným ve prospěch tohoto světa.