První český překlad kroniky Historia regum Britanniae (Dějiny britských králů, dále jen HRB) je dostupný na knižním trhu zásluhou překladatelky Jany Fuksové a nakladatelství Argo přibližně od podzimu 2010.

Autorem textu je oxfordský kanovník Galfridus Monemutensis (Geoffrey of Monmouth) bretonského či velšského původu, narozený kolem roku 1100, roku 1151 ustanovený sídelním biskupem v St. Asaph a roku 1155 zesnulý.

V HRB, kterou dokončil ve třicátých létech dvanáctého století, podává britské dějiny od mytologických počátků, od narození Aeneova pravnuka Bruta, eponymního praotce Britů, a jeho cesty do země zaslíbené přes nejslavnějšího krále Britů Artuše až po jejich krále posledního, Cadualadra, jejž v okamžiku, kdy se chystá vyplout s vojskem z Bretaně, aby znovu ovládl Británii, zuboženou morovými ranami a osídlovanou Anglosasy, osloví vox angelica a nakáže mu, aby od výpravy upustil, neboť Bůh nechce, aby Británii dále vládli Britové.

Protože není možné věnovat se zde obšírnějšímu rozboru Galfridova kompozičního umění, upozorněme alespoň, že HRB není neuváženým nakupením dějinotvorných banalit, jakým kroniky někdy bývají. Její výstavba totiž předestírá vyprávěné události jako příběh britského národa, jenž je z historického hlediska prozatím uzavřený, ale nikdo neví, kdy se na scénu světových dějin opět navrátí. Závěr HRB je do značné míry inverzní k jejímu začátku: zatímco první britský vůdce Brutus je jako provinilec (zabil na lovu vlastního otce) vypovězen z Alby Longy, aby se v řeckém vyhnanství setkal se svými vzdálenými příbuznými, ustrkovanými potomky Trójanů, stal se jejich vůdcem a osídlil s nimi Britské ostrovy, Cadualadrus, zmíněný poslední významný vůdce Britů, opouští Británii, na příkaz z nebes zanechává své soukmenovce u svých vzdálených příbuzných v Bretani, aby nakonec přišel do Říma a jako kajícník tam zbožně zemřel. Začátek i konec je také rámován řízením osudu – zásahem shůry. Analogátem zmíněného andělského hlasu je na pohanském počátku Britů vnuknutí bohyně Diany: je to ona, která se zjeví Brutovi, spícímu v chrámu jí zasvěceném na pustém ostrově Leogetia, aby mu formou elegantně komponovaných elegických distich oznámila, kde leží jeho druhá Trója, z níž jednou vzejdou králové, kteří budou vládnout světu. Je také zajímavé pozorovat, že pozadím Galfridovy kroniky je spíše jakási temná intuice osudu než moralistní výklad dějin, s jakým k nim přistupuje starší britský autor Gildas,¹ bez jehož opuscula De excidio et conquestu Britanniae je ovšem Galfridova HRB sotva myslitelná.²

S ohledem na svůj obsah bývá HRB považována spíše za román než za historiografické dílo.³ Samotné označení díla jako „historia“ ponechává žánrovou otázku zcela otevřenou a vedle děl historiografických evokuje zejména beletristické texty pozdní antiky s exotickými a dobrodružnými náměty, které se v Galfridově době těšily značné popularitě: Historia Apollonii regis Tyrii, Historia de excidio Troiae (Dares Phrygius), Historia de proeliis Alexandri Magni. Pojímání HRB jako románu však zpochybňuje Gaufridova snaha synchronizovat bájné události britské minulosti s význačnými událostmi světovými, stejně jako jeho zvyk doplňovat mezi poutavé příběhy řady jmen panovníků – o nichž nic dalšího neuvádí – jen jakoby pro historiografickou úplnost. Tato žánrová nejednoznačnost je zvláště patrná v nejpopulárnější části kroniky, v níž podává historicky první ucelené literární zpracování příběhů krále Artuše: Galfridus zde čtenáři předkládá množství motivů, které jsou svým námětem spíše románové či dobrodružné než historiografické a mnohé z nich se pak budou v různých obměnách opakovat v pozdějších románech. Galfridus je sice všechny podává v živém vypravěčském rytmu, ale zároveň velice střízlivě až úsečně a s dobrodružstvími neztrácí čas.⁴ Čtenářsky vděčné příběhy nadto více než vyvažuje obšírnými a úmornými líčeními bitevních scén.

Předestřená interpretační obtíž je součástí věčného folkloru – smíme-li užít takové nadsázky – zejména britských intelektuálů, neustále bádajících, co vše je v HRB věcí historie, co naopak dílem Galfridovy představivosti. Jejich odpovědi jsou opakovaně zdrženlivé,⁵ nicméně samo jejich neustálé zaobírání se touto látkou prozrazuje její podmanivou sílu, stejně jako neuzavřenost. Když byl např. ve zříceninách legendami opředeného cornwallského hradu Tintagel nedávno (roku 1998) nalezen kus břidlice s nápisem, jehož součástí je jméno začínající na Art…,⁶ vzbudilo to menší mediální senzaci a následnou polemiku. Když současný renomovaný historik napíše hluboce fundovanou monografii o oné mlhavé době, v níž dle Galfridovy kroniky Artuš žil, cítí se být takřka povinen vyjádřit se k historicitě tohoto legendárního panovníka alespoň ve dvoustránkovém dodatku, když už si dovolil nevěnovat mu ani jedinou kapitolu.⁷ Má zkrátka Artuš, nejslavnější postava HRB, historickou legitimaci, nebo se jedná jen o Galfridova barbarského báchorečného vetřelce, záludně vpraveného do hájemství latinské historiografie (jak Galfridovi vyčítal již Guilelmus Parvus, kronikář jen o generaci mladší než sám Galfridus)? Je HRB kronikou, nebo historickým románem? S odkazem na naznačený kontext starostí ctihodných badatelů se zde těmto otázkám nebudeme dále věnovat. Gaufridova stylistika je poměrně prostá, k čemuž se otevřeně hlásí jako ke svému úmyslu již v úvodním locus humilitatis.⁸ Jen občas použije ve svém díle metafory, jen na dvou místech v celém díle vystřídají prózu krátké veršované úseky.⁹ Aby se vyvaroval kronikářského suchopáru, používá hojně fiktivní přímou řeč, v níž podává nejen rozhovory mezi aktéry událostí, ale i státnické projevy a korespondenci.

Styl a výrazové prostředky, které překladatelka volila, dobře odpovídají Galfridově střídmosti. Archaismů a knižních obratů používá velice poskrovnu¹⁰ a nebýt látky samotné, čtenář by ani nezaznamenal, že čte středověkou kroniku, neboť volené výrazivo je často moderní,¹¹ ba i hovorové. Hovorové obraty se pak v překladu občas vyskytují i mimo přímou řeč, tzn. jsou vkládané do úst samotnému vypravěči (kronikáři), což na jazykově citlivější čtenáře může působit rušivě.¹²

Od roku 1844 do současnosti bylo publikováno osm edic latinského textu HRB.¹³ Bohužel až poslední z nich (Reeve 2007) představuje vskutku kritické vydání standardní („vulgátní“) verze HRB, vzniklé porovnáním reprezentativního výběru 17 z dochovaných 219 rukopisů. Starší edice jsou jen o málo více než přepisem jednoho rukopisu, někdy jen selektivně srovnávaného s několika málo jinými rukopisy a někdy ještě kontaminovaného chybnými čteními z naprosto nespolehlivých edic z dob počátků knihtisku. Je vysoce pravděpodobné, že český překlad byl předán nakladatelství dříve, než vůbec mohla překladatelka mít příležitost se s touto edicí seznámit. Ve výběrové bibliografii českého překladu nalézáme toliko dvě, totiž edici Alberta Schulze („San Marte“) z r. 1854 a Actona Griscoma z r. 1929. Řada indicií pak nasvědčuje tomu, že jako předloha byly použity pouze tyto dvě a že se překladatelka přiklonila někdy k edici té, jindy k oné.

Uveďme alespoň několik příkladů. Český překlad HRB v úvodním prologu následuje Griscomovu edici tím, že uvádí dvojí dedikaci (Schulzova edice uvádí jen dedikaci první).¹⁴ Ve druhé kapitole se při výčtu národů obývajících Británii český překlad přidržuje edice Schulzovy, když uvádí Římany, Brity, Sasy, Pikty a Skoty, zatímco v Griscomově edici představují první položku téhož seznamu místo Římanů Normané. Ve shodě s Griscomovou edicí je čtvrtá kniha českého překladu členěna do dvaceti kapitol, zatímco Schulzova edice tutéž knihu člení do kapitol sedmnácti. Schulzovu edici však oproti edici Griscomově český překlad často upřednostňuje v ortografii vlastních jmen; tak např. jméno řeky, u níž se odehrála poslední Artušova bitva, zní v českém překladu – stejně jako u Schulze – „Cambula“, zatímco v edici Griscomově se setkáváme se zněním „Camblam“, jež je bližší znění „Camlann“, s nímž se lze setkat v textu z poloviny 10. století, Annales Cambriae, odkud s vysokou pravděpodobností Galfridus tuto událost převzal a rozšířil.¹⁵

Takto eklektický přístup k edicím se projeví i v příkladu posledním, který zde uvedeme především jako ukázku drobných obsahových odlišností, které vykazují použité, poněkud zastaralé edice od edice poslední a nejspolehlivější, jíž je uvedená edice Reevova.

Ve dvanácté knize své kroniky vypráví Galfridus o předposledním králi Britů Cadwallonovi, který se zle nepohodl se svým přítelem z dětství Edwinem, králem northumbrijských Sasů. V bojích s ním se mu nevedlo dobře, až se nakonec musel se zbytkem svých věrných uchýlit s žádostí o pomoc k Salomonovi, králi Bretonců. Salomon v této souvislosti pronese řeč, v níž vyjadřuje Britům svou účast a objasňuje hlavní příčinu jejich těžké situace: Británie je slabá již po mnoho generací, a to od doby, kdy vojenský císař a britský král Maximianus shromáždil všechny britské muže, kteří byli s to bojovat, aby s nimi podnikl úspěšnou výpravu do Gallie, a dal tak vzniknout britskému království v Bretani.¹⁶

V recenzovaném překladu zní Salomonova řeč takto: „Máte pádný důvod k zármutku, šlechetní mladíci z urozených rodů, když vlast vašich předků trpí v područí barbarského plemene, které vás potupně vyštvalo ze země. Zatímco ostatní národy si svá panství střeží a brání, je s podivem, že se náš lid vzdal tak bohatého ostrova a že se nedokáže postavit kmenu Anglů, které jinak považujeme za zcela bezvýznamné. Dokud lid z mého panství v Británii žil pospolu s obyvateli z vaší části ostrova, vládce měl svrchovanou moc nad panovníky jednotlivých provincií a nenašel se kromě Římanů nikdo, kdo by byl schopen si zemi podrobit. Ani jim by se však dozajista nebylo něco takového podařilo jen díky síle vlastního vojska, kdyby nebyla země oslabená vnitřními různicemi mezi domácí šlechtou. ¹⁷

Ale ani Římané se z vlády dlouho netěšili, brzo v bojích ztratili své vůdce a byli přinuceni zbaběle prchnout. Když přitáhli do země pod velením Maximiana a Conana Britové, ten zbytek už se potom v budoucnu nikdy netěšil privilegiu nepřerušované linie nástupnictví na královském trůnu. Třebaže některá knížata si podržela dávnou důstojnost předků, po nich přišlo množství daleko slabších dědiců, kteří během nepřátelských vpádů o výsadní postavení přišli. Proto mne velmi rmoutí osud vaší oslabené země, protože pocházíme z téhož rodu a i my se zveme Brity, stejně jako lid vaší země, a také my statečně bráníme svoji vlast, sužovanou nepřátelskými útoky sousedních národů“ (s. 195n.). Kurzívou jsou zvýrazněna místa překladu, která jsou poněkud hůře srozumitelná. Když nyní použijeme kritickou edici téhož textu, shledáme v ní řadu odlišností, které Salomonově řeči dodávají hlubší obsahovou soudržnost a činí ji srozumitelnější. Při použití pokud možno shodných formulací stávajícího českého překladu by mohl alternativní překlad, vycházející z kritické edice, znít takto: „Máme pádný důvod k zármutku, šlechetní mladíci z urozených rodů, když vlast našich předků trpí v područí barbarského plemene, které vás potupně vyštvalo z vaší země. Zatímco ostatní národy si svá panství střeží a brání, je s podivem, že se váš lid vzdal tak bohatého ostrova a že se nedokáže postavit kmenu Anglů, které jinak považujeme za zcela bezvýznamné. Dokud lid této mé Británie (tj. lid Bretaně) žil pospolu s obyvateli vaší Británie, vládla naše stará vlast všem okolním královstvím a nenašel se kromě Římanů nikdo, kdo by byl schopen si ji podrobit. Římané pak, ačkoliv ji načas ovládli, brzo v bojích ztratili své vůdce a byli přinuceni zbaběle prchnout. Když potom Britové přitáhli do této země pod velením Maximiana a Conana, ti, kteří zůstali doma, už potom nikdy neměli takovou moc, aby si udrželi nepřerušenou vládu nad svou zemí. Třebaže si totiž mnoho jejich panovníků podrželo dávnou důstojnost předků, přišlo po nich množství daleko slabších dědiců, kteří během nepřátelských vpádů o výsadní postavení přišli. Proto mne velmi rmoutí osud vašeho oslabeného lidu, protože pocházíme z téhož rodu a i vy se nazýváte Brity, stejně jako i lid našeho království, který statečně brání zemi, již vidíte, zemi odolávající všem svým sousedům.“¹⁸

Vzhledem k celkově popularizační koncepci ediční řady Memoria medii aevi, v níž nakladatelství Argo překlad vydalo, nelze uvedené problematické aspekty považovat za vážnou vadu. Na celkovém vyznění kroniky se jimi ostatně nic nemění. Bylo však na místě na ně poukázat, jednak aby bylo zřejmé, proč je vhodné přistupovat k jednotlivostem českého překladu s obezřetností, jednak aby poznámky tohoto druhu nebyly v recenzi pro filologický časopis oprávněně postrádány. Arci nemají a nemohou zakrýt velikou záslužnost předloženého, ve svém celku čtivého překladu. Českému čtenáři se teprve nyní dostává jednoho z nejoblíbenějších a nejčtenějších děl středověku, přičemž je dlužno vzít v úvahu, že HRB je četbou hodnou doporučení jak keltofilům či nostalgickým milovníkům rytíren, tak i čtenářům se zájmem o vývoj evropské literatury či o historii, a to nejen středověkou. Málokteré literární dílo totiž bylo tolik a v tolika ohledech vlivné a žádné neovlivnilo sebechápání poddaných jejich královských veličenstev Spojeného království Velké Británie a Severního Irska tak jako právě HRB. Je-li možné pokládat četbu Církevních dějin národa Anglů Bedy Ctihodného za zvláště vhodnou k pochopení anglosaského vidění světa,¹⁹ pak se stejným oprávněním lze označit HRB za potřebnou k pochopení Britů, a to nejen Britů jako dávných etnických předků dnešních Velšanů, Bretonců a případně Cornwallanů, ale rovněž Britů jako politického národa konstituovaného v 18. a 19. století – v době Britského impéria, kdy dávná Dianina věštba došla naplnění a étosu Galfridových příběhů se dostalo jadrného shrnutí ve známém a dodnes Brity milovaném hymnu:

When Britain first, at Heaven's command
arose from out the azure main,
this was the charter of the land
and guardian angels sang this strain:
Rule, Britannia, rule the waves:
Britons never shall be slaves!
 

1. Cf. De excidio et conquestu Britanniae, §§ 21s. ^zpět
2. Galfridus sice Gildasovu interpretaci britské porážky jako božího trestu za hříchy ve svém díle reprodukuje, ale vyjadřuje od ní odstup tím, že ji vkládá do úst posledních dvou britských králů, cf. HRB XII, 6 § 195, XII, 15 § 203. ^zpět
3. Tak shrnuje moderní přístup k HRB např. H. Pilch v hesle „Geoffrey von Monmouth“ v Lexikon des Mittelalters. Vyd. Beratuer, Bautier. München 1980–1999; vol. IV, s. 1263n. ^zpět
4. Srv. VIII, 19–20, §§ 137s. (příběh Artušova početí, připomínající báji o Jupiterovi a Alkméně); IX, 4 § 147 (Artušova zbroj – kopí Ron, štít Pridwen a meč Caliburnus, vykovaný na Avalonu); IX, 12–14 §§ 156s. (oslavy Letnic v Caerleonu); XI, 2 § 178 (nejednoznačný konec Artušův po bitvě u Camblanu – nejkřiklavější ukázka Galfridovy úsečnosti). Jediným Artušovým rytířským dobrodružstvím, které Galfridus zaznamenává, je jeho boj s lidožravým obrem na Mont-Saint-Michel (X, 3 § 165). ^zpět
5. Např. CHURCHILL, Winston: A History of the English-Speaking Peoples, vol. 1: The Birth of Britain, London 1956, s. 46: „In this account we prefer to believe that the story with which Geoffrey delighted the fiction-loving Europe of the twelfth century is not all fancy. If we could see exactly what happened we should find ourselves in the presence of a theme as well founded, as inspired, and as inalienable from the inheritance of mankind as the Odyssey or the Old Testament. It is all true, or it ought to be.“ ^zpět
6. PATERN[–] | COLIAVIFICIT | ARTOGNOU | COL[.] | FICIT; Cf. Celtic Inscribed Stones Project (CISP) on-line database: http://www.ucl.ac.uk/archaeology/cisp/database/ (přístup 6. ledna 2012) ^zpět
7. Srv. SNYDER, Christopher A. An Age of Tyrants, Britain and the Britons A.D. 400-600. Pennsylvania 1998, s. 253–255. ^zpět
8. Prologus, §§ 2s.: Nam si ampullosis dictionibus paginam illinissem, tedium legentibus ingererem, dum magis in exponendis uerbis quam in historia intelligenda ipsos commorari oportet. ^zpět
9. HRB I, 11 § 16; v recenzovaném textu jsou převedeny prozaicky. ^zpět
10. Např. s. 42: „komonstvo“ (Schulz: tanta militia, Griscom: tanta familia; II, 13 § 31); s. 50: „zběhlý v honbě i v čižbě“ (in venatu et in aucupatu; III, 6 § 40); s. 127: „žírná země“ (terra fertilis; VIII, 2, § 119), s. 149: „počastovali se objetím“ (mutuos amplexus saepissime inenectens; IX, 2 § 144), s. 192: „manželka byla samodruhá“ (gravida facta fuerat; XII, 1 § 190); zvláštně působí také to, že v celém překladu se používá většinou příčinná spojka „poněvadž“ místo neutrálního „protože“. ^zpět
11. Např. s. 76: „uplatňoval respektování zákonů“ (leges exercebat; IV, 17 § 70), s. 97: „dali definitivní sbohem“ (vale dicto; VI, 3 § 91), s. 101: „rozhodl se odložit na dobu, kdy by více upevnil svoji mocenskou pozici u ostatních národů a získal je pod svoji nadvládu“ (donec prius diuersas nationes melius potestati et familiaritati suae submisisset; VI, 7 § 95), ibidem: „dispozice“ (dispositio), s. 104: „náboženské vyznání“ (religio; VI, 10 § 98), s. 111 „plánovaná zrada“ (proditio; VI, 15 § 104), s. 114: „objevili pod povrchem tůň, která způsobovala nestabilitu půdy“ (repertum est stagnum sub terra, quod eam instabilem fecerat; VI, 19), s. 115: „aby se neoslabil můj důvtip a cit pro detail“ (ne sensus ad singula minor fieret; VII, 2 § 110), s. 134: „pietní místo“ (platea; VIII, 10 § 129), s. 155: „zrekonstruovat“ (renouare; IX, 8 § 151), s. 180: „donutili stáhnout se do defenzívy“ (diffugere coegit; X, 9 § 172). ^zpět
12. Např. s. 47: „patolízalové“ (adulatores; III, 1 § 35), s. 60: „takže by se klidně mohl zvát bohem všech pěvců“ (ut deus ioculatorum diceretur; III, 19 § 52), s. 74: „Římané ovládli již prakticky celý svět“ (totius orbis imperio potirentur; IV, 14 § 67), s. 115: „podivuji se tomu, žes uznal za vhodné“ (ammiror quia dignatus eras; VII, 2 § 110), s. 156: „vědomí, že se před ním ostatní třesou strachem, notně posílilo jeho sebedůvěru“ (extollens se quia cunctis timori erat; IX, 11 § 154), s. 195: „nenatrefil“ (nec reperisset; XII, 4 § 193). ^zpět
13. (1) Galfredi Monumetensis Historia Britonum. Vyd. J. A. Giles. London 1844; (2) Gottfried's von Monmouth Historia Regum Britanniae. Vyd. A. Schulz (= San Marte). Halle 1854; (3) The Historia Regum Britanniae of Geoffrey of Monmouth. Vyd. A. Griscom. London 1929; (4) La légende Arthurienne, vol. III. Vyd. E. Faral. Paris 1929; (5) Geoffrey of Monmouth: Historia Regum Britanniae. A variant version edited from manuscripts. Vyd. J. Hammer. Cambridge: Mass. 1951; (6) The Historia Regum Britannie of Geoffrey of Monmouth I. Vyd. N. Wright. Bern: Burgerbibliothek, MS 568, Woodbridge 1985; (7) The Historia regum Britanniae of Geoffrey of Monmouth: The first variant version, a critical edition. Vyd. N. Wright. Woodbridge 1988; (8) Geoffrey of Monmouth, The history of the kings of Britain: an edition and translation of De gestis Britonum (Historia regum Britanniae). Vyd. M. D. Reeve. Překlad N. Wright. Woodbridge 2007. ^zpět
14. Neshoduje se s ní ale – a ostatně ani s žádnou jinou existující edicí – v tom, že obě dedikace míří k téže osobě (Robertovi z Gloucesteru): překladatelka nejspíš přijala v případě druhé dedikace Griscomem uváděné různočtení bernského rukopisu, nikoli však variantu dedikace první (králi Štěpánovi), ač i tato varianta pochází z téhož rukopisu bernského. ^zpět
15. Srv. Nennius: British History and The Welsh Annals. Překlad John Morris. London 1980, sub anno 537, s. 85. ^zpět
16. Galfridus o těchto událostech vypráví v 12. kapitole 5. knihy HRB, vychází přitom patrně z Historia Brittonum (Nennius: British History and The Welsh Annals. Překlad John Morris. London 1980, § 27, s. 65. ^zpět
17. Ze všech edic tzv. vulgátní verze HRB se věta, která je předlohou tohoto souvětí, vyskytuje pouze v edici Schulzově (a Gilesově, neboť ta je jejím zdrojem). ^zpět
18. HRB XII, 5 § 194: Dolendum nobis (S: nobis, G: uobis) est, egregii iuuenes, patriam auorum nostrorum (S: uestrorum, G: uestrorum) a barbara gente oppressam esse et uos ignominiose expulsos. Et cum ceteri homines regna sua tueri queant, mirum est populum uestrum (S: uestrum, G: nostrum) tam fecundam insulam amisisse nec genti Anglorum, quam nostrates pro uili habent, resistere posse. Cum (S: dum, G: cum) gens huius meae Britanniae una cum uestratibus in uestra Britannia cohabitaret, dominabatur omnium prouincialium regnorum, nec fuit uspiam populus praeter Romanos qui eam subiugare quiuisset. Romani autem, licet eam ad tempus subditam habuissent, amissis rectoribus suis ac interfectis cum dedecore expulsi abscesserunt. Sed postquam Maximiano et Conano ducibus ad hanc uenerunt prouinciam, residui qui remanserunt nunquam eam deinceps habuerunt gratiam ut diadema regni continue haberent. Quamquam enim multi principes eorum antiquam patrum dignitatem seruarent, plures tamen debiliores heredes succedebant, qui eam penitus inuadentibus hostibus amittebant. Vnde debilitatem populi uestri (S: uestri, G: nostri, G1: uestri) doleo, cum ex eodem genere simus et sic Britones nominemini (S: nominentur, G: nominemur) sicut et gens regni nostri, quae patriam (S: quae patriam, G: uestri, qui patriam) quam uidetis omnibus uicinis aduersatam uiriliter tuetur (S: tuetur, G: tuemur, R: tuetur). Tučné písmo označuje místa, kde se kritická edice (Reeve 2007) odlišuje alespoň od jedné z edic použitých v recenzovaném překladu: S – Schulz 1854; G – Griscom 1929; G1 – čtení bernského rukopisu, obsažené v aparátu Griscomovy edice. Podtržený text označuje textovou variantu, pro kterou se rozhodla překladatelka. ^zpět
19. Např. II, 13. ^zpět