V šestnácti krátkých povídkách nás spisovatelka a scenáristka Martina Formanová seznamuje s niterným světem naprosto obyčejných lidí, jde však o velmi pestrou paletu osobností lišících se vzděláním, společenskou úrovní i věkem.

Spisovatelka pracuje se širokou škálou charakterů, ale také míst: z kavárny se přesouváme do ložnice, z ložnice do letadla a poté do kuchyně k domácím pracím. Na každém z těchto míst nacházíme lidi, kteří nejsou ničím výjimeční, s jejich strastmi a dilematy, ne příliš výstředními ani neobvyklými. Děj je posouván popisem myšlenkového proudu protagonistů a stavěn na jejich nejintimnějších úvahách, prošpikovaných drobnými pikantnostmi. Autorka se citlivě a zrale dotýká různých problematik, zvláště těch, kde hlavní roli sehrávají různé stupně sobeckosti a lidské pudy, občas dokonce i ty nejnižší. Hlavní postavou každé povídky je chybující člověk, do jehož hlavy je nám umožněn kraťoučký, ale intenzivní náhled. Díky brilantně propracované psychologii působí postavy plasticky a není problém se – lidově řečeno – „projít v jejich botách“.

Hlučná mysl jednotlivých charakterů nám umožňuje dozvědět se vše, co o nich potřebujeme vědět a co je nutné pro správné pochopení odehrávající se dějové linky. Ta bývá často dost jednoduchá (matka vykonávající domácí práce a věnující se rodině si zároveň potajmu píše s milencem), nevrcholí do grandiózního finále, ale může být přerušena omylem či trapasem (muž ztratí svůj tajný deník). Pointa bývá také jednoduchá a zpravidla ve všech povídkách totožná: všichni zkrátka žijí dál svůj život jako doposud. Celé Povídky lze vnímat jako situační nepřímé charakteristiky konkrétních lidí, kteří se nacházejí v různých fázích zpracovávání bolestivých životních zkušeností a snaží se vybalancovat z mezních situací, občas překvapivě protínajících děj.

Do popředí jako stěžejní téma vystupuje pojem „hřích“, nikoli ve smyslu duchovním, ale v podobě lidské slabiny, již se snažíme úporně skrýt, avšak naše snaha často selhává a maska bezúhonnosti je nám nemilosrdně stržena. Po přečtení Povídek na tělo má čtenář tendenci rozhlížet se kolem sebe a přemýšlet, kolik lidí, s nimiž se denně stýká, prožívá něco podobného. Důvod, proč ho povídky vedou k takovým úvahám, je jednoduchý: uvědomí si, že jeho myšlenky plynou podobným směrem jako myšlenky protagonistů těchto povídek. Chápání celé sbírky pak usnadňuje jazyková rovina – autorka se vyhýbá košatým souvětím i nadbytečným popisům, její sdělení je zkrátka věcné a vypravěče drží na odpovídající úrovni objektivity.

Zvláštní pozornost si určitě zaslouží povídky založené na konfrontaci dvou proti sobě jdoucích světů (např. povídky Rivalky a Míjení), kde máme příležitost pohlédnout na jednu životní situaci optikou obou zúčastněných stran. Má-li čtenář tendence hledat „stranu dobra“ a „stranu zla“, bude jistě překvapen, že ne vždy je hranice mezi těmito „stranami“ jednoznačná.

Zápletky daných příběhů připomínají obyčejné osudy, které si můžeme vyslechnout v tramvaji nebo v čekárně u lékaře a jsou pro nás atraktivní svou lehkou bulvárností. Povídky na tělo si přečteme se stejnou lačností, jako kdyby šlo o žhavý drb. Otázkou je, zda čtenáři minimální posun v ději a maximální sugestivnost příběhu postačí.