Pavel Pepperštejn (1966), vlastním jménem Pavel Viktorovič Pivovarov, je ruský výtvarník, spisovatel a teoretik. Jeho otec Viktor Pivovarov je významným představitelem ruské konceptuální školy, matka Irina Pivovarova autorkou knih pro děti. Koncem 70. let byl spolu s Andrejem Monastyrským činný v umělecké skupině Kolektivnyje dějstvija (Kolektivní akce), v roce 1987 založil spolu s Jurijem Lejděrmanem a Sergejem Anufrijevem skupinu Inspekcija medicinsakaja germeněvtika (Inspekce medicínská hermeneutika), která navazuje na moskevský konceptualismus.

Je úspěšný jako výtvarník i jako spisovatel. Provázanost obou tvůrčích oborů je v Pepperštejnově díle zjevná. Často popisuje své obrazy neúměrně dlouhými komentáři či názvy, naopak jeho knihy jsou bohaté na komiksové ilustrace, jejichž smysl je pochopitelný pouze ve spojení s textem. V roce 2007 obdržel ocenění jako spisovatel roku od ruské verze časopisu CQ. Trpí rozbíhavostí zraku, kterou odmítá léčit. Sám svoji vadu popisuje jako „potřebu kontrolovat situaci, která se nachází ne před tebou, ale vedle tebe nebo dokonce vzadu. Snaha podívat se ‚tam‘.“¹ Zásadně nepoužívá internet, rád píše ve vlaku.

Jeho pseudonym inspirovala postava z románu Thomase Manna Kouzelný vrch – Pepperkorn. Jednak chtěl – natruc tehdejšímu (1980) antisemitismu –, aby jeho příjmení znělo židovsky, a jednak ho zaujala scéna, ve které se jmenovaný hrdina chystá ostatním postavám románu cosi důležitého sdělit, vede je k vodopádu, kde však jeho neuvěřitelně dlouhou řeč nikdo z přítomných neuslyší. „Tento typ vypravování mi natolik učaroval, že jsem se rozhodl na jeho počest převzít příjmení.“²

Pepperštejn je považován za zakladatele psychedelického realismu, literárního žánru, který popisuje realitu změněného vědomí. Klíčem k pochopení Pepperštejnovy tvorby a zároveň manifestem psychedelického realismu je rozsáhlý román Mifogennaja ljubov kast (Mytologická láska kast, 1. díl 1999, 2. díl 2002), jehož první díl napsal společně se Sergejem Anufrijevem. Román lze zařadit jednak do skupiny literárních děl, která se snaží poskytnout alternativní pohled na mýtus velké vlastenecké války, jako jsou romány Prokljaty i ubity (Prokleti a zabiti) Viktora Astafjeva, Golaja Pionerka (Nahá pionýrka) Michaila Kononova a General i jego armija (Generál a jeho armáda) Georgije Vladimova, a z druhé strany jej lze vnímat jako dílo pracující s kulturní pamětí, které se nezabývá ani tak historickými událostmi jako vyrovnáváním se s nimi. Podobně jako Topolův hrdina Lebo v románu Chladnou zemí, který zažil terezínské ghetto pouze jako kojenec, i Pepperštejnův Dunajevskij se války prakticky nezúčastňuje, prožívá ji jen jako halucinaci. V románu proti sobě bojují pohádkové bytosti. Na straně Sovětského svazu stojí folklorní ruské postavy (Koblížek, matrjošky, husy-labutě aj.) a fašisty představují západní autorské produkty (Karkulín, Mary Poppins, medvídek Pú, Petr Pan aj.). Cílem není dehonestace západních pohádek, ale převedení konfliktu do magické roviny, kde proti sobě bojují nadpřirozené (smyšlené) bytosti – mágové. Proto Lev Danilkin právem srovnává román s Pánem prstenů J. R. R. Tolkiena. Mágem je však pro Pepperštejna i stranický agitátor (partorg) Dunajev. Vychází z toho, že sovětský komunismus vytvořil svého druhu náboženství, ve kterém šamany nahrazují právě tito lidé.

Jeho pozdější prozaická díla jsou této poetice věrná. Díla Vojennye rasskazy (Vojenské povídky, 2006), Svastika i pentagon (2006, česky Svastika a pentagon, 2012), Vesna (Jaro, 2010) a Pražskaja noč (2011, česky Pražská noc, 2011) jsou vydány v jednotné formě – jako bohatě ilustrované knihy menšího formátu. Pro Pepperštejna jsou uměleckým objektem jako takovým: „Je pro mě velmi důležité, aby kniha vypadala tak, jak chci. Jsem přece nejen spisovatel, ale i výtvarník, proto je pro mě kniha důležitá především jako objekt.“³ Kresby působí surrealisticky (muž s tankem v ústech, obnažená modelka střílící z přehlídkového mola do amerického vojáka), komentáře pod nimi také nepomohou uchopit smysl – k tomu čtenář dojde až s přečtením odpovídajícího místa v knize. Pepperštejn tak znázorňuje vlastní tvůrčí princip – obrázky stimulují představivost, čtenář se jim pokouší dát smysl, přidělit k nim nějaký příběh, pravděpodobně zcela odlišný od toho, ke kterému ho nakonec dovede autor. Stejně tak nás Pepperštejn učí chápat symboly, rozvrací zažitou sémantiku a k ustáleným výkladům kulturních znaků vymýšlí alternativní historii a falešnou etymologii.

Pro svoje díla používá Pepperštejn termín „sliding mezi žánry“, což je obzvláště patrné v poslední novele Pražská noc, která začíná jako detektivní příběh, potom se promění v politickou esej a končí jako mystické (fantasmagorické) vyprávění. V posledních čtyřech autorových knihách je patrná orientace na masové publikum: zjednodušuje vyprávění, vybírá zajímavé kulisy i syžet, nevyhýbá se decentní erotice a knihy zdobí větším počtem atraktivních ilustrací. To je zjevné zejména ve srovnání s jeho gigantickým halucinačním románem Mytologická láska kast, který je (byť v úzkých kruzích Pepperštejnových čtenářů získal kultovní status) nepřístupný svým rozsahem, a příliš intelektuálsky laděnými soubory povídek Dieta Starika (Staříkova dieta) a Děvjanostye gody (Devadesátá léta, oba soubory vyšly v roce 1998). Přesun k masové kultuře považuje za přirozený proces v současném umění, které charakterizuje jako subkulturu (klub): „Klub, který se jmenuje současné umění, je nyní plně zaujat snahou spřátelit se s většími a mocnějšími kluby, jako jsou fashion, masová zábavní hudba, diskotéky, film nebo design.“⁴

Pepperštejn doufá, že se ruští umělci brzy vymaní z vlivu funkcionářů, kdy „budou moci sami nabízet svoje projekty, zatímco funkcionář se stane neutrální osobou, která bez zvláštního entuziasmu jen něco podepíše“. To prý nastane, „až budou všude takoví lidé jako Putin, tedy lidé zcela zbavení jakýchkoliv tvůrčích impulsů a nezatížení představivostí“.⁵ Osobně takový stav Rusku příliš nepřeji, ale je příjemné, že Pepperštejn je připraven takovému scénáři čelit.

Do češtiny byly přeloženy Pepperštejnovy novely Pražská noc (2011) a Svastika a pentagon (2012).
 

1. Viz rozhovor se Lvem Danilkinem pro časopis Afiša 20. 1. 2003, překlad JB. ^zpět
2. Tamtéž, překlad JB. ^zpět
3. Rozhovor pro časopis Snob. ^zpět
4. Glanc, Tomáš: „Souostroví Rusko“. Revolver Revue 2012. ^zpět
5. Glanc, Tomáš: „Souostroví Rusko“. Revolver Revue 2012. ^zpět