Islandská literatura je u nás stále poměrně exotickým zbožím. Čeští čtenáři mohou v knihkupectvích narazit na několik detektivních titulů, z nichž ale mnohé jsou překládány přes němčinu (např. krimi romány autorky jménem Yrsa Sigurdardóttir), podařená gangsterka Hallgrímura Helgasona 10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr (česky 2011) byla zase přeložena z angličtiny. Ačkoli krásné literatury vychází poskrovnu, většinou se jedná o malé literární perly, hodné pozornosti.

V posledních letech stojí za zmínku především román Letní světlo, a pak přijde noc současného lyrika a prozaika Jóna Kalmana Stefánssona, vyprávějící životní příběhy současných islandských venkovanů, který přeložila nordistka Helena Kadečková. Tento rok nám překladatelka nabízí další výjimečnou prózu, jejíž autorkou je pro změnu žena. Audur Ava Ólafsdóttir (nar. 1958) je profesí historička umění, přednáší na Islandské univerzitě, vede tamní uměleckou sbírku a je kurátorkou výstav islandských umělců v zahraničí. Psát začala na konci devadesátých let, vydala již několik románů, sbírku básní i divadelní hru. Román Výhonek osmilisté růže byl nominován na Cenu Severské rady za literaturu a dočkal se vřelého přijetí u čtenářů i kritiky ve Francii a v Kanadě. Hlavním hrdinou románu je dvaadvacetiletý mladík, který toho v poslední době prožil shodou šťastných i méně šťastných náhod poměrně dost na to, aby měl důvod vydat se na cestu do nejmenovaného horského kláštera, kde chce obnovit zarostlou, ale magickou zahradu, zasadit v ní výhonky osmilisté růže, které zdědil po své matce, a snad v ní i nalézt vnitřní klid.

Islandská autorka od prvních stran zaujme neobyčejně klidným a vyrovnaným tónem vyprávění, prostého jakýchkoli bouřlivých emocí, které bychom na románové cestě za poznáním sebe sama čekali. Nešťastná smrt matky, neplánované zplození dcery, láska k růžím a zahradničení udávají směr Arnljóturovu životu a ženou ho pryč z mechem a lávou pokrytého Islandu kamsi jižněji do Evropy. Osud ale nechce, aby se Arnljótur stal zahradníkem mnichů, a jeho sedmiměsíční dcera přestává být pouhou fotografií, s níž se lze pochlubit náhodným spolucestujícím. Nikterak rozsáhlý text je rozdělen do sedmdesáti sedmi krátkých kapitol, které doslova rozkouskovávají děj, aniž by ho ale jakkoli narušily, právě naopak. Neustálá uzavírání a otevírání kapitol děj zpomalují, působí jako pomlka uprostřed proudu života a dodávají textu vyrovnaný tón, pohlcující všechny vlny citů a nejistot, které bijí v tělech a srdcích postav.

Román má však ještě jednu důležitou rovinu – a tou je humor, nevtíravý, všudypřítomný a dokonale ladící s pomalým rytmem vyprávění. Veškerá životně důležitá rozhodnutí se v knize dějí spíše mimochodem, někde mezi smažením telecích plátků a přemýšlením o tom, co patří do kakaové polévky. Vlastně se v ní ze všeho nejvíc mluví o jídle. Arnljótur pravidelně telefonuje domů na Island sedmdesátiletému otci a řeší s ním, kolik lžic bramborové mouky matka dávala do rybích karbanátků a jestli se treska smaží na oleji, nebo na margarínu. Otec vaří pro sebe a svého druhého, postiženého syna, zahradník zase pro svou dceru a její matku. Když si náhodou Arnljótur neví rady, ať už s vařením, nebo s láskou, zajde navštívit pátera Tomáše, který nachází odpovědi na všechny otázky světa ve zlatém fondu světové kinematografie. Nikde se nelze o jídle dozvědět více než ve Velké žranici, pokud jde o dezerty, lze se inspirovat romantičtější Čokoládou. V případě lásky a sexu páter doporučuje Romy Schneiderovou, která nejlépe ví, že nebezpečná je až druhá noc, v níž už zmizelo kouzlo neznámého.

Román současné islandské autorky je dojemný, napínavý i vtipný, vyniká ale především svým vypravěčským stylem akcentujícím prostotu vyprávění i života samotného. Jako by nás každá věta textu nabádala, abychom brali život takový, jaký je. V příběhu o těle, smrti a růžích, jak sám hlavní hrdina nazývá pilíře svého bytí, se tak děje, potichu a s nadhledem, který dává tušit, že vše do sebe zapadá tak, jak má.