Islandská spisovatelka a historička umění Auður Ava Ólafsdóttir (nar. 1958) se českému čtenáři představuje již podruhé, i když po delší, pětileté pauze. V roce 2012 u nás vyšel překlad jejího dosud nejúspěšnějšího románu Výhonek osmilisté růže (Afleggjarinn, 2007). Na konci minulého roku sáhlo nakladatelství Plus po autorčině starším titulu Listopadoví motýli (Rigning í nóvember, 2004).

Tvorba Auður Avy Ólafsdóttir patří do kategorie stále oblíbenějších feel-good románů, které čtenářům servírují milou směs romance, humoru a podivínských postav. Vedle těchto nezbytných ingrediencí staví autorka svůj text na nadsázce, s níž buduje jak svou hlavní hrdinku, tak ztřeštěný řetězec událostí kolem ní. Bezejmenná vypravěčka se živí jako překladatelka z 11 jazyků. Je perfekcionistka a hotové překlady nejraději doručuje klientům osobně, ideálně až do ložnice, a to i navzdory tomu, že je v úvodu ještě vázána v nepříliš funkčním manželství. Po jeho rozpadu se vydává na cestu okolo Islandu, přičemž „okolo“ je míněno doslova. V zemi gejzírů a horkých pramenů totiž existuje jenom jedna silnice, obkružující ostrov a nesoucí příznačný název Ring Road. Auður Ava nechává překladatelku na volné noze vyhrát v loterii, a to hned dvakrát, jednou mobilní letní domek, podruhé finanční částku snové výše. Doprovod cestovatelce dělá hluchoněmý syn její kamarádky, s nímž si jede užít opožděnou letní dovolenou do zapadlé vesnice, kde kdysi žila její babička. Prázdninovou atmosféru poněkud kazí fakt, že je podzim, počasí začíná být chladné, v chatě není elektřina, čtyřletý chlapec ještě nikdy nebyl bez matky a překladatelka neumí znakový jazyk. Naštěstí bezpečně ovládá řeč těla, díky níž až podezřele často potkává muže, kteří jí alespoň na malou chvíli zpříjemní pobyt uprostřed lávového pole.

Stokrát ohraný motiv cesty, během níž poutník nechává za sebou minulost a kráčí vstříc novým zítřkům a sebepoznání, zasazuje autorka do osobitého prostředí sopečného venkova, kde se lidé scházejí buď na místní benzinové pumpě, nebo v termálním bazénu. V tomto prostředí působí hrdinka jako islandský klon slavné Bridget Jonesové. S dětskou naivitou říká neznámým lidem to, co má na jazyku, a jako magnet přitahuje zvláštní události, které se dějí, aniž by o ně zvlášť usilovala. Tématem připomíná islandská road romance nedávno vyšlý dánský román Spojka, dvojka, plyn (česky 2017) Dorthe Norsové. Obě skandinávské spisovatelky píší o outsiderkách současnosti, ženách mezi třicítkou a čtyřicítkou, které nemají rodinu a navzdory přibývajícím létům stále ještě nenašly své místo v životě. Hledání vlastního já ve vztahu k mužům i minulosti je jádrem obou knih, byť vypravěčsky rozdílných. Norsová je představitelka minimalismu a její výpověď, ač sarkastická, vyznívá o řád depresivněji. Auður Ava Ólafsdóttir od začátku především baví a překypuje slovy, zavalí nás detailními nákupními seznamy a v neposlední řadě i recepty na jídla, jež se postupně objevují na stole. Ve srovnání s Výhonkem osmilisté růže však stojí Listopadoví motýli o stupínek níž. Motiv exotické růže a klášterních zdí a mužská perspektiva fungovaly v prvním jmenovaném románu efektněji než trochu průhledná dámská odysea. Prvkem, který vyprávění povyšuje nad běžné vztahové komedie, je humor pramenící z hrdinčiny záliby v jazyce, v jeho pravidlech a logice, humor, s nímž suše a s odstupem glosuje okolní dění. Právě díky jazyku nejsou Listopadoví motýli jen oddechové čtení, ale i literární zážitek.

Listopadoví motýli sice podprahově, ve formě vzpomínek psaných kurzivou, nastolují vážnější otázky, ale ústřední pocit, který si z příběhu odnášíme, je odvěká pravda, že nemá smysl brát sebe ani život příliš vážně. Záleží jen na nás, jestli se odhodláme k něčemu bláznivému a vyrazíme třeba do zimy na letní dovolenou vyhlížet motýly. Kniha potěší všechny, kdo chtějí chytit čerstvý vítr do plachet nebo o tom alespoň sní. Fungovat by mohla i jako netradiční (gastro)průvodce po svérázném ostrově na konci Evropy.