Spider Jerusalem je pravděpodobně nejzuřivější (a dozajista nejsjetější) novinář dystopické budoucnosti, autor sloupku Nenávidím to tu. Nejnověji si zavařil u Nejvyššího Pána Všeho Tvorstva – u nového prezidenta. Jejich poslední střet začal „kreativním“ řešením nespokojenosti veřejnosti s prací městské policie (uzavřít ulice, vypustit partu psychopatů a prchající demonstranty pak přátelskou střelbou ostrými přesvědčit k umírněnému vychcípání) a skončil odhalením, že pan prezident zavedl cenzuru – a Spiderův článek, který jako jediný zná pravdu o událostech v Danteho ulici, se stal první obětí. To znamená jediné: válku jednoho naštvaného hledače pravdy se zdánlivě všemocnou mašinerií...

Transmetropolitan Warrena Ellise a Daricka Robertsona u nás neustále nabírá na popularitě a momentálně se nám přehoupl do své druhé poloviny (Někdy příště je šestou knihou z deseti, které sérii tvoří). Jako již tradičně nabízí kniha několik drobných příběhů (které se občas z komiksu stávají komentovanými obrazy, svého druhu komiks-fejetony), zaměřených na odhalení dalších fascinujících detailů ze života (neživota, paživota, pseudoživota, kyberživota) ve Městě, a jeden masivnější, který posunuje dál hlavní dějovou linku. Ta se začala vytvářet v třetím svazku, Roce parchanta, kde se Spider poprvé setkal s Fešákem Callahanem, tehdy ještě pouhým uchazečem o kandidaturu na prezidenta. A je třeba říct, že i když jsou jednotlivé krátké exkurzy do Spiderova světa zajímavé a vtipné, je to právě dlouhodobě budovaný nenávistný vztah mezi Callahanem a Spiderem, co dává sérii šťávu a náboj. Spider je totiž možná zábavný, když na dvaceti stranách sleduje televizi (jako v první knize) nebo odhaluje, co s ním udělaly nejrůznější televizní a reklamní programy (kterým prodaly práva na jeho osobnost jeho vlastní asistentky) – od anime Spidera přes akčního Spidera až po porno Spidera –, ale jen zřídka se dotkne něčeho skutečně drásavého a zásadního (snad jen příběh Další chladné ráno z druhé knihy nebo Odcházení z páté snesou takové nároky).

Pokud proti sobě Spider nemá pořádného protivníka, jsou jeho proklamace o Pravdě a Skutečné novinařině v lepším případě úsměvné, v horším iritující a sám Spider je jen jakýmsi novinářským Supermanem (jen místo kryptonitu dosaďte drogy), kterého všichni milují/nenávidí/obdivují, aniž by bylo jasné proč. Dozajista tajný sen a hrdina žurnalistů, rozhodně ne postava, které utáhne satiru, kterou chce být Transmetropolitan především. Jenže právě to se s nástupem Callahana mění. Spider si může přestat libovat v sebebolu a nekonečném poslouchání Dědečkova hitu Vraťte mi nepřítele. Callahan je parchant, zlo, podrazák, vrah... prostě hnusná politická svině. A Spider je jediný, kdo se mu může stát řezníkem. Nikoliv nutně v přeneseném slova smyslu. Najednou funguje představa, že Spider skutečně něco vyšetřuje, že jde za svými zdroji a přinese čtenářům skutečné odhalení.

A také si začínáme uvědomovat, že za svou snahu může zaplatit tu nejvyšší cenu (momentálně jsme ve fázi, kdy ztratí domov a práci). Už po něm nejde naštvaný psí policajt, kterému kdysi nechal odoperovat mužskou (respektive prostě samčí) chloubu, ale muž, který může jediným podpisem změnit životy milionů. Z kategorie vtipných momentek se také dostávají Ellisovy šlehy do politické mašinerie a tuposti davů, které si vždy neomylně vyberou tu nejhorší z možností. Callahan masturbující do americké vlajky není směšný ani lacině vulgární, je mrazivý a šílený.

Transmetropolitan vždy nabízel řadu erotických prvků, scén a dialogů balancujících na hraně pornografie či absolutního buranství. Ellis svého čtenáře rád šokuje. Jenže občas sklouzával až k laciným vtípkům (svět, kde je možné udělat se svým tělem takřka cokoliv, k tomu ostatně svádí) – třetí ňadro, sex s elektronickými daty, penis s digitálními trendy bradavicemi... lidi to mají rádi, tak jim to dáme. Opět platí, že teprve s delším příběhem se z izolovaných prvků, které časem začnou splývat, vynořuje obraz nefungujícího světa, na který se krásně kouká (Robertsonova kresba stále překypuje detaily), ale nikoho už nenapadne, že by v něm chtěl žít. Za to se ale dere na mysl myšlenka, že v něm nakonec stejně všichni žít budeme...

Samozřejmě, že Transmetropolitan pořád zůstává primárně zábavou, byť satirickou a kousavou. Jeho vztah k realitě je velice frivolní a některé zvraty pořád zavánějí naivitou a patosem. Je to samozřejmě daň barevnému prostředí a okouzlení novinářským, potažmo mediálním světem. Ellis dokáže být i víc, ale u Spidera o to on – ani čtenáři – v podstatě nemá zájem. Někdy příště nepřekvapí ničím novým; jen tím, jak dokáže příběh nabírat na vážnosti a obrátkách. To jeho čtenáři chtěli a to jsme také dostali.