Marko Švabić (2. 3. 1949 – 21. 1. 1993)

V sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století patřil prozaik Marko Švabić mezi nejoriginálnější slovinské spisovatele experimentující v oblastech krajního modernismu a  navíc se pokoušel o žánr divadelní a rozhlasové hry. Vystudoval střední chemickou školu a poté nedokončil studium srovnávací literatury na lublaňské filozofické fakultě. Živil se jako svobodný literát a redaktor časopisů Tribuna a Problemi. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let spolupracoval s konceptuální uměleckou skupinou OHO, která se vyjadřovala pomocí výtvarného umění, literatury, divadla a happeningu. Patřil rovněž do skupiny autorů Katalog, vydávající stejnojmenný almanach. V uvedených uměleckých skupinách se setkávali a vzájemně ovlivňovali autoři, kteří významným způsobem poznamenali podobu slovinské literatury druhé poloviny dvacátého století – Rudi Šeligo, Tomaž Šalamun, Iztok Geister aj. Své povídky a novely publikoval v několika sbírkách: Sonce, sonce, sonce (1972, Slunce, slunce, slunce), Ljubavne povesti (1982, Milostné povídky), Bitka proti prahu (1983, Bitva proti prachu), Poet in polis (1984, Poeta a polis) a  Črna luknja (1987, Černá díra). V knize Mlad junak (1979, Mladý hrdina) vydal tři hry pro divadlo a rozhlas. Po jeho smrti vyšly jeho do té doby z velké části nepublikované texty v  knize Šund roman (2006, Šunt román).

Své nejdůležitější texty Marko Švabić napsal a publikoval koncem šedesátých a v sedmdesátých letech. V Jugoslávii, podobně jako jinde v Evropě, byla šedesátá léta obdobím jistého uvolnění poměrů a liberalizace, jež v politické a společenské rovině vystřídala „olověná sedmdesátá“. Jejich začátek byl v Jugoslávii charakterizován zúčtováním s neúspěšnými politickými a ekonomickými reformami, jež vedlo k výměnám vládních garnitur v některých republikách federace a celkovému utužení režimu. Tato konsolidace našla svůj výraz v nové ústavě z roku 1974, která formálně prohlubovala vymoženosti jugoslávského samosprávného socialismu (od úrovně republik až po řízení podniků), ale rovněž nebývalým způsobem posilovala úlohu jugoslávské komunistické strany. Strana díky nové ústavě získala účinnější nástroje na kontrolu jednotlivých republikových parlamentů a vlád a potlačila také jiná občanská práva běžná v době reforem. Pravděpodobně nejkurióznějším opatřením nové ústavy byla záruka prezidentské funkce pro Josipa Broze Tita „na dobu neurčitou“. V následujících letech byly dalšími zákony např. posíleny funkce tajných služeb a omezena svoboda projevu. V zahraniční politice se Jugoslávie, od roku 1948 lavírující mezi mocenskými bloky, vážně obávala podobného zásahu ze strany Sovětského svazu, k jakému v srpnu 1968 přistoupil v Československu, avšak po několika letech došlo mezi jugoslávským a sovětským režimem k nápadnému sblížení.

Ve slovinské próze měl v tomto období hlavní slovo modernismus, nebo dokonce ultramodernismus, někdy označovaný jako „nová slovinská próza“, jenž se v důsledku výše popsaných změn ve společnosti vyznačoval také značnou společenskou kritičností. Přelom šedesátých a sedmdesátých let zároveň znamenal dobu velkého osvobození beletrie od formálně jednotného literárního jazyka, používání všech stylů, také mimoliterárních, a jejich míchání v jednom textu – jinými slovy konec jediného kulturního jazyka.

Přestože slovinský literární modernismus má kořeny již v padesátých letech, ke skutečnému vypořádání se s tradičními směry docházelo až od druhé poloviny šedesátých let. Ve všeobecné atmosféře liberalizace společnosti byla přelomovým dílem sbírka básní Poker, prvotina básníka Tomaže Šalamuna, kterou autor vlastním nákladem vydal v roce 1966. Situace se dále radikalizovala jak v literatuře, tak v ostatních oblastech umění, např. díky skupině OHO a její vizuální poezii a happeningům nebo divadelní skupině Gledališče Pupilije Ferkeverk. Zásadní prozaický počin přišel až po několika letech. Co se povedlo v poezii Tomaži Šalamunovi prostřednictvím sbírky Poker, to v próze roku 1972 dokázal tehdy třiadvacetiletý Marko Švabić svou prvotinou, sbírkou povídek a novel Sonce, sonce, sonce (Slunce, slunce, slunce).

V textech první Švabićovy knihy, z nichž velká část byla již před knižním vydáním zveřejněna v periodickém tisku, lze najít několik podob jeho poetiky. Setkáme se tu s  experimentální prózou, v níž autorův subjekt a text splývají v jedno, s politickou satirou, groteskou nebo pohádkou, formálně psanou jako pro děti. Na začátku této na první pohled nesourodé kolekce, jejíž jednotlivé položky však spojuje jakýsi společný pocit snovosti, surreality a stísněnosti, stojí mimořádný text Kvinta kvarta. Milostný příběh několika bytostí mužského pohlaví s mnoha zvraty je tu podán jako zvláštní filozofující sci-fi s častým využíváním prvků mytologického stylu a patetického biblického jazyka. Tato formální stránka novely a její umístění v knize tak ve čtenáři vyvolává dojem (do jisté míry oprávněný), že má před sebou zásadní text, jakýsi prvotní mýtus, moderní knihu Genesis, jež vytváří svůj svět (světy) a uvozuje vše následující. Občasným používáním biblického stylu, který navíc po svém dále mění, tu M. Švabić vytváří určité napětí ve vztahu k popisovaným dějům, jež jsou spíše profánní a v celkovém vyznění jdou proti židovsko-křesťanské tradici. Nanejvýš bychom jejich obdobu snáze než v Bibli našli v některých pohanských mýtech.

Takové a podobné dvojakosti jsou příkladem nového přístupu k literatuře a kulturním vzorcům u Marka Švabiće, jeho současníků a následovníků, který nutně musel vyvolat rozporné reakce. Tradičně smýšlející část slovinského publika jej odmítala, avšak pro mladší čtenáře se kniha stala kultovním dílem. V dnešní slovinské literární kritice se objevuje názor, že tyto Švabićovy texty lze chápat jako příklad moderního psaní, v němž pohrávání si s  významy a různými formami vzešlými z cizí a slovinské tradice poukazuje také na výrazné etické a politické postoje spisovatelů v tehdejším společenském kontextu, přestože právě političnost textů nebyla díky tomuto neúmyslnému „zašifrování“ dozorujícími orgány úplně rozpoznána.

Ne vždy však byla cenzura vůči textům M. Švabiće, které na začátku sedmdesátých let vydával hlavně v novinách a časopisech, tak nedůsledná. Nejznámější je případ novely Otázka suverenity jednoho balkánského státu, jež mohla vyjít pouze bez závěrečné části, ve které se píše o nepokojích a předjímá se rozpad Jugoslávie (ovšemže jiným způsobem, než jak k němu nakonec došlo). Kromě několika náhodných, někdy až trapně malicherných událostí, které však mají absurdně dalekosáhlé důsledky, je v tomto textu zobrazeno něco ze společenské atmosféry ve slovinském hlavním městě začátku sedmdesátých let. Je to např. naznačený velký význam početných jugoslávských ozbrojených složek v tehdejší atmosféře obav z mezinárodního vývoje a současně radikalizující se slovinské studentské hnutí. To si od začátku své zvýšené aktivity v roce 1968 kromě otázek týkajících se života samotných studentů a fungování vysokých škol stále více všímalo soudobých témat společenského života a domácí a světové politiky. Aktivity studentů, jež v popisovaném období let 1970 až 1971 vrcholily významnými demonstracemi v ulicích Lublaně (mj. také obsazením filozofické fakulty), však na rozdíl od studentských protestů ve světě nesměřovaly proti vládnoucímu režimu v zemi, nýbrž naopak vyjadřovaly podporu oficiální ideologické linii komunistické strany – samosprávnému socialismu a v jistém smyslu požadovaly jeho radikalizaci. V  podstatě šlo o kritiku vládnoucí „rudé buržoazie“ zleva ve víře, že důslednější prosazování zásad samosprávného socialismu napomůže rozmnožení občanských svobod. Novela je navíc pozoruhodná tím, že ji M. Švabić napsal přímo v době těchto událostí jako satiru, a to i přesto, že byl ve stejném věku jako bouřící se studenti.

Většinu svých knih M. Švabić vydal v osmdesátých letech, avšak ty již nedosáhly ohlasu (alespoň z dnešního pohledu) a významu jeho prvotiny. Částečně v nich znovu uveřejnil své starší práce, ale většinou neustával v hledání dalších možností své tvorby. O usilovném hledání svědčí fakt, že dva roky po sobě vydal dvě stylově rozdílné knihy – Milostné povídky překvapující tradičním pojetím prózy a Bitvu proti prachu, v níž se opět vydal hluboko do oblasti literárního experimentu.

Po předčasné Švabićově smrti v roce 1993 upadlo jeho dílo ve slovinském prostředí na nějakou dobu do polozapomnění, a proto byl i mimo Slovinsko téměř neznámým autorem. Díky novým knižním vydáním Švabićových textů v posledních letech se však zdá, že si snad slovinské publikum i literární kritika stále více uvědomují Švabićovu průkopnickou roli a význam jeho díla pro podobu moderní slovinské literatury. Také proto se k několika ojedinělým překladům z minulých desetiletí přidává naše knižní vydání vybraných próz, jež je prozatím nejucelenějším představením Švabićovy tvorby v zahraničí. Za název knihy posloužila jedna z charakteristik románu Slunce, slunce, slunce z pera básníka Tomaže Šalamuna: …jde o jakýsi instruction manual, mazaný návod k použití historie, jež se zdá být osudem. Doufejme, že tento návod bude pro české čtenáře srozumitelný a že si neobyčejná poetika Marka Švabiće najde v českém prostředí své příznivce.