Daleko daleko, v drsné černé Africe, žijí velcí tmaví mužové, kteří v noci chytají tygra. Protože, víte, tygr je zlý zákeřník, který rád jí lidi. Proto ho velcí tmaví mužové raději hned chytí a odvezou do zoologické zahrady. Tam ale tygr nejí lidi, protože mu ošetřovatelé dávají jíst jiné věci. Velcí tmaví mužové jsou velice odvážní, ale sami si stejně v noci netroufají chytat tygra, když je tygr taková zlá šelma. Proto má každý tmavý muž svého psa, který mu pomáhá chytat tygra.
Kdesi tam daleko v drsné Africe ale žije také malá holčička. Ta holčička bydlí v  domečku z listí a banánů a pomerančů, který stojí uprostřed velikého lesa, skoro úplně sama. Nikoho nemá, ani mámu, a otce, ani bratra ani sestřičky. Má jenom hadrovou panenku. Holčička si se svou hadrovou panenkou celý den hraje venku před domečkem z listí a banánů; a když přijde noc, jdou obě do domečku, neboť v noci se po okolí potlouká lupič tygr, jenž by holčičku a hadrovou panenku hned snědl, kdyby nespaly ve svém domečku.
Jednou v noci se lupič tygr opět potloukal okolo domečku v lese, snad si myslel, že si holčička a hadrová panenka budou pořád ještě hrát venku před domečkem z listí a banánů. Avšak holčička a hadrová panenka už byly dávno uvnitř v domečku; nespaly ale ještě, protože si musely ještě trošku hrát. Když ale zrovna chtěly usnout, ozvalo se zaklepání na dveře.
„Kdo je to?“ zeptala se holčička.
„Velký tmavý muž a chytám tygra,“ řekl venku hluboký hlas.
„Tak proč tedy nechytáš tygra a ťukáš na dveře, když říkáš, že chytáš tygra?“ řekla holčička. Holčička se trochu bála psů, které mají velcí tmaví mužové.
„Nemohu chytat tygra, protože nemám psa. A protože nemám psa, tygr mě možná sní,“ řekl venku hluboký hlas.
„No, když je to tak, tak tedy pojď dovnitř,“ řekla holčička a otevřela dveře.
Když velcí tmaví mužové, kteří chytají tygra, mají strach, tak tito mužové neumí říct všechno, na co se jich zeptáš. Odpovídají velice podivně. No, a tak když byl vystrašený muž v  domečku, holčička se ho zeptala: „Kdepak máš svého psa, když říkáš, že ho nemáš?“
Velký muž byl vystrašený a odpověděl takhle podivně: „Byl jednou jeden muž. Měl psa. Dobře ho krmil. Jednou mu ukradl kus masa, proto ho zabil. Položil ho do ďolíčku a napsal mu ceduličku: Byl jednou jeden muž. Měl psa. Dobře ho krmil. Jednou mu ukradl kus masa, proto ho zabil. Položil ho do ďolíčku a napsal mu ceduličku: Byl jednou jeden muž. Měl psa…“
„A tak,“ řekla holčička. „Zabil jsi svého jediného psa a teď se bojíš tygra. Dobře ti tak. Jak jsi jen mohl zabít svého psa!“
Velký tmavý muž, který je jinak tak statečný, zaplakal: „Vždyť já bych ho nezabil. Ale tak pěkně jsem ho krmil a on mi ukradne kus masa. No, ale vždyť jsem ho potom položil do ďolíčku a napsal mu ceduličku:
Byl jednou jeden muž. Měl psa. Dobře ho krmil. Jednou mu ukradl kus masa, proto ho…“ „Dost, dost,“ řekla holčička, protože nechtěla ještě jednou poslouchat mužovu písničku, jak zabil svého psa. „Přiznej,“ řekla přísně, „že jsi psa vůbec neměl zabíjet!“
„Když já jsem ho ale krmil,“ chtěl velký tmavý muž i nadále odmlouvat a mlít pořád to svoje.
„Vždyť právě proto,“ řekla holčička a byla ještě rozzlobenější. „My dvě s hadrovou panenkou se psů bojíme, ale nikdy bychom nemohly nějakého psa zabít. Když jsou ti vaši psi tak stateční, že se jich bojí i zlý tygr. Psi jsou užitečná zvířata a vůbec je nesmíme zabíjet, bát se jich ale můžeme, když chceme.“
Muž řekl: „Ano.“ Potom mu hlava klesla na prsa a chtěl usnout. Holčičku ale namíchlo, že chtěl prostě usnout a dál muže hubovala: „Proč jsi tedy vůbec šel chytat tygra, když nemáš psa?“
„My velcí tmaví mužové v Africe,“ řekl muž, „musíme v noci chytat tygra. V lese je tolik tygrů, kteří číhají na pravý okamžik. Kdybychom my mužové jen jednu noc nešli na lov, tygři by vyběhli z lesa a ukradli by nám naši krásnou zemi Afriku. A v noci jsem šel opět chytat tygra, když tu jsem si až tady uprostřed lesa vzpomněl, že jsem psa zabil, protože mi ukradl kus masa…“
„Přestaň už pořád dokola kňourat tu svou nekonečnou písničku,“ tleskla holčička ručkama a byla rozzlobená. Ale muži hlava už zase klesla na prsa a seděl tam v koutě jako hromádka černého neštěstí. Holčička přísně pokračovala:
„Víš co, tmavý muži?“
Muž na slova neodpověděl, protože už možná spal. Holčičku to rozčílilo a hlasitě zvolala: „Slyšíš?! Zítra ráno začneš krmit nového psa. Jestliže tygři chtějí ukrást naši zem, nebudeš v noci takhle podřimovat, když ostatní muži se svými psy chytají tygra.“ Potom ještě dodala: „A ty bys klimbal.“
„Ale když jsem ho zabil, když mi ukradl,“ hlesl ještě zemdlele muž a v tu ránu už tvrdě spal, protože začal chrápat jako slon.

***

Když velcí tmaví mužové některou noc náhodou nejdou chytat tygra, aby noc jen tak prospali v domě z listí a banánů, mají kvůli tomu tak špatné svědomí, že vstanou dříve než slunce. Když ráno první zlatý paprsek nakoukl do domečku z listí a banánů, holčička se probudila. Muž tam však už nebyl. Tam, kde strávil noc, teď ležela banánová slupka. Muž měl hlad, když se probudil, a tak posnídal banán. Holčička se trochu protáhla a už byla na nohou. Chodila po špičkách, neboť hadrovou panenku ráno vždycky nechávala ležet. Říkala: „Ať se chudinka dosyta vyspí.“ Potom odběhla ke studánce a umyla se. U studánky stálo hodně zvířat a všechna pila vodu tak, že nízko skláněla krky, žirafy dokonce klečely, protože mají tak dlouhý krk, že dosáhnou i na to ovoce, které je na stromě nejvýš, ale na vodu, která je dole, vestoje vůbec nedosáhnou, a proto musí klečet, když se jí chtějí napít. Pak tady byli sloni, kteří vždycky nestydatě, že to přesahuje všechny meze, cákají vodu, kterou nasají do chobotu, a stříkají ji po druhých zvířatech, aby je trochu poškádlili; když se občas zvířata kvůli tomuto dětinskému slonímu chování rozčilují, začne slon rozpustile troubit chobotem, až se probudí všechna ospalá zvířata, která v lese ještě spí, a možná také hadrová panenka. Ale ani holčičce se nelíbí slonovo chování. Potom tady byli velicí papoušci, kteří si rádi dopřejí ranní koupel v čiré studánce; ti ale rádi ošklivě nadávají, což pochytili od velkých tmavých mužů, kteří v noci při lovu na tygra na celé kolo ošklivě nadávají, když jim tygr uteče.

U studánky byl dnes i samotný tygr. Ležel rozpláclý na břiše trochu stranou od ostatních zvířat, protože tygři se považují za něco zvláštního, a tak se nechtějí s nikým družit. Ležel v  trávě na břiše a dlouhými hlty pil vodu, neboť byl hladový. Možná si myslel, že přestane mít hlad, když bude mít plné břicho vody. Chvílemi přestával pít a zle se díval na holčičku, jak se umývá a zpívá si. Holčička na něj zavolala:
„Ahoj kocourku, ty máš ale dneska hlad.“ Tygr se podíval stranou a byl uražen, nic však neřekl, protože neumí mluvit, chápe ale všechno.

Holčiččina uštěpačná poznámka jako by ostatní zvířata potěšila a všechna se rozjařila, slon stříkl na tygra vodu, co měl zrovna v chobotu, a když už žádnou neměl, začal nemilosrdně troubit. To už bylo na tygra trochu moc, proto se ještě jednou vážně podíval na zvířata a na holčičku, na každého zvlášť, a potom důstojně odkráčel do lesa. Papoušek zakřičel: „Ať žere banány, milostpán!“ Tuhle větu totiž často na chyceného tygra volali velcí tmaví mužové. Holčička se dívala za uraženým tygrem a bylo jí ho líto, když viděla, že všechna zvířata si z něho utahují a že je tak sám. Celému shromáždění přísně zahrozila prstem: „Žádný div, že je v noci takový, když ho ve dne všichni dráždíte!“ Zvířata se začala rozcházet. Ale holčičce se zdálo, že se každé směje pod vousy, protože se jim její slova zdála vtipná. Mávla rukou za odcházejícími zvířaty a zavolala: „Nejste o nic lepší než tygr. Jste jen násosky a trumberové!“ Nyní z vody vyskočil ještě papoušek, otřepal se a rozletěl se za společností; za letu vesele křičel: „násosky a trumberové!“ Holčička zavrtěla hlavou a řekla si: „Pochytí jenom to nejhorší a vykřikuje to do světa.“

Když přišla domů, hadrová panenka už byla probuzená. Holčička nasadila přísný hlas a  řekla: „Ještě je brzo, měla bys ještě spát.“ Potom si to rozmyslela a řekla: „Vždyť ale přece nemůžeš spát, když ten šedý blázen troubí. Tak si pojďme hrát!“ A vzala panenku do náručí. Potom si hrály.
„Víš,“ řekla holčička, „nic nového mě nenapadlo. Musíme hrát zase ty stejné hry. Ale můžu ti říct něco nového. Když už jsi včera spala, přišel muž. Ne, ty jsi už spala, nic nevíš, všechno ti řeknu a potom si budeme hrát. Muž lovil tygra a potom se ho lekl, hahahaha, není to legrační? A pustila jsem ho do domu, protože by ho tygr možná snědl, kdybych ho nevzala do domu. Ale muž zabil psa. Pes mu něco ukradl a potom psa za trest zabil. Protože ho dobře krmil. Ano, tak to říkal: Byl jednou jeden muž. Měl psa. Dobře ho krmil. Jednou mu ukradl kus masa, proto ho zabil. Položil ho do ďolíčku a napsal mu ceduličku: Byl jednou jeden muž. Měl psa. Dobře ho krmil. Jednou mu ukradl kus masa, proto ho zabil. Položil ho do ďolíčku a  napsal mu ceduličku: Byl jednou jeden muž… To je zajímavé, že? To můžeš říkat pořád dokola a nikdy není konec. Tak mluví muž, když má strach. Já a ty ale nemáme strach. Víš, vždyť muž možná také nemá strach, když má svého psa. Ale on psa zabil, a proto má strach. Že to není pěkné, že psa zabil? Vždyť to nic není, když ukradne kus masa. Mohl mu jeden den nedat najíst a bylo by to, ne? Co myslíš? Jo, měla bys strach, kdyby mě nebylo. A já bych taky měla strach, kdyby mě nebylo. A kdyby nebylo tebe, měla bych ještě větší strach. Ó! Pojďme si hrát na strach. Jednou budeš strach ty a jednou já. Ne, to vůbec není žádný strach, víš. Na to si nemůžeme hrát, když jsme obě. Strach je, když jedna není a my dvě jsme. My dvě jsme pořád, protože nás nikdo nezabije… Že ne, že nás nikdo nezabije? Mohla bys třeba zabít ty mě? Ale když si chceme hrát na strach, musí být nejdřív jedna z nás zabitá jako pes. No, pojďme si hrát. Ať mám napřed strach já. Ty mi musíš něco ukrást. Tak, ukradla jsi mi banán! No to je pěkné! Já jsem tě pěkně krmila a ty jsi mi ukradla banán! A to bych ti jej tak jako tak dala! Kdyby ses zeptala, dostala bys banán. Ale ty jsi ho ukradla. Proto tě zabiji.“ Holčička pustila hadrovou panenku, ta padla na zem a zůstala ležet v trávě. Ulomila kousek větve a zabodla jej do měkké hlíny. V křoví se něco hýblo, zasvítily žluté oči. Holčičku zamrazilo. Řekla: „Tygře, jsi to ty? Běž pryč, teď je den.“ Tygr ještě chvíli počkal, díval se, co holčička dělá, a potom odešel. Kolem poletoval papoušek, a když viděl tygra odcházet, zakřičel: „Ať žere banány, milostpán!“ Holčička dělala, jako by nic neslyšela, a hrály si dál, že je hadrová panenka mrtvá. Pak si hrály celý den a hadrová panenka byla mrtvá, protože ji holčička nechala zabitou a kusem suchého dřeva v zemi kopala hlubokou jámu. V houští se něco pohnulo. Padl soumrak. Ale holčička říkala: „Byla jednou jedna holčička. Měla hadrovou panenku. Dobře ji krmila. Jednou jí panenka ukradla banán, proto ji zabila. Položila ji do ďolíčku a napsala jí ceduličku: Byla jednou jedna holčička. Měla hadrovou panenku. Dobře ji krmila. Jednou jí panenka ukradla banán, proto ji zabila. Položila ji do ďolíčku a  napsala jí ceduličku: Byla jednou jedna holčička…“

Slunce zapadalo a holčička kopala jámu. V křoví to zašumělo. Tam uvnitř byl pár žhoucích očí a poslouchal píseň: „Byla jednou jedna holčička. Měla hadrovou panenku…“ Holčička řekla směrem ke křoví: „Tygře, jsi to ty? Nech mě, vždyť vidíš, že si hrajeme.“ Tygr ale dál dřepěl v křoví a nechtěl odejít, protože se ještě dál chtěl dívat, jak si budou hrát. Jen papoušek, který seděl vysoko nahoře mezi větvemi, dvakrát zběžně zaplachtil kolem a  potom odletěl spát do houští a holčička zavrtěla hlavou, když ještě zaslechla: „násosky a  trumberové!“ Ale teď papoušek zaskřehotal jaksi táhle a smutně, vůbec ne vesele jako ráno. Potom všechno utichlo. Holčička pomalu vzala hadrovou panenku do náručí a položila ji do hrobečku. Plakala. Bylo to jiné. Položila ji na dno jámy. Vtom ji něco napadlo: šla do domečku z listí a banánů a pomerančů, ulomila největší a nejzralejší plod a odnesla ho, aby jej položila panence do hrobu. Poté ještě plakala a řekla: „Tygře, jsi tam? Proč děláš, abych měla strach?“