Dobyvatel je román o osmanském sultánovi Mehmedu II. Dobyvateli (1451–1481), který se svým vojskem dobyl v květnu roku 1453 Konstantinopol, a ukončil tak byzantské panství ve Středomoří (nebo, pokud se budeme držet historie trochu striktněji, to, co z něj ještě zbývalo). Byl to symbolický okamžik, kterým definitivně skončila – alespoň v tom institucionálním smyslu a z hlediska svých západních dědiců – kontinuální historie antické kultury.

Na první pohled se tedy Dobyvatel tváří jako román historický. Není důvod se domnívat, že by to historický román nebyl; jeho charakteristika se tím však nevyčerpává. Děj se odehrává ve dvou rovinách: vedle roviny historické je to rovina synchronní, tvořená pásmem subjektu totožného s postavou spisovatele, který právě píše román nazvaný Dobyvatel a kterého autor obdařil jménem Fatih Haznedar. Vzniká tak poněkud rozsochatá kompozice, v níž se historické líčení střídá s reflexí samotného psaní, a protože Fatih Haznedar píše román v Istanbulu v době vojenského převratu v roce 1980, i s reflexemi politické situace; lyrické pasáže (o istanbulských pitoresknostech, o Fatihově melancholii, o moři apod.) se střídají s esejistickým jazykem úvah o spisovatelském řemesle a s popisnými a epickými textovými úseky, které dominují historické rovině. V reflexivních částech autor ústy Fatiha Haznedara komentuje, jak už bylo řečeno, své psaní a těžkosti s ním, přičemž zrovna neoplývá skromností a zdůrazňuje svou demiurgovskou roli vůči postavám: „Tady bude lepší nechat Mehmeda s jeho pocitem viny. Opravdu se Mehmed cítil vinen? Cítil, protože já jsem to napsal“ (str. 135). Tuto stylistickou pestrost ještě komplikuje to, že Gürsel s oblibou užívá rétoriky různých literárních žánrů. Nejvýznamnější je fiktivní deník poturčeného benátského mladíka jménem Nicolo (ten nicméně skutečně v době Mehmedova obléhání Konstantinopole žil a psal si deník), který má coby románová postava několik funkcí – je zprostředkovatelem pohledu na válečné běsnění „zdola“, z perspektivy vedlejší postavy; je protagonistou mikroexempla na téma „jak naivní mladíček z válečnického nadšení vyléčen byl“; je autorem dalších výroků, u kterých autor potřebuje, aby zazněly, a žánr deníku mu k tomu ve své polofikční povaze poskytuje elegantní prostředek; a je konečně sultánovým „zvláštním oblíbencem“, tedy homosexuálním partnerem, což je další rozměr Mehmedovy postavy, který se autor rozhodl v rámci „polidšťování“ historických postav otevřít. Erotika je ostatně v románu přítomna jako koření zcela nevyhnutelné a nutné. Nicolo umírá dýkou ženy, kterou poznal v dobyté Konstantinopoli jako svou první v životě, Fatihova spíše jen náhodná známost, žena jménem Deniz, mu vtrhne do života ve stejnou chvíli jako vojenský převrat a vyplňuje jeho dny detailně popisovanou tělesnou láskou (a hádkami), takže Fatih je nucen nastalou situaci komentovat takto: „S Deniz nevstoupila do mého života žena, ale nový svět. Skutečný svět roku 1980“ (str. 215).

Jak na tematické rovině, tak na rovině formální je Dobyvatel rozkročen mezi Východem a Západem. Nejde však o prosté popisy řežby mezi byzantskými obránci, podpořenými loďstvem italských námořních států, a Mehmedovou osmanskou armádou. Na turecké straně autor věnuje jistou pozornost mocenské řevnivosti mezi turkmenskou a osmanskou vrstvou, ohledně poměrů panujících na straně Okcidentu se lze zase dočíst toto: „Padlo rozhodnutí požádat o pomoc papeže. Velkovévoda Lukas a patriarcha Genadios rozhodně protestovali: ,Pro Byzanc je lepší turecký turban než latinská čepička!‘ křičeli na ty, kdo požadovali pomoc papeže“ (str. 148). K tomu přistupují další západo-východní aluze, třeba na rovině intertextuální – v takové první větě románu „Dlouho jsem kvůli psaní vstával brzy ráno“ (str. 9) cinkne ozvuk incipitu Proustova Hledání ztraceného času „Dlouho jsem chodil brzy spát“. A propos incipity: kapitoly „historické“ roviny jsou uvedeny rozvitými nadpisy typu „Tato kapitola vypráví o…“, které autor kopíruje ze starých historiografických děl, což vede k „orientalizaci“ textu. Další a další fígly, které autor sype z rukávu, jsou zase známé ze současných próz evropských autorů, nezřídka bestselleristů. Nedim Gürsel už také podobně jako jeho jiní spisovatelští kolegové z Východu, které Západ prostřednictvím překladů přijal, musel čelit dotazům, zda se tím, jak nadšeně přejímá postupy svých západoevropských a amerických kolegů, nepodbízí příliš čtenáři ze vzdělaných západních kruhů.

Čteme tedy historický román, který nabízí množství dalších čtení a interpretací, román, ve kterém si různé prvky jednotlivých složek odpovídají nebo na sebe odkazují, přímo nebo s využitím figur travestie a parodie. Další – a poslední – příklad představují jména některých postav. Není přece náhoda, že fiktivní autor Dobyvatele – a připusťme nyní, že se jedná o Gürselovo alter ego – nese jméno Fatih: kdo je jen trochu obeznámený s osmanskými dějinami, ví, že právě takto zní v turečtině přízvisko – nikoho jiného než Mehmeda Dobyvatele (Mehmet Fatih). A pokud jde o jeho partnerku Deniz, tady autor či překladatel pokládali za důležité čtenáře výslovně upozornit na to, že „její jméno znamená moře“ (str. 220) – tato žena tedy zastupuje Bospor, oddělující Evropu od Asie, ale také (v románu rovněž zmíněný) prastarý benátský rituál svatby s mořem, při kterém panovník Serenissimy vhazuje z lodi do vln prsten. Čím jiným je Fatihovo milování s Deniz než ohlasem mytického sňatku, v němž se spojují země a moře, Východ a Západ, spisovatelství a angažovanost, a na co všechno lze ještě přijít…?

Takový je tedy Dobyvatel. Působivý, propracovaný, a když je ta správná nálada, i vzrušující. Nic více a nic méně. Nedim Gürsel si posloužil těmi nejlepšími stavebními kameny, které mu evropská literární tradice nabídla, a svou stavbu zvládl odvést tak řemeslně správně, až se stal naprosto předvídatelným. Dobyvatel má pevné základy z dobrých nápadů, které však autor sotva dotáhl někam dál: izochronní vyprávění přes propast staletí, mluvící jména, ironická distance autorského subjektu, žánrový synkretismus, další odvar z tolikrát už vylouhovaného západovýchodního dívánu, paradox fikčnosti a pohrávání si s intertextualitou nebo hmotným médiem jsou triky vděčné, ale už dávno ne nové. Autor Dobyvatele si s jejich aktualizací možná dal méně práce, než by bylo bývalo potřebné k tomu, aby překonal poslední úsek cesty k opravdovému mistrovství. Když Dobyvatele srovnáme se skutečnými vrcholy turecké literatury – rafinovanými kompozicemi Orhana Pamuka, pastvou pro všechny smysly, kterou svým pointilistickým symbolismem buduje Yaşar Kemal, nebo třeba tureckou povídkářskou tradicí, sahající hluboko do dvacátého století – a koneckonců i s Gürselovými Alláhovými dcerami, v nichž autor věrohodně zpracoval svůj vztah k islámské zbožnosti –, pak se dobereme k povzdechu, že i v druhé lize se nepochybně dá sehrát slušný zápas, který lze i s potěšením sledovat, ale ta první liga se přece jen hraje jinde.