Než osmanský sultán Mehmet II. („Dobyvatel“) vydal příkaz ke zteči byzantské metropole, dal v roce 1452 vybudovat u Bosporu pevnost Rumeli Hisarı, aby zamezil přísun vojsk i proviantu do obleženého města. Její poněkud méně známý lidový název – Boğazkesen, „přetínající úžinu“ – si do názvu svého druhého románu vytkl Nedim Gürsel, dnes nepřehlédnutelná postava současné turecké literatury, v té době však známý hlavně pro skandál, jaký vyvolal jeho „pornografický“ román První žena (1986). Druhý význam románového titulu je „hrdlořez“, což si pozorný čtenář současné (zahraniční i turecké) historické prózy možná rychle přiřadí k dílům tematizujícím otázku „historického násilí“, jako je např. Livaneliho Zatmění v očích zmije.

Násilí a krve je opravdu v románu sdostatek a mnohé kritiky to oprávněně vedlo k výtce, že autoři jako Gürsel či Livaneli – autoři výrazně levicové orientovaní – využívají povrchního zachycení osmanských dějin k reprodukci stereotypního, desetiletí omílaného západního klišé o „orientální despocii a násilnosti“, aby skrze ně kritizovali konzervativní proudy turecké společnosti, které naopak osmanskou minulost idealizují.

Tato diskuse by však čtenáře rozhodně neměla od četby odradit. Gürselův román patří k tomu nejlepšímu, co autor (i s přihlédnutím k jeho následujícím textům) napsal, a řadí se po bok těm inovátorským historickým románům, které ve šlépějích Pamukovy průlomové Bílé pevnosti (1985) přinášejí čerstvý, nenacionalistický pohled na vlastní dějiny, plný pochybností, tápání a otázek. Další rovinu potom románu dodávají četné úvahy o problémech zápisu historie a jejího přenosu do současnosti, které umožňují čtenáři vedle pečlivé rekonstrukce historie na základě pramenů a studia literatury nahlédnout i do „autorovy kuchyně“, kde historie jako literární text vzniká.

Román dvou „Dobyvatelů“
Tak jako je dvojznačný název díla, odkazuje ke dvěma významům i jeho podtitulek: Fatihův román. Fatih („Dobyvatel“) byl přídomek sultána Mehmeta II., který si jej pochopitelně vysloužil za dobytí Konstantinopole, a román z velké části svou „poetickou rekonstrukci minulosti“ (Priska Furrer) buduje s využitím historického materiálu jeho doby. Vypravěčem děje je Fatih Haznedar, spisovatel, který (v naší současnosti) přijíždí na léto z Francie, kde – stejně jako autor – sám léta žije, do Istanbulu, aby mohl bádat ve zdejších knihovnách a psát ve staré vile na březích Bosporu – s výhledem na zmiňovanou pevnost – svůj román Boğazkesen o Mehmedu Fatihovi a dobývání Konstantinopole. Fatih je sultánovým protějškem alegoricky: svým způsobem „dobývá“ historii z fragmentů historických záznamů a dává jí vlastní ráz. A právě oscilace mezi oběma časovými rovinami a záměrně zdůrazňované napětí mezi nimi tvoří základní osu románu.

Současnost vypravěče (Turecko kolem vojenského převratu v roce 1980) je dobou reálného času děje, v němž Haznedar rekonstruuje dobu 15. století, tedy píše svůj „román“. Každá z prvních šesti kapitol Gürselova románu je důsledně rozdělena na dvě části: na osobní příběh spisovatele Boğazkesenu a druhou, podstatně delší část, která je výsledkem jeho psaní – historickým čtením o příbězích různých postav, vesměs účastníků dobývání Konstantinopole, jež nějakým způsobem propojuje postava sultána Mehmeta II. Toto uspořádání na dvou rovinách „neumožňuje autorovi jen prezentovat literární obraz, nýbrž dává mu rovněž v postavě vypravěče v první osobě, tohoto spisovatele při práci, jenž je fiktivním producentem onoho historického obrazu, možnost explicitně reflektovat vznik literárních textů vůbec a konkrétně znázornění dějin“ (Priska Furrer).

Kapitoly jsou vždy uvedeny citátem z osmanských kronik, po němž následuje jeho „přebásnění“. Tím, že vedle sebe klade historický pramen a vlastní fiktivní text, sleduje autor dvojí strategii: jednak je tím podpořena autenticita dané pasáže, na druhé straně má však autor možnost ukázat na příbuznost obou textů – vždyť co jiného jsou historické texty, a zvláště ty z doby premoderní, než více či méně zdařilá literární díla? Románový historik-literát sice odhaluje hranici mezi realitou a fikcí, namísto aby ji jako v klasických historických románech zakrýval, ale postupuje přitom jako pečlivý historik: s prameny polemizuje, doplňuje je a poopravuje to, co vynechaly nebo zkreslily. Čtenář vlastně nahlíží přes rameno historikovi při práci: sleduje, jak nakládá s rukopisy, jak bádá v knihovnách, studuje historické stavby. Hledání platné a smysluplné reprezentace historie je hlavním rysem první poloviny románu, kde jsou ještě fikce a historie dva poměrně jasně ohraničené světy.

Nevyhnutelné využívání fikce k dokreslení historického dění ospravedlňuje Fatih Haznedar svou snahou o obrácení pozornosti na ty, na které se nedostalo místo na výsluní dějin jako hrdinům a vítězům, či slovy vypravěče na ty, kdo byli „zabiti historií“ – myšlena je zde pochopitelně ona velká, pompézní historie vítězů a jejich následovníků. V jedné půvabné scéně se oba způsoby zápisu historie setkávají: pod hradbami dobývaného města nahlíží mladičký benátský otrok Nicolo, jenž si vede čistě soukromý deník o událostech, jichž je svědkem, do zápisků sultánova dvorního kronikáře Tursuna Beye, do textu „velké“, úřední, královské historie, a přemýšlí, zda jsou oba opravdu účastníky téže vojenské výpravy; jeho „malá“, bezvýznamná, zdánlivě banální historie je pochopitelně ihned odsouzena k zapomnění.

„Ta podivná činnost zvaná fikce“
Příznačně pro „metahistorický román“, což je pojem, pod nějž by se dal Boğazkesen zařadit, stojí vedle sebe důsledná tvorba iluze autenticity prezentovaného minulého děje a její narušení autorovými komentáři v první části každé kapitoly. Autor je sebevědomým vypravěčem příběhu, který vše zná a řídí, ale současně i autorem, jenž si narativnost své historie dobře uvědomuje a dává jí jasně najevo. Zatímco však alespoň do první poloviny románu jsou práce spisovatele a jím vytvořené obrazy v souladu – a jsou vzájemně přísně odděleny –, zhruba od poloviny románu se tento soulad bortí jako domeček z karet. Rovina vypravěče a rovina minulosti se prostupují. Zpočátku vypravěč minulost ovládal a uspořádával, vybíral fakta a rozhodoval o ději, nyní však minulost ovládla jeho. Vypravěč začíná pochybovat o historii, kterou ztvárňuje, už ji nedokáže legitimizovat skutečnostmi historie, ale jen privilegii fikce. Autor sice může oživit minulé postavy a děje, ale zda je jeho obraz platnou reprezentací historie, zda není naše vědomí o těchto lidech a jejich životě nanejvýš omezené a zda má tato rekonstrukce vůbec naději na úspěch, tím si není jist ani vypravěč: „Vlastně se mi vzkříšení těch dávno mrtvých lidí, jimž jsem se snažil vdechnout život – hrdinů Boğazkesenu, kteří žili před pět sty lety – pomocí té podivné činnosti, již říkáme fikce, zdálo dost divné.“

Ani to, co by mohlo „útěk“ do světa fikce ospravedlňovat, tedy proklamovaná snaha dát hlas „obyčejným lidem“ a outsiderům velkých historických dějů, nemá nakonec naději na úspěch. Na romanopisce-historika Haznedara volají ze středověku různé postavy a dožadují se napsání svého příběhu, protože o nich napsal málo nebo vůbec nic. Kromě toho do dávné minulosti, do krvavých scén dobývání města náhle vstupuje neméně krvavá a mnohem hmatatelnější realita současnosti – vojenský převrat, zatýkání, popravy, mučení. Románový hrdina si uvědomuje, že minulost pro něj byla únikem před složitostí přítomnosti, že v době, kdy umírají stovky lidí a násilí je všudypřítomné, se nemůže zbývat pouze „mrtvolami minulosti“.

Hradba mezi minulostí a přítomností se hroutí stejně jako mohutné zdi kdysi nedobytného a pyšného Cařihradu. Z minulosti zůstávají nesouvislé zlomky, spáleniště a nedovyprávěné příběhy. Autor si je toho vědom a neustupuje před svým dílem jako komplexním celkem do pozadí. Ukazuje na jeho „nehotovost“, na rozpory v textu, na možné chyby, na vlastní nemohoucnost a dožaduje se spolupráce čtenáře, který má text aktivně dotvořit. Čtenář nečte příběh jako souvislý, uzavřený text, ale je nucen se s ním a s jeho obsahem (tedy s historií) stále kriticky vypořádávat. Vypravěčovi se realita rychle bortí pod rukama a psaní jako osvobozující proces se pro Haznedara stává stále více nemožným, stejně jako zkrachuje jeho pokus o ucelenou rekonstrukci historie: „Zdálo se mi, že skutečnost, v níž žijeme, není žádné kontinuum. Každou chvíli se rozptýlí a znovu vytvoří. Jako psaní. Jako to protilehlé okno, které se otvírá do světa fikce.“ A zdá se, že je natolik bláhový, aby pro udržení své iluze reality byl ochoten sáhnout i k vraždě.

Sympatické na Gürselově textu je, že navzdory četným úvahám o historii má děj rychlý spád, a scény z obléhání a dobývání Konstantinopole jsou mimořádně poutavé a dramatické. Přesto nečteme pouze dobře převyprávěný historický příběh, ale jsme nuceni spolu s vypravěčem neustále vykračovat mimo rámec „autentického“ historického dění, což je zvláště v tureckém kontextu s jeho historickými tabu a nacionalistickou glorifikací minulosti víc než povzbudivé. Románu by se snad dala vytknout jen jistá šablonovitost – podobné techniky „metahistorické fikce“ patří již poměrně dlouhou dobu k rekvizitám postmoderny a Gürsel k nim prakticky nic nového nepřidal. Někdy má čtenář dokonce i pocit, jako by psal přes „šablony“, které sám jako literární vědec vyčetl z teoretických prací. Přesto patří tento román k dílům mimořádným a je škoda, že na něj Gürsel nedokázal navázat ve svém dalším „historizujícím románu“ Resimli Dünya.