Najde se řada důvodů, proč by čtenář po tomto titulu mohl sáhnout. Pokud pomineme naprostou náhodu, může za tím být slabost pro příběhy z arabského prostředí. Většina takových knih se u nás vyznačuje barevným přebalem, ze kterého zpoza orientálního šátku pomrkávají oči precizně vyretušované v grafickém programu. V tom případě budete z Alláhových dcer zklamáni – kniha se totiž snaží tvářit jako těžší čtení pro náročné. Tak se tedy jedná o ideální šálek čaje pro milovníky historických románů, případně pro zájemce o islám. Ani ti si však na své nepřijdou. Autor se dějin drží jen zlehka, bruslí po povrchu a místy se mu daří vytvářet opravdové hlavolamy (viz str. 26: „Abrahámovi se narodily děti od obou manželek. Sára porodila Izáka a Hagar Ismaila. Ismail znamená ,Bůh slyší‘. Po narození mladšího Izáka Bůh vyslyšel Abrahámovy prosby za Ismalia. Kvůli Izákovi Abraháma nezavrhl. Ismaila poslal s matkou daleko…“). Pokud jde o náboženství, na přebalu se dozvíme, že byl autor trestně stíhán kvůli nedogmatické interpretaci islámských posvátných textů. Můžeme tedy očekávat, že kniha přinese nějaký nový neotřelý pohled na výrazné postavy dějin islámu? Opět vedle. Pokud tedy za neotřelý pohled čtenář nepovažuje dosti samoúčelné erotické scény (např. obraz největšího předislámského básníka Imru l-Qajse masturbujícího v istanbulských lázních). Proti autorovi bylo skutečně po vydání knihy vzneseno obvinění z „hanobení náboženských hodnot“ podle článku 213 tureckého trestního zákona. Jedná se tedy o dalšího Orhana Pamuka, jenž byl trestně stíhán za své výroky o vyvražďování Kurdů a Arménů v osmanské říši? Kdepak. Gürsel byl obviněn na základě stížnosti stavebního inženýra Aliho Emre Bukağılı, jenž tvrdil, že autor ve své knize uráží proroka Muhammada, Boha a Korán. Obvinění bylo hned v květnu následujícího roku zamítnuto. Soudce dospěl k jednoznačnému závěru: jednalo se o dezinterpretaci pasáží a podsouvání výroků, jež se v Gürselově díle vůbec nevyskytují. Takže o nějaké perzekuci vůbec nelze mluvit. Gürsel byl nesmyslně obviněn, turecká justice jej očistila.

Děj knihy se odehrává ve třech časových rovinách. První z nich představuje předislámská a raně islámská Arábie, kde události spolu s vypravěčem čtenáři přibližují postavy tří předislámských bohyní. Na druhé rovině autor reflektuje účast tureckých vojáků na dobývání jednoho z posvátných měst islámu, Medíny, za první světové války. A třetí rovina se odehrává v období autorova dětství plného vzpomínek na zbožné prarodiče, kteří ho láskyplně vychovávali. Poslední jmenovaná linka je na úkor dvou zbývajících potlačena. První dějová linie na zbývající dvě nijak nenavazuje, spojovacím článkem druhé a třetí je pouze postava autorova dědečka. Žádného propracovaného příběhu, ve kterém by každá postava měla své zásadní místo, se nedočkáme. Jde spíše o sled rádoby lyricko-historických scének, jež by se – s výjimkou popisu Muhammadova života a působení – daly namátkově seškrtat a čtenář by si toho ani nevšiml. Autor tvrdí, že se v knize pokouší najít svůj vztah k Bohu. V textu se však nedozvídáme, kdy, jak, a především proč svou víru ztratil, jen to, že v Boha už nevěří. Jak mu může převyprávění života proroka Muhammada pomoct v hledání Boha? Těžko říct. Spíše se nabízí vysvětlení, že se autor snažil románu dodat na závažnosti, a proto jej označil za dílo osobní a niterné, v němž se vyrovnává s tak významnou částí lidské života, jakou je právě víra.

Průměrnému příběhu láme vaz podprůměrný překlad. Jistě, stále u nás vychází trestuhodné množství překladů, které jsou mnohem horší, ale u díla z tak neobvyklého jazyka, jakým u nás turečtina je (od přelomového vydání Pamukovy historické fresky Jmenuji se červená v roce 2007 se po téměř čtvrtstoletí „ticha“ jedná teprve o šestý český překlad), by čtenář očekával (snad namlsán právě Pamukem) určitou úroveň. Obzvláště pokud se překladu zhostil turkolog a bývalý diplomat Tomáš Laně.

Vypadá to, jako by překladatel hřešil na to, že umí jazyk, který není v českých luzích a hájích zrovna obvyklý, a podle toho ke své práci přistupoval. Vždyť kolik je takových, kteří by ho mohli zkontrolovat? A kolik z nich by si s tím dávalo tu práci? Český text je plný archaismů, které se v originále nevyskytují. Těžko říct, zda bylo cílem, aby kniha zněla učeněji, nebo překladatel využil příležitosti oprášit v dnešní době snad až hanebně opomíjená slova („miliskovat“, „laskat“, „roztrušovat“). Čtenář má tak jedinečnou možnost rozšířit si slovní zásobu o výrazy, za které by jej uznale poplácal po rameni i Jungmann (viz strana 66: „pěnohubí velbloudi“ či strana 114: „svatokrádežná válka“). Co tluče do očí, jsou slovníkem zavánějící kostrbaté věty: „Ve stínu spal rozvalený Erós. Byl nahý a i ve spánku vypadal záletnicky“ (str. 54). V prvním významu skutečně použité slovo označuje muže, který rád běhá za ženami, hned v tom druhém však znamená také „smyslně, žádostivě…“ Pravdou je, že v knize je ponechán opravdu velký prostor pro fantazii. Jak vypadá „červené indigo“ (str. 195) nebo „šarlatově purpurové ovce“ (str. 114), je určitě zajímavá otázka. Nad čím už se jeden opravdu zamyslí, jsou věty typu: „Bradu nemá potřísněnou krví obětiny, ale lidskými vlasy“ (str. 153); „I když jsou její cesty pusté, terén je tam členitý“ (str. 39), případně „Nevypadá na to, ale je ho dost“ (str. 153).

Překlad celkově působí hodně uspěchaným, odbytým dojmem. Jak jinak vysvětlit, že překladateli vypadávají místy dokonce i slovesa („Pekelníci spoutají hříšníka pětimetrovým řetězem a za uši hodí do ohně“ (str. 142) – v originále pekelníci nebožáka za uši nejdřív vezmou, až posléze je vržen do plamenů…), věty, které jednoduše nejsou česky („… jezdívali… z balikesirského nádraží, neobvyklého svou budovou z kamenných kvádrů, čekárnou a restaurací“ str. 37), stejně jako nadužívání slovesa „být“ (např. na str. 116–117 lze ve čtyřiadvacetiřádkovém odstavci napočítat jeho dvanáct různých tvarů)?

Samostatnou kapitolou jsou přepisy tureckých a arabských jmen, místopisných názvů a v případě druhého jmenovaného jazyka celých pasáží textu. Text měl údajně projít odbornou redakcí – jak je tedy možné, že místy jsou přepisy hyperkorektní a jinde jsou vyloženě špatně? Např.: „Al-Hadžaru’l-aswad“ – tedy až na fakt, že arabština velká písmena nezná a i česky se černý kámen umístěný v Kaabě píše s malým písmenem – na jedné straně a proti tomu „al-Muadhdham“, kde je dokonce napsaný v závorce význam (!). Správně má být „al-muazzam“, „z“ a „dh“ jsou v arabštině dvě naprosto odlišná písmenka… Pokud jde o turečtinu, je kniha v zadní části vybavena neúplnou informací o tom, kterak ji číst. V textu je však většina jmen (nikoli všechna) přepsaná (částečně) foneticky, což je jednak zavádějící, a jednak by určitě nebylo od věci způsob přepisování sjednotit (např. „j“ se čte turecky jako „ž“ a „y“ jako „j“; v textu najdete jednou y přepsané jako j (Junus Emre) a jindy ponechané v původní podobě (Aydin); případně volba přepisů názvů jako Kirkagač – v originále Kırkağaç, vyslovováno však jako „Kyrkáač“.

A pak tu jsou básničky. Překládat básně je těžké, opravdu těžké, a pokud k tomu připočítáme fakt, že je v textu mimo jiné citována báseň súfijského velikána Yunuse Emreho, který žil na přelomu třináctého a čtrnáctého století, je zřejmé, že nároky kladené na překladatele jsou veliké. O to větší úsilí by však mělo být básni věnováno. Pokud překladatel dostatečně nezvládá kličkovat v nástrahách staré osmanštiny, případně není duší básník, určitě se u nás najdou tací, kteří by mu s překladem a přebásněním pomohli.

Jistě, pokud je originál sám o sobě plytký, překladatel z něj dílo na Nobelovu cenu neudělá. Za konečnou podobou překladu stojí samozřejmě také redaktor, v tomto případě Irena Danielová, která mohla a měla alespoň část stylistických a lexikálních nevhodností podchytit a opravit.

Je otázkou, proč byla pro český překlad vybrána právě tato Gürselova kniha. Pokud přišel sám překladatel s tím, že by bylo dobré, aby u nás tento titul vyšel, nezbývá než nad jeho volbou nechápavě vrtět hlavou. Dozajista v Turecku vycházejí kvalitnější díla, jež mohou českému čtenáři přiblížit tamější současnou tvorbu. Čím méně překladů z turečtiny vychází, tím více by se mělo zvažovat, proč právě ten či onen román (novelu, povídky, sbírku poezie) vydat. Stejně tak nemusí každý, kdo ovládá cizí jazyk, překládat beletrii. „Ten umí to a ten zas tohle,“ zpíval Jan Werich. Ačkoliv je jistě záslužné, že se Tomáš Laně rozhodl přispět k rozšíření fondu turecké literatury dostupné českým čtenářům, a málokterý překladatel dostane na knihu přesně tolik času, kolik by potřeboval, nebylo by od věci přistoupit k dalšímu překladu o něco zodpovědněji. Špatnými překlady anglického braku jsme u nás zavaleni, proč na hromadu přihazovat ještě ty turecké?