Pavel Pepperštejn je vzorový postmoderní autor. Jeho prózy jsou drzé, čtivé, mystifikující, vulgární i metafyzické a obsahují přemíru odkazů na populární i vysokou kulturu. Je označován jako tvůrce psychedelického realismu. Mistrně pracuje s kulturními sterotypy a pamětí. Pražská noc je první Pepperštejnova kniha, kterou si můžeme přečíst v češtině díky výbornému překladu Libora Dvořáka.

Děj knihy není problém shrnout do několika vět: mladý hrdina, zabiják Ilja Korolenko, dostane za úkol zabít podnikatele Orlova. Úkol splní jako vždy bezchybně. Po vraždě se odebere na konferenci věnovanou Pražskému jaru, kde se do něj zakouká jedna z referentek – mladičká politoložka Elli, dcera milionáře Warbise. Přesouváme se na večírek k Warbisovým, kde si podivínský milionář u Korolenka objedná svoji vlastní vraždu. Poté odjíždí hrdina s Elli přímo na tajné náboženské shromáždění, kde zhlédne defilé starých slovanských bohů. Z obřadu nakonec musí prchnout, aby ho bohové (jakožto vraha) nezahubili. Konec postmoderní detektivky nemusím pro potřebu recenze prozrazovat.

To je kostra, kterou Pepperštejn obaluje nesčetnými mikrosyžety, odbočkami a úvahami. Z děje obsahově i stylově výrazně vybočují kapitoly popisující konferenci a náboženské shromáždění, kde se jedná v prvním případě o filozofické úvahy nad Pražským jarem a ve druhém o dekonstruktivní popis „současných“ božstev. Autorovi zjevně vyhovují kratší formy: ačkoliv jde o novelu, knihu by šlo bez obtíží rozdělit na sérii volně svázaných povídek, z nichž každá může být čtena samostatně. Kapitoly na sebe sice navazují, ale někdy jsou spojeny tak slabě (například přesun Korolenka z místa vraždy na konferenci), že si kladu otázku, čtu-li stále tentýž příběh. Kniha je však napsaná natolik čtivě, že zmíněná mozaikovitost vůbec neruší, ale naopak povzbuzuje čtenářovu zvědavost a snahu předjímat, kam ho nevyzpytatelný vypravěč tentokrát vede.

Padouch, nebo hrdina?
Hrdinou novely je nájemný vrah. Vlastně to není vrah, ale tak zvaný killer. V ruském prostředí se totiž rozlišuje mezi vrahem-zločincem (ubijca) a vrahem z povolání (killer), přičemž prvně jmenovaný je sprostý zločinec a druhý prostě „dělá svou práci“. Killer má dokonce potenciál stát se novodobým národním hrdinou, bohatýrem a vzorem, jak se to povedlo například Danilovi Bagrovovi, hrdinovi kultovního filmu Brat Alekseje Balabanova. Pepperštejn si stvořil vlastního kultovního zabijáka, profesionálního znalce svého řemesla, který mimo jiné miluje poezii, výtvarné umění a občas přednáší na témata z politologie nebo sociologie. Je také zbožný a zabíjí výhradně tehdy, pokud je sám přesvědčen o tom, že jeho obět si smrt zasluhuje. Jinými slovy Ilja Korolenko je kýč, je parodií sebe sama. Vražda v jeho podání se stává zvrhlým tvůrčím aktem; v momentě, kdy zabíjí, ho napadají verše. Chce svoje řemeslo povznést na nezištý koníček – tak bude jeho póza dokonalá: „[...] chápu, že teprve až zabiju bez úplaty, z čirého nadšení pro věc, stane se ze mě real killer. Or not?“ (s. 16). Až nevkusně působí proustovská scéna u zastřeleného Orlova, z jehož hlavy teče krev do kufříku s tvarohem: „Náhle jsem si zcela jasně vybavil, jak jsem si v bezstarostném dětství při snídani poléval tvaroh zavařeninou. Chtělo se mi vdechnout tu vůni z plných plic. Naklonil jsem se ke kufříku, Orlovovu mrtvolu zpola objal a lačně nasál tvarohové aroma. Bylo takové zvláštní, prapůvodní, rozpačité...“ (s. 40).
Autorův ironický přístup znesnadňuje zjistit, jaký vztah má ke svému hrdinovi on sám. Jisté vodítko nám však poskytuje: na konci příběhu není vrahovi (a tentokrát padne slovo vrah, nikoliv killer) Korolenkovi dovoleno spatřit „bohy jiných světů“. Musí se zachránit útěkem, protože bohové by ho zahubili. Smrti však stejně neuteče. Musí ustoupit nové generaci zabijáků, jejímiž představiteli je pitoreskní dvojka Beňa Elegán a Harry Upocenec s jejich „pop-artovou“ image a vraždami dělanými pro efekt. Jakkoliv jsou v textu tito hrdinové vychvalováni, jsou odsouzeni k nesmyslné sisyfoské praxi zabijáka, na jejímž konci všechny čeká smrt z rukou obratnějšího kolegy.

Protipólem zabijáka Korolenka je mladá americká studentka Elli Warbisová. Ačkoliv je sama dcerou magnáta, stane se z ní antiglobalizační aktivistka. Možná právě ona zosobňuje protipól zla; s jejím nadšením, iluzemi i naivitou stane v čele skupiny vyvolených, kterým je dovoleno obcovat s bohy. Cit a upřímná (jakkoliv dětinská) touha zlepšit svět je v kontrastu s trapným estétstvím a morálním marasmem zabijáka.

Mytologické halucinace
Pepperštejn studoval v Praze v letech 1985 až 1987. Píše o ní ne jako cizinec zvenku, ale zevnitř, jako její obyvatel. Je to pro něj město dávných Slovanů, rabiho Löwa, Pražského jara i dravého kapitalismu. Autor konfrontuje jednotlivé historické vrstvy, domýšlí některé události, a tím je staví do nového, nevšedního světla. Kniha je plná falešné etymologie a mystifikace. Například v pověsti o vzniku mauzolea boha lesa – Gottwalda: „Gottwald byl první československý komunistický prezident. V posledních letech svého života ukrutně pil, protože to byl člověk přece jen obdařený duší, a rozsah stalinského teroru, rozpoutaného v naší zemi pod jeho vedením, mu drásal svědomí. Opravdu bezzudně a beznadějně pil proto, aby v sobě neviděl kata a tyrana, a své tělo prosytil alkoholem tak hojně, že to způsobilo nemoc odedávna známou jako bocca di leone neboli lví tlama. Začala se mu rozrůstat tvář. […] V jistém smyslu z něj byla ideální hlava státu, protože tato hlava se kryla se lví hlavou ve státním znaku. Probuzený lev ho vylekal natolik, že lva ve znaku jako do klece nechal uzavřít do pětiúhelníku, jemuž se v geometrii říká pentagon, a nad hlavu mu umístil pěticípou hvězdu neboli pentagram. Jenže to nepomohlo a nemoc bujela dál“ (s. 115–116). Místo, kde odpočívá nabalzamovaný Gottwald, se stane dějištěm pohanského shromáždění, kterému kraluje mág Merlin alias rabi Löw aka Gandalf atd. Mág vyvolává prastaré slovanské bohy, na jejichž popisu se Pepperštejn doslova vyřádí. Například bohyně Ne neboli Nět jinak Net „je patronkou kosmického výzkumu, ale také zemřelých krejčích, věd, internetu, běd, pavouků a bourců morušových, vězňů a zajatců, jakéhokoli svazování, jakékoliv nesvobody, jakéhokoli odmítání...“ (s. 131). Pepperštejn, který žije a tvoří zásadně offline, tedy bez internetu, si tu neodpustí moralizování postavením schematické rovnice net = nesvoboda. Zajímavější je syn bohyně Ne, Odradek, bytost z Kafkovy povídky Starost hlavy rodiny: „Je to duch tajemství Evropy, evropské hlubiny, která je dnes nelítostně rozmázlá po povrchu, rozválená do tenké placky, rozstříkaná po esoterických časopisech, která ještě v jednotlivých úlomcích hnije a dožívá na jarmarcích hippies, v aristokratických kýčích pravice, v ideologii New Age, živoří v laciných mystických plátcích, v kvílení šarlatánů, v pavoucích, chrámech a starobylých zákoutích Evropy, k nimž energie ještě nedorazila“ (s. 134). Autor neustále odkazuje na starou kulturu, staré bohy a staré hodnoty. V jeho próze se v možných i nemožných situacích ahistoricky střetává staré a nové, nymfy a kentauři ze secesního domku stojí proti zrcadlově hladkým plochám mrakodrapů a vedou s nimi nerovný boj. Podobně jako Andrzej Stasiuk v eseji Lodní deník hledá Pepperštejn starou, původní Evropu, jejíž hodnoty se pomalu ztrácejí pod nánosem moderní civilizace a blahobytu.

Cože?
Text je, po vzoru dobrodružných knih, proložen obrázky s krátkými komentáři, převzatými z textu. Pepperštejn si hraje s naším očekáváním a fantazií – smysl obrázků je neprůhledný až do okamžiku, kdy se pročteme k místu, které ilustrují. Je to další chytrý prvek, který vzbuzuje čtenářovu zvědavost a pobízí ho kupředu. Na konci knihy je obrázek s jednočlennou větou: „Cože?“ Autor si uvědomuje, že kniha může působit jako grafomanství, nonsens. Skutečnou hodnotu a hloubku knihy asi prověří až historie, ale to, že se jedná o inspirativní a poutavé čtení, můžeme bez váhání konstatovat již nyní. Pokud vás rozčiluje představa Miloše Jakeše jako slovanského mága, raději sáhněte po jiné knize. Pokud přijmete Pepperštejnovu výzvu k relativizaci našich ustálených představ o vlastní historii a kultuře, odpověď na otázku po smyslu vyprávění jistě dostanete. A ne jen jednu.