Jeden z nejslavnějších, ale též nejčastěji zatracovaných francouzských autorů 20. století dožíval v osamění, dobrovolné i nucené izolaci od světa, znechucený, zneuznaný, nemocný. Jeho dílo, popisující realitu bez nejmenšího pokusu cokoli ošklivého přikrášlit, cokoli špatného vylepšit či nepříjemného zamlčet, ba naopak, je plné hořkosti, deziluze, nenávisti. Proto je pro každého, byť povrchního znalce jeho knih překvapující a příjemné začíst se do textu, který lékař L.-F. Destouches napsal ve svých osmadvaceti letech, devět let před vydáním Cesty do hlubin noci...
Příběh malého Muka (Le Petit Mouck) Céline sepsal pro svou tehdy tříletou dceru Colette, její maminka Edith Follet (tři roky poté se rozvedli) text ilustrovala. Pohádku, která má podobu kresleného seriálu, Céline nikdy nedokončil, nemusíme snad tvrdit, že ke škodě věci.

Malý Muk

Byl jednou jeden malý tulák, jmenoval se Muk a ztratil se v poušti. Když nastal večer, Muk vylezl na strom, aby se mohl prospat. Byl to dobrý nápad, protože vlci vyli a v trávě se plazil had, který ho mohl uštknout.
Konečně zase den! Malý Muk uviděl na obzoru krásný palác a hned se tam rozběhl.
"Ťuky ťuk," zaklepal.
"Dále!" zvolala krásná paní a otevřela. "Vítej u nás, malý Muku." A Muk vešel dál...
Sotva však překročil práh, paní se zamračila, strčila do něho a řekla: "Tady máš paličku a koukej nadrtit zrní pro mé ptáčky."
Malý Muk si pomyslel, že bude nejlepší poslechnout, vzal tedy paličku a hmoždíř a dal se do práce. Za hodinu se paní vrátila.
"Hej, malý Muku, vezmi hmoždíř a pojď se mnou do voliéry," křikla a popadla ho za vlasy. Vešli do klece. Tisíc druhů ptáčků se slétlo, aby se nazobali zrní. Paní chytla do oka toho nejkrásnějšího a odešla do svého pokoje, kde ulehla. "Podrž toho ptáčka, ať zazpívá."
"Achachach ááá," zpíval pták, "byl jsem malý priiinc a teď je ze mne ptááák."
"Běž ho zas vrátit do klece," poručila paní. Malý Muk tak učinil, nahlédl ale pod závěs překrývající voliéru a uviděl, že pták shodil peří a stal se z něho princ. Všichni ostatní ptáci se proměnili v děti. Muk se zamyslel.
Na druhý den mu paní dala své klíče a řekla: "Odjíždím na cesty, hlídej palác." A vystoupila po vysokém schodišti. Muk šel za ní, aby viděl, jak se jí podaří vyjít z paláce, když kolem byla poušť, ve které se on sám tak snadno ztratil. Paní vešla do malé komůrky (Muk se díval klíčovou dírkou). Obula si velké červené pantofle, uchopila černou hůlku, stoupla si na okno a... Frnk! byla pryč. Muk spěchal vysvobodit malého prince. Podržel ptáčka v dlani, aby se rozezpíval. "Možná," říkal si Muk, "se promění v prince stejně jako včera." A opravdu! Najednou pták shodil všechno peří a stal se z něho krásný princ.
Tu uslyšeli nějaký hluk. Čarodějka se vrací! Muk schoval malého prince, sám si lehl a tvářil se, že spí. Paní byla tak unavená, že padla do postele a hned usnula. Muk s malým princem potichoučku vlezli do její komnaty a sebrali pantofle a hůlku. Malý Muk si nazul pantofle, vzal do ruky hůlku, popadl malého prince a vzlétli. A už se hnali nocí pryč.
"Heleď," zvolal malý princ, "támhle je palác mého táty krále a mé mámy královny."
Král a královna opravdu zrovna vyšli na terasu nadýchat se čerstvého vzduchu, když tu uviděli přilétat svého synáčka, kterého už měli za mrtvého.
Objímali ho a tiskli. Nevěděli ale, kdo je Muk. "To on mě zachránil," vysvětlil malý princ. I snášeli Mukovi všelijaké dobroty. "Musí tady ale zůstat, jako kdyby byl mým bratrem," přál si malý princ. "To se rozumí," odvětili král s královnou. Muk potom vyprávěl všechny jejich příhody. Král si obul pantofle, vzal černou hůlku a nařídil jim, aby ho dovedly k čarodějce.
Nejdřív přistoupil k voliéře, třikrát uhodil hůlkou a všichni ptáčci se proměnili v děti. Přišla řada na čarodějku. Chytil ji za vlasy a udělal z ní netopýra. Pak se nechal zavést zpátky domů a ukázal královně, Mukovi a malému princi netopýra v kleci.
Malý Muk si žil v královském paláci, hýčkán jako sám malý princ. Ráno je černošský sluha budil hrou na trumpetu. A co měli hraček! Malý princ byl ve svém živlu... O všechno se s Mukem dělil, ale ten, aniž by tušil proč, byl smutný. Černí sluhové jim podávali všechny druhy ovoce, nejrozličnější sladkosti a bonbóny. Malý Muk byl pořád smutný a nevěděl proč. Šplhal po mřížích oddělujících palác od okolní krajiny a říkal si: "Jako tulák jsem byl asi šťastnější!"
A tak jednou večer sebral svou kouzelnou hůlku a pantofle. "Přeji si," pronesl, "být tak velký, abych se bez obtíží dostal přes zeď paláce." Stalo se.
Potom se zas zmenšil a poručil pantoflím, aby ho rychle odnesly co možná nejdál. Stanul před obrovským zámkem vystavěným na špičaté hoře. Usedl do stínu palmovníku. "Kdo tu tak může bydlet?" dumal. K zámku vedlo červené schodiště s vysokými stupínky.
Malý Muk se rozhodl vystoupit nahoru. Byl ale trochu roztržitý a zapomněl pantofle a čarovnou hůlku pod palmovníkem, a tak už si myslel, že nahoru nikdy nedojde. Vtom uslyšel, jak někdo propukl v hurónský smích: shlížel na něho nezměrný obr. "Héj, Muku, kampak kampak? Máš v té své hlavičce míň rozumu, než by se našlo v děravém ořechu! Budeš mi dělat výborného velkého vizíra!" Vzal malého Muka na ramena a třemi kroky zdolal schodiště.
Muk byl opravdu velmi dobrým velkým vizírem. Jako soudce jedny odsuzoval, druhé osvobozoval. Obr se smál a byl s ním velmi spokojen, malý Muk byl však pořád smutný. "Pročpak?" ptal se obr a smál se, protože on se smál neustále.
"Nevím," říkal malý Muk.
"Tak asi musíš odejít, malý Muku," řekl obr, "snad najdeš, co potřebuješ, někde jinde. Ale dám ti ještě dárek. Tady máš měšec. Jsou v něm tři oblázky. Pokaždé, když nějaký vyhodíš do vzduchu, objeví se duch a učiní, oč požádáš. Ale pozor! Jakmile použiješ všechny tři oblázky, nic víc už pro tebe nebudu moci udělat..." A Muk hned vyhodil do vzduchu první oblázek. Brrrrummm!
Patatummm! stál před ním duch: "Co si přeješ, můj pane?"
"Odjet někam daleko, až k moři," odvětil malý Muk. A už se plavil po moři v prapodivné malé bárce. Řídili ji velmi šikovní a milí trpaslíci. Vítr foukal, moře samá vlnka. "Dobrý den! Dobrý den!" volala siréna, která plavala kolem. "Kdybychom tak byli na souši!" pomyslel si Muk. Vtom uviděli na obzoru ostrov, trpaslíci napjali plachty a navedli loďku ke břehu. Usadili malého Muka na pláž plné jemného písku a hned mu přinesli chutnou svačinku, ovoce, čokoládový dortík, šlehačku, sklenku jemného vína. V moři před ním vesele tančily a skákaly červené rybičky.
Najednou se ozval líbezný zpěv. Muk vyskočil, trpaslíci také, běželi ke břehu a spatřili tři sirény.
"To je ale legrační chlapeček!" podivovaly se. "Jak se jmenuješ?"
"Muk, k vašim službám."
"A proč jsi tak smutný?"
"Sám nevím."
"Pojď s námi, ukážeme ti nádherné věci na mořském dně." "Rád," souhlasil malý Muk. Sirény ho hned vzaly za ruce a než se stačil otočit, skočily s ním vysokým obloukem do vody. Oddaní trpaslíci jentaktak stačili chytit se opasku, který za ním zavlál.
"Jen blíž, malý Muku," říká jedna ze tří černých sirén. "Podívej se na všechny ty rybky, na velkého kraba, kytky, co rostou na mořském dně. Líbí se ti? A tahle zelená jeskyně, to je náš dům. Uvidíš tam, co mé sestry milují nejvíc na světě." Vtáhla ho dovnitř a její sestry vpluly za nimi.