Nejen vtipy typu „rádio Jerevan“ vytvořily v naší veřejnosti dojem, že hlavní město Jerevan dnešní Arménie je a bylo centrem, mozkem a srdcem Arménie (ti informovanější jsou si ještě vědomi, že Jerevanu blízký Ečmijadzin je centrem náboženským, totiž sídlem hlavy Arménské apoštolské církve). Byla to však oblast jezera Van, která odedávna nejvíce podněcovala arménskou kulturu (literaturu, teologii atd.) a kde sv. Řehoř z Nareku napsal slavnou Knihu nářků, kterou Arméni ctí hned po Písmu svatém. Dnes je tato oblast hluboko v Turecku a od Arménů je už téměř století „etnicky čistá“, avšak během staletí, kdy na jejím území vznikaly přeložené kroniky, zde arménská kultura byla velmi aktivní (na mapce otištěné v recenzované knize lze v nejbližším okolí jezera Van napočítat deset klášterů).

Na titulním listě nedávno vydané knihy Arménské kroniky od jezera Van. XVI.–XVIII. století je uvedeno „vybrala, přeložila a poznámkami opatřila Petra Košťálová“, a tak hned uveďme, že přeložené kroniky zabírají méně než polovinu z celkového počtu 294 stránek knihy, zatímco zbytek zaujímají poznámky, rejstříky a ilustrace. Listujeme-li zběžně knihou, vyjde nám, že kroniky zabírají 113 stran, z toho však 12 stan jsou černobílé ilustrace, jež jsou mezi kronikami vloženy, dále celkem 13 stran úvodů k jednotlivým kronikám (k některé čtvrt stránky a k jiné téměř tři) a množství poznámek pod čarou, které někdy zabírají i třetinu stránky. Tyto informace jsou pro českého čtenáře velmi vhodné, protože o Arménii toho u nás není mnoho známo, takže kulturně zaměřený čtenář se může nejen těšit z literárních kvalit, ale může i být více poučen o době a místech, kterých se kroniky týkají, totiž být poučen o tom, co kronikář považoval za evidentní pro arménské čtenáře, co však není evidentní pro čtenáře české.

Sama doba vzniku kronik je pro mnohé tak nějak skrytá mezi staletími atraktivnějšími – jde o kroniky ze 16. až 18. století, avšak většina, totiž šest, vznikla ve století sedmnáctém. Z ostatních dvě ve století 16. a dvě ve století 18., přičemž však jedna z nich končí fakticky rokem 1701, byť byla napsána po roce 1726. Vzhledem k historickým událostem je uvedená doba s místem podstatně spojena, neboť kroniky byly psány v blízkém okolí jezera Van, jež bylo v uvedené době blízko proměnlivé hranice mezi osmanským Tureckem na západě a safíjovskou Persií na východě. Oblast, kde kroniky vznikaly, tedy trpěla častými přechody vojsk jedné či druhé strany, stejně jako změnami vrchnosti. A tou vrchností v hierarchii vrchností blízkou byli běžně Kurdové, kteří sice nebyli u nejvyšší osmanské či perské vrchnosti příliš v lásce, ale i tak byli vrchnost, a tak se od podřízených snažili získat to, co jim nejvyšší vrchnost odpírala. A ještě dodejme, že konflikt mezi Persií a Tureckem byl i konfliktem náboženským, přestože státním náboženstvím obou zemí byl islám. Turecko bylo sunnitské a Persie šíitská, zatímco Arméni svou národní příslušnost „odjakživa“ spojovali s křesťanstvím, a jak nás historie poučuje, vůči křesťanům se fakt, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, neuplatňuje, neboť proti nim se vždy vzájemní nepřátelé dokáží dohodnout.

Představení zmíněných deseti klášterů jsou autory některých z přeložených kronik, jiné napsali prostí lidé, které bychom mohli chápat jako naše písmáky. Některé kroniky jsou extrémně krátké (na půldruhé stránky), nejdelší má stránek osmnáct. Může je tedy s chutí a ve svěžesti číst i ten, kdo není přímo badatelem v historii a chce si například jen doplnit všeobecné vzdělání. Kromě už zmíněných mnoha poznámek pod čarou mu při čtení pomohou rozsáhlé vysvětlivky slov – půl třetí stovky reálií, půl třetí stovky místních jmen, 77 osobních jmen a tabulky posloupnosti osmanských sultánů a sáfijovských šáhů. To vše nalezneme za překlady spolu se stručnými popisy arménského církevního roku, arménského církevního kalendáře a pravidly čtení přepisů arménských a tureckých jmen do latinky. Před překlady je rozsáhlý úvod (25 stran, podobně jako překlady bohatě proložených celostránkovými ilustracemi), členěný do následujících kapitol: Historické souvislosti vzniku kronikářských zápisů, Arménská církev ve středověku, Vznik a úloha katholikosátu, Aghtamarský katholikosát, Kroniky v kontextu arménské středověké literatury, Bitliská (baghešská) škola historiků a K metodologickému přístupu.

Tím se dostáváme k jazykové problematice, která překračuje význam recenzované knihy a možná i překládání z arménštiny. Nejvyšší představitel arménské apoštolské církve má titul katholikos, evidentně převzatý z řečtiny (takových termínů převzali arménští křesťané více). Arménština však celé slovo i s řeckou nominativní koncovkou přijala vcelku jako kmen, a v tomto pojetí ho i skloňuje – například genitiv je katholikosi. Podle toho bychom měli v češtině psát ne o katholikovi, ale o katholikosovi, což uchu našeho vzdělance zní příšerně. Autorka překladů se nechala inspirovat naší tradicí a řeckým původem slova a skloňuje katholika atd. Pro oblast pravomoci katholika však navázala na arménskou tradici a píše o katholikosátu. V dnešní době je to dle mého názoru to nejlepší. Do obecné češtiny však proniká „barbarské“ skloňování řeckých jmen („prožijte dovolenou na Naxosu, Lesbosu, Limnosu, Rhodosu…“) tak mocně, že se proslýchá, že bude brzy uznáno jako spisovné, což by asi upřednostnilo i takto skloňovat „katholikose“.

Neprozradíme zde nic z obsahu kronik, a necháme tak čtenáři potěšení z jejich četby. Překladatelka upozorňuje, že autoři kronik často vyjadřují přesvědčení, že utrpení Arménů je trestem od Boha a pokynem a příležitostí k nápravě mravů (a často touto myšlenkou kroniku na počátku uvádějí). Přesto se někdy čtenář neubrání úsměvu, když se pisatel zprávy zmíní o něčem tehdy důležitém lapidárně v jedné jednoduché větě, a tak jazykově ztvárňuje naději, kterou vyjadřuje české pořekadlo „Všeho do času, Pán Bůh na věky“. Tak na stránce 98 nahoře lze číst:

„1559 synové sultánovi válčili v Konyi. Selim hnal Bajezida až do Erzurumu, on pak utekl k šáhovi a byl tam zabit i se svými třemi syny. 1563 přišla smrt. 1566 sultán Sülejman napadl Pedž a tam zemřel.“

A o kousek níže:

„1601 velký perský šáh Abbás dobyl Tabríz a Jerevan a přestěhoval lidi z Jerevanu a z různých světa stran do Isfahánu, usídlil je tam a tak vzkvétalo křesťanstvo v zemi perské. 1605 vládl Ahmed sultán, jeho syn, panoval čtrnáct let. Pak jeho bratr Mustafa a po třech měsících ho sesadili .“

A o dvě stránky dále:

„1638 sultán Murad táhl na Bagdád, čtyřicet dní jej obléhal a nakonec dobyl, navršil hromady mrtvých těl. V červnu roku 1639 se vrátil do Istanbulu a téhož roku zemřel.“

Za kronikami je v knize ještě překlad balady o Hovhannesovi a Ajše, doplněný výchozím arménským originálem. Není to kronika, nýbrž lidová poezie (rýmovaná a dělená do strof), která líčí fiktivní příběh o lásce mezi synem arménského kněze a dcerou muslimského soudce a vykladače Koránu. Slovo balada v názvu tohoto dílka dává tušit, že by mělo jít o analogii příběhu Romea a Julie, a překladatelka v poznámce pod čarou vysvětluje, že lidová tvorba toto v Arménii prastaré téma tak opravdu původně pojala, avšak už ve třináctém století je Hovhannes Jernkaci přebásnil tak, že končilo happyendem (čtenáře napadne spojitost s novější a západnější analogií, když podobné téma shakespearovské tragédie převedl také na happyend Friedrich Wilhelm Gotter jako libreto opery, kterou složil v 18. století český skladatel Jiří Antonín Benda). Avšak verze do knihy zařazená (nejspíš ze 17. století) končí ještě jinak: tedy ani ne shakespearovským mordem, ani bendovským možno říci „ekumenickým sňatkem“, ale tak, že Hovhannesova matka se modlí, aby její syn našel svůj rozum. Její modlitby jsou vyslyšeny, Hovhannes pozná, že ho Ajša očarovala, a pustí ji k vodě. Jedním z cílů umění je překonávat rozpory, které jsou zdánlivě nepřekonatelné, a v uvedené verzi byly takto překonány ani tak ne rozpory mezi oběma rodinami jako mezi Shakespearovým a Gotterovým ztvárněním. Předpokládám, že v době, kdy byly kroniky v knize prezentované psány, baladu s tímto rozuzlením si kdejaký Armén přečetl s velkou chutí.

Kniha vyplňuje mezeru v české literatuře, a to nejen odborné. Ilustruje i kontext dění kolem jezera Van a jeho souvislosti s událostmi jak ve Střední Asii, tak v Evropě. Lze ji doporučit všem, ale zvláště těm, kdo cítí, že kultura, spiritualita a tradice Slovanů má s kulturou, spiritualitou a tradicí Arménů společného více, než bylo dosud rozpoznáno. Podobně zaměřených publikací by mělo být u nás více.