Spisovatel, překladatel a orientalista Mathias Énard dnes patří k nejoceňovanějším francouzským autorům. Už od vydání svého prvního románu La perfection du tir (Dokonalá střelba, Actes-Sud, 2003) sbírá ve Francii i v zahraničí literární ceny a jeho knihy se překládají do více než dvaceti jazyků. Za román Boussole (Actes Sud, 2015, česky Kompas, přel. Petr Felčer, Kniha Zlín, 2019) získal i prestižní cenu Goncourt. V něm Énard prostřednictvím nočních úvah a vzpomínek hlavního hrdiny, nemocného vídeňského muzikologa, připomíná fascinující kapitoly z dějin kulturního stýkání Západu a Východu. Právě k Východu, k Orientu, se Énard ve své literární tvorbě obrací nejčastěji.

Vášeň pro cizí, východní kraje a kultury se v rodákovi ze středozápadu Francie probudila už v raném mládí, kdy náruživě četl cestopisy z domácí knihovny. Jak přiznává sám Énard, literatura inspirovaná cestováním jej vyvedla z pubertální sklíčenosti, během níž přestal vycházet z pokoje: autor v té souvislosti uvádí četbu Prózy o transsibiřské magistrále, básně od Blaise Cendrarse (česky ve sbírce V srdci světa, Mladá fronta, 1964, přel. Vlastimil a Jarmila Fialovi), která v něm znovu probudila chuť objevovat svět a inspirovala jej v pozdější tvorbě.

Zájem o islámskou kulturu v něm nejspíš osudově vzklíčil už v osmi letech, kdy si podle vlastních vzpomínek v městské knihovně rodného Niortu vypůjčil svou první knihu – ilustrované vydání příběhů Tisíce a jedné noci. V mládí se pak rozhodl studovat dějiny islámského umění na École du Louvre, dále na pařížském institutu orientálních studií INALCO vystudoval arabštinu a perštinu a několik let strávil na stipendijních pobytech v Teheránu, Káhiře, Damašku, Bejrútu, ale i v Benátkách a Římě, než se roku 2000 usadil v Barceloně. Doktorské studium v Národním výzkumném centru (CNRS) v důsledku osobních neshod v akademickém prostředí přerušil a začal se věnovat psaní: z tehdejšího rozčarování vznikl jeho první román o válečném ostřelovači, jejž Énard začal psát v Bejrútu, městě tehdy silně poznamenaném občanskou válkou.

Téma občanské války, ať už té libanonské, nebo balkánské, a osudy jejích bojovníků provázely jeho tvorbu dál: roku 2007 vychází ve Francii jeho překlad autobiografické knihy Júsufa Bazzího Nazara ilajja Jásir ‘Arafát wa-btasam (Jásir Arafat se na mě podíval a usmál), válečných vzpomínek dospívajícího bojovníka z libanonského jihu. Po románu Bréviaire des artificiers (Breviář teroristů, Verticales, 2007), humorné příručky pro teroristy-začátečníky, vydává roku 2008 svůj slavný román Zone (Pásmo, Actes-Sud, 2008), jehož protagonista má za sebou minulost krajně pravicového milicionáře ve válce na Balkáně. Román tvoří jediná věta, dlouhá více než 500 stran, jejichž počet odpovídá počtu kilometrů, které protagonista a vypravěč v jedné osobě urazí na kolejích mezi Milánem a Římem. Énard za něj získal několik významných cen včetně Prix Décembre a Prix du Livre Inter.

Od té doby vydal Énard další velmi úspěšné tituly, v nichž se tím či oním způsobem dotýká historických a současných vztahů Západu a Východu. Volí k tomu odlišné žánry, styly i vypravěče. Po rozsáhlém a hutném románu Zone publikoval roku 2010 útlou knížku Parle-leur de batailles, de rois et d’éléphants (Actes-Sud, česky Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech, přel. Anna a Erik Lukavských, Albatros–Plus, 2012), v níž vypráví napůl smyšlenou historickou epizodu ze života Michelangela Buonarrotiho, povolaného osmanským sultánem Bájezídem II. do Istanbulu, aby postavil most přes Zlatý roh. Text byl oceněn vedlejší goncourtovskou cenou, tzv. Prix Goncourt des lycéens, pro jejíhož vítěze hlasují francouzští gymnazisté. Úžiny, průlivy a hranice mezi světy autor prozkoumává i v následujícím díle Rue des voleurs (Actes-Sud, 2012, česky Ulice zlodějů, přel. Anna a Erik Lukavských, Kniha Zlín, 2017), tentokrát ze současnosti a z druhého pólu Středomoří: hrdina románu, chudý marocký mladík Lachdar, opouští Tanger a překonává Gibraltarskou úžinu na cestě za lepším životem a evropskou láskou, Španělkou Juditou.

Po vydání Kompasu potvrdil Énard svou pověst erudovaného autora. Jeho až „encyklopedické“ psaní, plné intertextuálních odkazů, však není jediná poloha, v níž píše s mistrnou lehkostí. Jak sám tvrdí, neuznává hierarchii literárních žánrů. Snadno proto přechází od „velkých“ románů ke kratším humorným prózám, od překladů válečných memoárů či groteskních erotických básní (roku 2004 vydal mj. překlad Epištoly ocasu od perského spisovatele Mírzá Habíba Isfaháního) ke spolupráci na komiksu (v roce 2018 napsal text grafického románu Prendre refuge, Najít útočiště, vydaného nakl. Casterman a ilustrovaného Libanonkou Zeinou Abirached). V říjnu 2020 se tematicky vrací do rodného kraje na západě Francie v románu Le banquet annuel de la confrérie des fossoyeurs (Každoroční hostina bratrstva hrobníků, Actes Sud).

Kromě vlastní tvorby a překladu se Mathias Énard věnuje také výuce arabštiny a literatury na různých univerzitách, roku 2020 hostuje např. na univerzitě v Bernu, a působí v kolektivu nakladatelství Inculte.