Dalším románem, který představí Goethe Institut v cyklu Literatura pod vysokým napětím, jsou Pomeranče od prezidenta Abbase Khidera. Abbas Khider se narodil roku 1973 v Bagdádu. V devatenácti letech byl kvůli rozdávání letáků proti diktatuře Saddáma Husajna zatčen a na dva roky uvězněn. V roce 1996 z politických důvodů Irák opustil. Po letech strávených jako uprchlík získal v roce 2000 azyl v Německu a o dva roky později i německé státní občanství. V Mnichově a Postupimi vystudoval literaturu a filozofii. Dnes žije v Berlíně. Zprvu publikoval básnické sbírky a eseje v arabštině a i dnes skládá arabskou poezii. Když se však pokoušel napsat svůj první román, zjistil, že vzpomínky na utrpení, které zažil, jsou stále natolik silné a živé, že je lze uchopit jen z odstupu, jejž mu poskytla němčina. V interview pro německou televizi ARD říká, že němčina mu dodala odvahu a svobodu. V roce 2008 mu vyšel první německy psaný román Falešný Ind (2008), ve kterém zpracovává svá uprchlická léta, během nichž putuje jako Odysseus po Středomoří, až se dostane do Německa. Roku 2011 pak vychází román druhý Pomeranče od prezidenta, jehož příběh časově předchází románu prvnímu.

„Má matka plakala, když byla velmi šťastná. Tomuto paradoxu říkala ,slzy štěstí‘. Můj otec byl naproti tomu náramně veselý člověk, který vůbec plakat neuměl. A jejich dítě? Já jsem vynalezl novou, melancholickou podobu smíchu. Mohlo by se tomu říkat ,smích smutku‘. Objevil jsem ho, když mne režim zajal a uvěznil.“
V den své maturitní zkoušky je Mahdi se svým kamarádem Alim zadržen a bez obvinění a procesu uvězněn. Situace jak vystřižená z Kafkova Procesu, která se však opakuje na celém světě znovu a znovu, tentokrát v Iráku devadesátých let za Husajnovy diktatury. Co se odehrává pak, jako by člověk už nesčetněkrát četl: výslechy doprovázené brutálním mučením, hladovějící vězni ve studených kobkách, kde je možné rozeznat den a noc snad jen podle aktivity štěnic, a každodenní boj na hranici smrti. Jen pouhá změna jmen postav by nás přenesla z Iráku do nacistického Německa, stalinistického Ruska a zřejmě i do dnešní Severní Korey. Této univerzality dosahuje Khider především velmi strohým a věcným stylem svědecké výpovědi. Ukazuje tak, co se nám díky zpravodajství dělo téměř před očima, co jsme ale možná vůbec vidět nechtěli, a je jasné, že toto téma není dávnou minulostí, ale je vysoce aktuální. Jako kdyby diktatury a brutalita byly vždy přítomnou součástí lidské společnosti.

Během výslechů se zjistí, že Mahdiho přítel Ali se zřejmě angažoval v protirežimním odboji, Mahdi byl však zatčen omylem. Věří proto v brzké propuštění, jeho naděje se však postupem času rozplývají a on přijímá jednu z nejdůležitějších zásad politického vězně, a to nikdy nemyslet na svobodu a vypěstovat si ochranné brnění v lhostejnosti. 28. dubna však slaví Husajn narozeniny a v celách zavládne vzrušení. Všichni se nakazí nadějí, že jim prezident udělí milost. Toto přesvědčení v nich upevní i generál svým proslovem a přáním všeho nejlepšího v jejich dalším životě. Když dozorci přinesou těžké krabice a otevřou je, nejsou v nich, ke zděšení vězňů, dokumenty k amnestii, ale zazáří na ně oranžové pomeranče, pro každého jeden. Je to absurdní, cynické a velmi smutné. Nutnost vzdorovat zklamaným nadějím se ukáže jako jedno z nejstrašnějších utrpení.

Líčení iráckého vězení se prolíná s kapitolami z Mahdiho dětství a mládí. Khider vytváří dva paralelní světy, sám je zve světem „za sluncem“ a světem „krásným“. Ale i krásný svět má své hluboké jizvy. Mahdiho bezstarostné dětství přeruší irácko-íránská válka, ve které ztratí otce. Ale i během války Mahdi prožívá především své mladistvé problémy, navazuje první kamarádství a poprvé se zamiluje. Když však zemře i jeho matka, musí se přestěhovat ke svému strýci Jasimovi do města Nasrijah. Zde nachází opravdové přátele, kteří ho zasvětí do tajů holubářství a literatury. V prostředí zvráceného systému a válečných konfliktů tak Khider dodává i rozměr humanity, již si postavy i přes panující teror dokážou zachovat. Bipolaritu románu rozvíjí autor i na stylistické úrovni. V těchto částech se vypravěčův hlas rozvolňuje, osvobozuje se od strohého popisu a stává se velmi poetickým, jako by se s holuby vznesl nad město. Jeho vyprávění získává nádech arabské literatury, využívá často parabol, anekdot a příběhů o prorocích. Vystříhává se však všech prostředků, které by v kontextu působily nepřirozeně, pateticky či kýčovitě a jeho hlavní síla tkví v jednoduchosti.

Po osvobození Kuvajtu americkou armádou se dostane na svobodu i Mahdi a ihned se zapojí do revolučního hnutí proti Husajnovi. Paradoxně se opravdu politicky angažovaným stal až ve vězení. Revolucionáři spoléhají na to, že jim se svržením Husajna pomůže americká armáda, avšak když se stáhne, je i pro Mahdiho načase opustit Irák a vydat se do amerického uprchlického tábora. Nechává za sebou svůj domov, kde potrvá ještě roky, než lidskost opravdu zvítězí.