Dnešní spisovatel není slavný, dokud se nestane známým po celém světě, a opravdu uznávaný nebude, dokud ho nebudou uznávat úplně všude. I míra ocenění, kterou mu projeví doma, se významně zvyšuje s mezinárodním uznáním jeho díla – z toho plyne narůstající internacionalizace literatury, která ovlivňuje způsob, jakým píšeme, a samozřejmě i to, co každý z nás čte. V malé zemi, jako je Nizozemsko, s jazykem, kterým se nedomluvíme všude, tuto tendenci bezpochyby pociťujeme obzvlášť silně.

Především bych se rád pokusil – nejenom kvůli vzrušujícímu pocitu, že říkám něco politicky nekorektního, ale protože cítím potřebu tomu sám porozumět – otevřeně a jasně popsat, co my spisovatelé vlastně děláme, když vysíláme svá slova do rozlehlého světa globální literatury, pro koho píšeme a co vůbec takovému fóru můžeme chytrého říci. Současně budu muset nadhodit dvě témata: jedno, jemuž se publicity nedostává, totiž překlad, a jedno, které je naopak přeexponované, a sice mezinárodní literární ceny. Z rozdílné míry pozornosti, jež se těmto dvěma otázkám věnuje, se dá mnohé vyvodit.

Uvědomme si, že když čteme Milana Kunderu v angličtině, ve skutečnosti čteme text, který dal dohromady Michael Henry Heim. Když čteme v angličtině Orhana Pamuka, daná slova na stránku vlastně umístila Maureen Freely. A když se podivujete Calassově Svatbě Kadma s Harmonií (The Marriage of Cadmus and the Harmony) v anglické, nejprodávanější verzi – tak to byla moje maličkost.

Proč jsou překladatelé čím dál tím neviditelnější, místo aby tomu bylo naopak? Proč je dnes překládání pro uznávaného spisovatele téměř pod vlastní důstojnost, zatímco věnovat se literární kritice pod jeho důstojnost není? Aby bylo jasno, nechci si stěžovat ani nic měnit. Jen si kladu otázku: Jaký duch doby se za tím skrývá?

A naopak, proč věnujeme tolik uchvácené pozornosti důkladně prodiskutovaným závěrům výboru postarších švédských profesorů, kteří vybírají ze stovek (pokud ne tisíců) možných kandidátů, jejichž díla čtou většinou v překladu, a kteří, jak se proslýchá, mají jen omezené znalosti kultury, z níž dílo vzešlo?

Byl by v tom nějaký rozdíl, kdyby šlo o profesory japonské?
Nebo americké?
Anebo zambijské?
Nebo kdyby se složení poroty podobalo Radě bezpečnosti OSN?
Evropské komisi?

Víme, že ceny většinou představují loterii, a mezinárodní ocenění tím spíš. I tak jim ale nadále přikládáme váhu. Čím větší a méně věrohodná cena je, tím vyšší váhu jí přikládáme. Ve dnech předcházejících vyhlášení diskutujeme o výběru kandidátů. Říkáme si, jestli ji dají někomu, kdo už patří do jiné epochy. Nějakému Haroldu Pinterovi. Nebo někomu, o němž jsme byli přesvědčeni, že tu cenu už dostal. Nějakému Vargasu Llosovi.

Případně jestli cena bude motivovaná politicky. Dariovi Fo. Nebo Elfriede Jelinekové.

Ptáme se, zda cena zamíří do té či oné země. Jako by literatura byla nějakým soupeřením národů. No právě, o zápas mezi národy tu běží. Poputuje-li cena do Spojených států, odváží se udělit ji bílému anglosaskému muži? A tak dále, a tak dále. Víme, že je to celé hloupost, ale význam tomu přikládáme. Nobelovka je nobelovka je nobelovka. Vítěz má vždycky pravdu. Pamuk je díky své nobelovce ještě noblesnější. Když někde přednáší, může si říct o vyšší honorář. I kdyby se nám jeho dílo nelíbilo, projevujeme mu respekt.

Uchvacuje nás, že se někomu dostalo vrcholného mezinárodního uznání. Zároveň se tak vyhlašuje globální prostor a kdosi je korunován jeho králem. V jediném okamžiku, jako když papež kanonizuje svatého, se status vyvoleného spisovatele změní a jeho dílo se posune ze současné literatury na klasiku. A děje se tak podle přesně stejné logiky, se stejnou autoritou, jako když papež a kardinálové rozhodují, kdo se má stát tím vyvoleným v Božím království: totiž bez jakékoliv logiky a s autoritou nulovou. Přesto po takových přeměnách dychtíme. Skrze pozornost, kterou jim věnujeme, legitimizujeme naše vlastní ambice.

Naproti tomu pomyšlení, že knihu, kterou jsme právě dočetli, nám zprostředkoval překladatel, že tedy nešlo o originál, o tu „skutečnou“ knihu, podrývá představu o mimořádném výkonu nositele Nobelovy ceny, a především ideu, že je laureát pro všechny na světě stejný a zcela svůj. Čtenář touží pociťovat přímé spojení s velikánem. Nějací překladatelé ho nezajímají. Spisovatel chce zase věřit, že se jeho genialita ke čtenářům po celém světě dostává v ryzí podobě. Důležitá je cena, překladatel musí zmizet. Jeho podíl musí být redukován na úroveň zvoleného typu písma nebo kvality papíru. Což jsou rozhodně podružnější faktory než vzhled obálky. Pokud překladatel vyhraje cenu, je to za překlad významného autora. Vynikající překlad málo známého autora nikoho neohromí.

Internacionalizace literatury je v přímém vztahu k šířícímu se rozčilujícímu individualismu. „Vrcholnou autoritou pro překladatele,“ stěžuje si Kundera ve Zrazených testamentech, „by měl být autorův styl. Ale většina překladatelů se podrobuje autoritě jiné, totiž konvenční verzi ,dobré francouzštiny nebo němčiny nebo italštiny’.“ (překlad z angličtiny J. L.) K internacionalizaci literatury nás žene skutečnost, že v imaginární celosvětové aréně se nepodmíněně individuální spisovatel setkává s  nepodmíněně individuálním čtenářem. Každý z nás může oslovit kohokoli a číst kohokoli jako rovný rovného. To je fikce fantastičtější než jakákoli kniha J. K. Rowlingové. 

Rychlost internacionalizace je ohromující. Když jsem v pozdních sedmdesátých letech začínal psát, člověk knihu pojímal jako dílo určené pro národní publikum. Pokud vzbudila ohlas, mohla si najít nakladatele v dalších zemích. Jedna kniha po druhé. V průběhu určitého časového období. Dnes se dá první náčrt, první kapitola Jonathana Franzena zaslat e-mailem spoustě světových nakladatelů zároveň. Kniha se může souběžně s psaním překládat a pak i vyjít v několika zemích současně, a to za podpory mezinárodní reklamní kampaně, srovnatelné s těmi, které uvádějí na trh nejnovější elektroniku.

A jestliže Franzen přesto stále píše tradičním způsobem, obrací se především k americkým čtenářům a puntičkářsky popisuje rozličné aspekty amerického života, je to jen proto, že svět se na Ameriku velmi zaměřuje. Ve studii, kterou jsem vedl na univerzitě v Miláně, jsme srovnávali články z kulturních rubrik hlavních periodik věnované italským spisovatelům, americkým spisovatelům a autorům ostatních národností. Prostor věnovaný Americe je neúměrně velký. Američan, ještě více než Angličan, Francouz nebo Němec, nemusí o mezinárodní pozornost nijak usilovat. Pro spisovatele ze Srbska, České republiky nebo z Nizozemska to však rozhodně neplatí. Pokud chtějí oslovit globální publikum, musí tomu přizpůsobit obsah svých děl, a s obsahem i styl. V literárních krysích dostizích nemáme všichni stejnou startovní pozici.

Jaká literatura má tedy moc oslovit mezinárodní publikum a přežít dnešní industrializovaný proces překládání, jenž bere pramalý ohled na afinitu překladatele k danému textu? Abychom mohli odpovědět, možná by bylo dobré vzpomenout na jiné posuny v používání jazyka a na proměny čtenářského publika, které daly vzniknout literárnímu světu, tak jak ho známe dnes. Ve skvělé publikaci La Republique Mondiale des Lettres je autorka Pascale Casanova shrnuje následujícím způsobem:
Období středověku, kdy se v Evropě psalo hlavně latinsky, texty byly určeny kněžské elitě a charakterizovat by se daly jako rozvláčné a didaktické.
Přechod k národním jazykům během renesance a vznik italské, anglické a francouzské literatury, která zbylým dvěma dominovala, protože údajně vyjadřovala univerzální literární hodnoty. Obrat k národním jazykům přinesl nebývalý zájem o obyčejné lidi a každodenní život.
Romantická revoluce 18. a 19. století navazující na Herderovo pojetí literatury jako vyjádření ducha národa a jeho jazyka, čímž se literatura osvobodila od diktátu francouzské akademie. Po celé Evropě se začaly oprašovat a tisknout lidové příběhy a díla tradovaná dosud jen orálně. Objevilo se množství národních literatur zaznamenávajících současný způsob života.
A konečně přišla moderní doba, kdy se individuální autoři snaží vymanit z omezení pouhé národní perspektivy, někdy odcházejí do exilu, úmyslně podrývají standardní diskurzivní formy svých jazyků a inspirují tím podobně smýšlející liberální elity v jiných zemích. 

Dnešní mezinárodní prostor je tedy formován rivalitou mezi zvyšujícím se počtem národů, které dychtí po literární prestiži a s pomocí státních institucí propagují své básníky a romanopisce na mezinárodní úrovni: literatura je chápána jako médium vyjadřující ducha národa – vezměme si magicko-realistické romány z Jižní Ameriky, nebo koneckonců knihu jako jsou Děti půlnoci –, ale její produkce je náležitě posvěcena teprve tehdy, když se překládá po celém světě anebo, v Rushdieho případě paradoxně, když je psaná v angličtině. Taková literatura se neobrací k lidem, jejichž národní povahu má údajně vyjadřovat a oslavovat.

Na druhou stranu řečený mezinárodní prostor tvoří spisovatelé, kteří chtějí z omezení národní literatury proniknout do osvobozeného literárního prostoru, kde text může být znovu „čistý“. Touží po obdobě mytické literární dráhy Kafky nebo Becketta, ovšem na rozdíl od nich s vědomím slávy, kterou jim dnes může přinést mezinárodní uznání. Než aby zosobňovala ducha národa, tíhne taková literatura k existenciálnu. Beckett hovoří o kdožkolvěku, ne o Irovi, a existencialismus je ze své podstaty formou internacionalismu.

Je možné tyto dvě tendence skloubit do balíčku, který by byl k dispozici celosvětovému publiku bez nepřekonatelných problémů, jež s sebou nese překlad?

Představme si spisovatele, který je silně ztotožňován s určitou zemí právě proto, že je v konfliktu s jejím represivním režimem, a který napíše barvitý, nerealistický příběh z tamního života. Jeho odvážně svébytný jazyk raného modernismu, kterým bojovně podrývá vžité hodnoty, je obtížně přeložitelný, a tak ho nahradí lingua franca literárních zvláštních efektů, již tvoří: intelektuální stylové figury, extravagantní rozvité metafory, zdůrazňování literárnosti, snové prvky fantastické literatury a bajek, přesun vyprávění do hrozivě budoucího anebo tajemného minulého času – to vše umožňuje národnímu spisovateli, nyní spíš magickému než realistickému, aby oslovil mezinárodní publikum. Navíc se vše, co by vyžadovalo opravdovou vnitřní obeznámenost s danou kulturou, vypustí nebo odsune na okraj. Sociální aspekt, který oživuje jazyk Jane Austenové nebo Barbary Pymové a v Itálii jazyk Alberta Moravii nebo Natalie Ginzburgové, musí pryč.

Nechám na vás, abyste určili, kteří spisovatelé a romány tomu popisu odpovídají. Nesmíme také zapomenout, že tento recept se překrývá s nároky na spisovatele z periférie, který musí své čtenáře překvapit, jestliže chce na světové scéně přitáhnout pozornost. Musí svou zemi představit, troufám si říci až zneužít, nebo dokonce prodat coby fantaskní místo, ne tedy popsat tak, jak je to stále ještě možné v amerických románech.

Minulý rok vydalo nakladatelství Dalkey Press antologii povídek s názvem Best European Fiction 2010. Pětatřicet povídek je zde seřazeno podle země původu, přičemž země, kde se mluví dvěma jazyky nebo kde žijí dva národy, dodaly povídky dvě. Vypadá to tedy, že prostor je v antologii rozdělen opravdu svědomitě. Dokud si nevšimneme, které země tam scházejí. Není tam Řecko. Není tam Česká republika. Ale především chybí Německo. Jak je to možné? A mimochodem, čím to je, že má německá literatura takovou potíž prosadit se na světové scéně, když Německo je jednou z mála kultur, kde berou knihy opravdu vážně?

V úvodu ke knize zdůrazňuje Zadie Smithová nezaměnitelně evropské ladění antologie: „není to tak, že kdyby někdo odstranil název této knihy a nahradil ho slovy Antologie amerických povídek,“ ptá se nás, „nechal by se tím zmást jedině hlupák?“

Ne, tak to podle mého názoru není. Necháme-li stranou povrchní znaky, jako jsou vlastní jména a místní názvy, mnohé z povídek budí v člověku dojem, že by klidně mohly vzniknout v Americe, anebo koneckonců v Asii. Ať hlas pochází z Lotyšska nebo Litvy, z Bosny nebo Makedonie, jeho tón je překvapivě povědomý a životní postoj útěšně podobný postojům autorů odjinud.

Mnohé z povídek obsahují ironické, satirické a skoro vždycky až trochu fantaskní obžaloby autorovy země původu. Slovák Peter Kryštůfek si představuje město po „liftingu“, který bylo nuceno podstoupit kvůli chystanému mezinárodnímu summitu, v důsledku čehož nyní „obsahovalo množství falešných dveří, které nikam nevedly, a slepých oken, jež se nedala otevřít“. (překlad z angličtiny J. L.) Ornella Vorpsiová si dělá trpkou legraci z postojů mužů v Albánii, v zemi, kde ženy vybízejí, aby si „zašily škvírku“, když je jejich manžel pryč, protože albánští muži mají „vysoce vyvinutý smysl pro vlastnictví“. (překlad z angličtiny J. L.) Julian Gough se oddává surreálné frašce, v níž vrhá světlo na irskou xenofobii a zaostalost. Spíš jako zahraniční korespondent než jako cizinec se každý z autorů sebevědomě obrací k mezinárodnímu volnomyšlenkářskému publiku, totiž k nám, a pranýřuje lokální úzkoprsost a pokrytectví.

Redaktorka z mého nizozemského nakladatelství mi vyprávěla, že pokud chce prodat překladová práva na nizozemský román, musí kniha ladit s představou, jaká o Nizozemsku panuje ve světě. Nemá například cenu prezentovat ji jako městský román. Můj italský redaktor mi svěřil, že italský autor, který chce publikovat v zahraničí, musí buď odsuzovat korupci v zemi, nebo vykazovat onu jemnou intelektuálnost postrádající jakékoli kulturně specifické vlastnosti, kterou v různých obměnách známe od Itala Calvina, Umberta Eca nebo Roberta Calassa. Co má dělat spisovatel německý, to už vůbec není jasné. Čínská spisovatelka Xiaolu Guo mi zase svěřila, že začala psát anglicky, aby se její knihy v cizině snáz prodávaly. Přestože žije už několik let v Londýně, nakladatelé chtějí vydat jedině to, co napíše o Číně. Když čteme její povídky, vidíme na první pohled, kolik informací je pro čínského čtenáře zbytečných – obsahují totiž spoustu vysvětlujícího materiálu pro nás, pro mezinárodní publikum.

Dospěli jsme k následujícímu paradoxu. Jakkoli si ceníte vlastní individuality a nezávislosti na své kultuře, na mezinárodním trhu byste raději měli prodávat zajímavý národní produkt: skandinávskou melancholii, irskou burlesku, jihoamerickou lidovou tradici. Anebo přímo nějaký politický útlak libovolného typu.

Místo aby nás osvobozoval, posiluje proces internacionalizace literatury vžité stereotypy, protože to množství zemí, které vyžadují naši pozornost, pro jednoduchost rychle opatříme určitou nálepkou. Nevyhnutelné zploštění a standardizace, ke kterým dochází v překladu, tento proces umocňují.

Odvážím se skončit výzvou? Má cenu nějaké výzvy pronášet? Nemá. Ale navzdory marné naději to udělám: vyzývám své kolegy spisovatele, aby se snažili si tuto vývojovou tendenci uvědomovat. Ne proto, aby ji využili, ale abychom naopak předešli tomu, že budeme stále dokola přepisovat onen nudný „úžasný román“ nebo úžasně nudný román, k jehož psaní nás nové tržní podmínky vybízejí – toto „esperanto mezinárodní beletrie“, jak je nazval Adam Shatz v jedné recenzi Pamuka v London Review of Books. Chceme-li si to uvědomit, budeme se muset na chvíli zastavit a usilovat o nezávislost. Nikoli nezávislost na národní literatuře, čímž bychom mohli podstrojovat publiku na mezinárodní scéně, ale nezávislost na veškeré posedlosti slávou. Krátce řečeno, chce to trochu nezávislosti na groteskních ambicích, které nás dohnaly k vytvoření této neskutečné říše globální literatury s nadějí, že nás jednou v říjnu vyhlásí jejími hrdiny.

Tim Parks (nar. 1954) je britský spisovatel a překladatel. Žije v Itálii, působí na univerzitě v Milánu.