Ve skutečnosti nebyl květen toho roku k ženské části naší třídy vůbec laskavý. Došlo k projevům zvláštní epidemie. Vkus mých spolužaček se rozdělil do tří skupin: jedna byla beznadějně zamilovaná do Michaela Jacksona, další do George Michaela a třetí, nejméně početná, si vybrala jako objekt svého obdivu sólistu tehdy nejoblíbenější kapely Laskavý máj. Není známo, které ze skupin bylo nejhůř.

Symptomy této choroby bez ohledu na vybraný objekt zamilovanosti byly vždy stejné. Úplně všechny, dokonce i ty nejpořádnější šprtky, si co nejvíc zkracovaly délku školní uniformy, přestávaly nosit ve vlasech povinné mašle – ve všední den modré a sváteční bílé, kradly matkám lodičky na vysokých podpatcích, ignorovaly nepohodlí spojené s neodpovídající velikostí, snažily se je nosit nejdřív po vyučování a pak i do školy.

Další etapa nemoci se vyznačovala pestře nalakovanými nehty v nejnemožnějších odstínech růžové, hustě namalovanými a občas nalepenými řasami, tence vytrhaným obočím, některé si dokonce dovolily světle růžové odstíny rtěnky. To bylo ve škole. Mimo školu se líčení stávalo značně intenzivnější a vyvolávalo asociace s hrdiny Jamese Coopera, sukně se zkrátily na minimum, pod některými bundami nebyly ani vidět, k tomu se přidávaly máminy voňavky v příliš velkém množství a první vykouřené cigarety v průjezdech.

Poslední a nejvážnější stadium onemocnění s sebou přinášelo stěny hojně polepené plakáty z časopisu Ravěsnik,¹ který si tehdy předpláceli všichni odpovídajícího věku, individuální sbírky plakátů z jiných vydání a ještě kardinálnější změny vzhledu. To poslední záviselo na druhu onemocnění.

Spolužačky, které pečlivě sbíraly plakáty Michaela Jacksona, si ponejvíce barvily vlasy na černo a dělaly si silné chemické ondulace. Ty, které sbíraly fotky George Michaela, nepřikládaly účesu takový význam, zato se snažily mít ve svém šatníku co nejvíce černých triček, džínsů a vest, které nosily spolu s hladce ulíznutými vlasy dozadu a několika náušnicemi v každém uchu.

Fanynky tvorby Laskavého máje se vůbec nestaraly o svůj zevnějšek, čímž částečně následovaly své idoly a částečně kvůli horšímu materiálnímu stavu svých rodin ve srovnání s rodinami holek zamilovaných do západního popu. Příznaky jejich onemocnění byly navenek nejméně znatelné; nepozorné oko je mohlo považovat za celkem normální puberťačky.

Vyhnout se této epidemii zamilovanosti se nepodařilo ani mně, i když její příznaky se projevily později než u všech ostatních ve třídě a ne úplně tak, jak bych byla chtěla. Dokonce jsem už začala mít obavy, jestli správně postupuje proces mého pohlavního dospívání a zdali se vůbec odehrává. Proto jsem po probuzení každé ráno běžela na záchod, kde jsem pečlivě rozvěsila vystřihnuté plakáty Michaela Jacksona a George Michaela z časopisu Ravěsnik a také malou černobílou fotku s Laskavým májem. A tam jsem se snažila poznat, zda při pohledu na některého z těch mužů začíná mé srdce bít silněji.

Styděla jsem se za svůj opožděný vývoj, a tak jsem se uměle snažila stimulovat proces i během dne a myslela popořadě na každého z uchazečů o mé srdce. Nějakou dobu jsem se uklidňovala tím, že si nejprve musím zvyknout na vzhled objektů svých sympatií, pak jsem se snažila chodit na záchod dvakrát: nejdřív po snídani – myslela jsem si, že se láska s prázdným žaludkem možná rozvíjí pomaleji než s plným. Za další týden jsem si rozvrhla návštěvy záchodu, a to každou půlhodinu, ale následek to mělo jen takový, že se mě máma zeptala, jestli nemám něco s žaludkem, a donutila mě požít jakési tablety. A moje srdce v očekávání snídaně stejně bilo mnohem silněji, než když se můj pohled zastavil na jakémkoli z objektů vroucí lásky všech mých spolužaček.

Situace se začala stávat neúnosnou, když se jednoho dne ve školní jídelně můj pohled zastavil na Toljovi a já pocítila, že mi srdce bije tak, jako bych právě dobíhala jedoucí tramvaj. Zpočátku jsem nevěřila svým očím a pozorně se zadívala na bývalého spolužáka, který se právě pustil do třetí porce párků s bramborovou kaší. A čím hltavěji si cpal do pusy kyselé zelí, jehož kousky se mu zachytávaly na bradě, tím víc se mi chtělo na to dívat a nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Je třeba říci, že během našeho dospívání Tolja podstatně vyrostl, ale jinak se příliš nezměnil. Dál zůstával největším ve třídě, kulaté břicho mu dál viselo nad koženým páskem školní uniformy, o každé přestávce běhal do školní jídelny a nikdy se spolužáky nehrál fotbal. Už se neschovával a všude, dokonce i do jídelny, s sebou nosil tlustou knihu Quentin Durward od Waltera Scotta a ke čtení využíval každou chvilku, dokonce i ve frontě na horkou bramborovou kaši s vařeným párkem. Nevadilo mu ani to, že jeho spolustolovníci věnovali tento čas k aktivnímu šťouchání jeden druhého lokty, aby ten poslední, který sedí na kraji lavice, z ní spadl. Tolju se nikdo šťouchat neodvážil, evidentně s ohledem na solidnost jeho konstrukce, protože kdyby vyvinul jisté úsilí, dovedl by shodit z lavice všechny, kdo na ní seděli. Právě v té době jsem i já četla Quentina Durwarda, i když tajně a doma, protože zaprvé mi doktor opět zakázal příliš číst, a zadruhé byla kniha dost těžká, abych ji tahala s sebou do školy s učebnicemi. Ale, jak se mi tenkrát zdálo, tato záhadná shoda okolností přiměla mé srdce bít o to silněji.

Uvízla jsem v pasti, v situaci, z níž najít důstojné východisko nebylo možné. Stále jsem se styděla za svoji zaostalost před spolužačkami, které se každý den ptaly: „Tak co? Kdo se ti líbí?“, protože výsledky mých snah zamilovat se do některého z obecně uznaných idolů pozorně sledovala celá dívčí půlka naší 8. A. Uhýbala jsem pohledem a musela odpovídat: „Nikdo.“ Ještě trochu a riskovala bych zbytky své autority a všichni by mě považovali za nevyvinutou. Teď to ale bylo ještě horší. Když jsem si vybrala Tolju jako objekt své první lásky, podepsala jsem si smrtelný ortel. Protože pochopit tento můj výběr by nedovedla jediná z mých kamarádek. Taková absence jakéhokoli estetického vkusu, nepochopení podstaty mužské krásy, zaujetí hrou svalů, obtažených těsnými plavkami se symbolem mužnosti spojeným s měkkou erotičností ohebného témbru hlasu, bohatého účesu, množstvím náušnic. S konečnou platností jsem tímto výběrem uznala své celkové ignorantství ve všem, co se týče ženské solidarity, neboť „tohle dělají všechny“, a mně to nevyšlo.

Postava mého vyvoleného vypadala tak, jako by třicet let pracoval coby ředitel velkého podniku, a bylo jasné, že ani jeden jeho sval netuší, co je to posilovač svalů, nemluvě o činkách či ribstolích.

A stalo se to nejhorší: místo nevyvinutosti se u mě objevila patologie. Jestli jsem si s obrovským úsilím dovedla představit, že se svěřím nejlepší kamarádce s tím, že se nemohu vůbec zamilovat do Michaela Jacksona, pak jí sdělit, i když jako největší tajemství, že jsem zamilovaná do Tolji, to absolutně nepřipadalo v úvahu. Zaprvé se o tom okamžitě doví celá škola, protože která kámoška udrží takovéhle tajemství? Zadruhé, a to je nejhorší, se o tom může dovědět i sám Tolja. A to už bych nepřežila.

Jedinou možností, jak se vyrovnat s danou situací čestně, byla sebevražda. Ale než se odvážím k tak závažnému kroku, rozhodla jsem se vylít své srdce v básních. Moje první báseň se jmenovala Tobě:

Moje srdce v touze
Déšť se slévá v strouze
Neřeknu ti já
Proč tu pláču já
Měsíc svítí jasný
Noc je zase temná
Ty jsi tak překrásný
A já jsem tak smutná

Nehledě na pochyby, které vyvolalo slovo „překrásný“ ohledně Toljova vzhledu, báseň se mi líbila, a tak jsem se rozhodla, že se sebevraždou počkám, abych stihla lidstvu zanechat nesmrtelné dílo. Další báseň jsem napsala ještě té noci a nazvala ji Tebe:

Tebe nezapomenu
Milovat nepřestanu
Jak věčné prokletí
Touha ta mě zebe
Ty ani netušíš
A ani nic nevíš
Jak tu tolik trpím
Že jsem mimo sebe

To už byl zcela jasný pokrok v rozvoji mé tvůrčí osobnosti. „Jak věčné prokletí / Touha ta mě zebe“ – to byl vynález, který jediný jako poetický obraz dovedl popsat škálu nejednoznačných pocitů, které mě svíraly spolu s první láskou. Krátce, silně a strašně, skoro jako u Stefanyka². Ráno jsem se probudila s pocitem, že není všechno tak hrozné. Jestli jsem neměla štěstí v lásce, možná se zapíšu do historie jako básnířka, a ještě do snídaně jsem napsala báseň Po tobě:

Po tobě toužím
Světem se soužím
A nemohu žít
Už bez tebe já
Jak se život snese
Nitkou zaváže se
A s tebou mé srdce
Svázaná jsem já

Tohle odráželo lidovou písňovou lyriku a bylo to když ne originální, tak aspoň dostatečně otevřené, a dokonce bylo lze si s jistými výhradami pomyslet, že je to stylizace. Byla jsem se sebou spokojená. Všechny tři básně jsem napsala do zvláštního sešitu a nadepsala ho Ty. Během několika dalších dnů jsem básněmi popsala všechny stránky tenkého čtverečkovaného bloku a pak ještě jednoho, až jsem pochopila, že je třeba založit jeden velký. Moje tvorba tohoto období se vyznačovala stylistickou jednotou, která byla jasná již z názvů. Po cyklu s názvem Ty jsem napsala cyklus pěti sonetů s názvem Já, pak poému Ty a já, poté cyklus poém s názvem My a nakonec během tří bezesných nocí vyšlo z mého pera množství básní, které lze nazvat sbírkou. Nazvala jsem ji O nás a tím jsem vyčerpala zásobu osobních zájmen ve všech pádech. Jejich celistvost v mé první sbírce básní by měla vyvolat zájem když ne kritiků, tak aspoň jazykovědců. Jestli někdo bádá o roli vybízecích částic v pozdním díle Paňka Kuliše³, proč by někdo z budoucích literárních vědců nenapsal disertaci o Osobních zájmenech a jejich skloňování v raném díle Olesji Svačinky?

1. Ravěsnik – jediný sovětský časopis pro mládež, kte­rý přinášel cenzurované zprávy ze světa západní hud­by a kultury. Pozn. překl. ^zpět
2. Vasyl Stefanyk (1871–1936) – ukrajinský spisova­tel. Pozn. překl. ^zpět
3. Pantelejmon Kuliš (1819–1897) – ukrajinský spiso­vatel. Pozn. překl. ^zpět