Stěží si představit mnohoznačnější a frekventovanější symbol než srdce. V moderní společnosti na nás srdce jako symbol lásky číhá na každém kroku. Také v Česku se již zabydlel valentýnský svátek zamilovaných, který má sice dlouhou historickou tradici, ale jeho popularita strmě stoupá teprve v poslední době. Coby dárky pro spřízněnou duši se nabízejí plyšové hračky s všitými srdíčky, přívěsky a různé jiné šperky ve tvaru srdce, roztomilá přáníčka srdíčky přímo posetá... Považovat srdce pouze za symbol lásky by však bylo velkým nedorozuměním. Dalšími jeho aspekty, a to nejen v symbolické rovině, se obšírně zabývá norský profesor kulturních studií Ole Martin Høystad ve své knize Historie srdce (Hjertet. En kulturhistorie).

V norštině kniha vyšla poprvé už v roce 2003 a od té doby byla přeložena do řady jazyků včetně němčiny a angličtiny. Autor své dílo pro některé překlady upravoval – obohacoval je o další kapitoly vážící se ke konkrétní zemi. Německý překlad tak byl doplněn o kapitolu o Johannu Wolfgangu Goethovi, anglický zase o rozbor románu Srdce temnoty od Josepha Conrada. Zřejmě na výzvu některých recenzentů bylo dále přidáno také téma transplantace srdce coby kulturního fenoménu nové doby, jež nyní celou knihu uzavírá. Všechny tyto kapitoly pak byly včleněny do nového norského vydání z letošního roku, ze kterého vychází také český překlad.

Høystad zve čtenáře na výlet po kulturně-filozofické historii západní civilizace s nezbytnými přesahy do příbuzných kultur, které evropské vnímání srdce ovlivnily. Autor si je přitom dobře vědom, že srdce je mnohoznačným až univerzálním symbolem: „(...) co je zásadní myšlenkou této knihy, totiž že srdce je obraz nebo symbol, který lze naplnit čímkoli“ (s. 109). Zároveň srdce představuje i tělesnou substanci – tedy životně důležitý sval (nejen) lidského organismu. Srdce je v knize pojednáváno jako sídlo duše, svědomí, vášně, soucitu, lásky. Podle svých slov zkoumá Høystad především, jak srdce bylo a je vnímáno, co v některých kulturách představovalo a jak se formovalo evropské srdce během historického vývoje. Vzhledem k množství materiálu si pochopitelně musí vybírat, kterým oblastem lidské činnosti, příp. jakému druhu památek se bude věnovat a z nich skládat komplexní obraz, který se však tak jako tak místy rozpadá spíše na dílčí fragmenty.

Počátky evropského vnímání srdce hledá autor v Sumeru, konkrétně ve slavném Eposu o Gilgamešovi. Posléze se vydává na pouť do starého Egypta, kde převažuje hledisko náboženské, dominující také kapitolám o Bibli, islámu a Aztécích. Podrobně pojednává vnímání srdce ve starověkém Řecku, zatímco exkurs k vikingům je stručnější. Druhý díl knihy se na rozdíl od prvního věnuje takřka výhradně evropské kultuře, a to od vrcholného středověku přes renesanci až po romantismus. Historický exkurs končí Goethem. Chybí jak Friedrich Nietzsche, který je však mnohokrát zmíněn průběžně, tak především Sigmund Freud, jehož psychoanalýza by vnímání symbolu srdce jistě obohatila.

Jako červená nit se celou knihou táhne rozpor mezi rozumem, reprezentovaným mozkem, a city, reprezentovanými srdcem, vrcholící v období romantismu. A právě období romantismu je podle autora zásadní pro pochopení dnešního vnímání srdce a citů vůbec. Evropská tradice lásky coby jedné z nejvyšších hodnot se však zrodila nikoliv v romantismu, ale mnohem dříve – v období vrcholného středověku, kdy privilegovaná vrstva společnosti holdovala rytířské kultuře. Høystad poukazuje na fakt, že na formování rytířské kultury měla, možná překvapivě, podstatný vliv islámská, respektive arabská kultura, která do Evropy pronikala zejména přes Pyrenejský poloostrov. K nejzdařilejším pasážím knihy pak kromě těchto zajímavých postřehů patří také literární analýzy Krále Leara od Williama Shakespeara, Srdce temnoty od Josepha Conrada či právě trubadúrské poezie.

Ráda bych ocenila práci překladatelky Daniely Mrázové, která soudě jen dle čtení hotového překladu musela dohledat nepřeberné množství citací z děl světové literatury. Styl je jasný a civilní, jak je u odborných textů dobrým norským zvykem. Četbu tak znesnadňují jen pasáže, kdy se autor odklání od kulturní historie k poměrně abstraktním filozofickým teoriím. Jedná se zejména o kapitoly o antice a o Michelu Montaigneovi. Knihu Historie srdce rozhodně nezhltnete za jeden večer, možná ani za několik po sobě následujících večerů. Dávkujte ji pomalu, abyste mohli každou kapitolu patřičně strávit.