Mytické srdce ve staroegyptské kultuře

… až rozeznáme
v bušení svého srdce vznešenost.

W. Wordsworth: Předehra

Máme tendenci brát za samozřejmé, že myšlenky v Bibli jsou výlučně židovské nebo křesťanské. Ale to je historický omyl. To, že v židovství kupříkladu zaujímá ústřední místo srdce, je důsledek přímého vlivu starších náboženství této oblasti, v neposlední řadě faraonského, ačkoli tento vliv působil občas protichůdně a paradoxně. Přesto však můžeme mluvit o podobnostech. To, co se podobá formou a vyjádřením, může často zakrývat naprosto odlišný obsah. Zatímco výrazy jako „tvrdé srdce“ nebo „srdce z kamene“ označují v egyptské kultuře něco pozitivního, mají stejné výrazy v židovské kultuře negativní zabarvení. Třebaže tato faktická podobnost nebo naopak zásadní protiklad samy o sobě ovlivňování nedokazují, není obtížné dokázat, že některé židovské představy pocházejí z egyptské kultury.

Když se ve Starém zákoně píše, že Bůh musí lidem vyměnit kamenné srdce za srdce z masa a krve, lze v tom spatřovat součást staré tradice, která pochází až z egyptského vyhnanství. Židé se tady pokoušejí distancovat od nevěřících Egypťanů, kteří mají srdce z kamene. To se odráží zvlášť ve Druhé knize Mojžíšově (Exodus), ale i v První knize Samuelově 6, 6, kde v českém ekumenickém překladu stojí: „Proč byste byli neoblomní v srdci, jako byli neoblomní Egypťané a farao?“, zatímco norský překlad výkladem symboliky něco ztrácí: „Proč jste tak bojechtiví, jako byli Egypťané a faraon?“ Srdce mělo důležitý symbolický význam i v egyptských kosmogonických mýtech, které byly úzce spojené s teologií. Srdce člověka stojí jak v analogii s kosmickým sluncem, tak s bohy, kteří drží svět pohromadě. Zmrtvýchvstání člověka odpovídá každodennímu návratu slunce. Egypťané měli mnoho božstev a různé mýty existovaly v mnoha rozličných verzích. Mocenské poměry mezi bohy se v různých obdobích a různých mytických tradicích lišily. Ve všech obdobích však stálo v centru srdce, jak z náboženského, tak z antropologického hlediska, a základní představy o něm byly nápadně stabilní po dobu více než dvou tisíc let.

Náboženská funkce, kterou mělo srdce u Egypťanů, vysvětluje, proč jim záleželo na tom, aby se po smrti vrátilo na své místo – a to nadobro, na věky. Proto se snažili najít techniku, která by umožnila uchovat fyzické srdce a zabránit jeho rozkladu uvnitř mumie. Mnoho náboženských rituálů, obřadů nebo říkadel mj. z Knihy mrtvých mělo odpovídající funkci, tj. zajistit věčný život. Nejlepším dostupným pramenem informací o tom, jak Egypťané vnímali smrt a život po smrti, je takzvaná Egyptská kniha mrtvých. Není to vlastně jedna kniha, ale sbírka náboženských říkadel a mudrosloví pocházející až ze Staré říše, tedy z doby kolem roku 3000 př. n. l., která však procházela změnami až do římského období. Byla to přísloví a zaříkávání ve verších, která měla pomoci mrtvému při přechodu do zásvětí a zajistit tam jeho zmrtvýchvstání, tedy aby mohl mrtvý oživnout v těle z masa a kostí a účastnit se života v ráji spolu s ostatními spravedlivými mrtvými. Podoba knihy pochází z období Nové říše, ale původ některých slok lze vysledovat až k Textům pyramid z období Staré říše a Textům rakví z období Střední říše. Kniha mrtvých tedy zaznamenává tradici vyvíjející se v průběhu dvou až tří tisíc let. I v tomto prameni zaujímá srdce ústřední místo, neboť zmrtvýchvstání do zlého nebo dobrého života v zásvětí závisí na vlastnostech srdce.

Egypťané sdíleli představu duše intimně spojené s fyzickým srdcem, s nímž ji identifikovali. Duše se dále úzce pojila s Ba, duchem dotyčného, který měl křídla. To je důvodem, proč se ze všech orgánů po smrti uchovávalo a spolu s tělem balzamovalo právě srdce. Rovněž se vyráběly modely srdce, které měly rituální funkci, a také malé schránky na srdce, které Egypťané pokládali na mumie. Aby si Egypťané zajistili dobré srdce, které by se za člověka v soudný den přimluvilo, vytvořili jeho kult. Ten zahrnoval balzamování srdce a vlastní symboly srdce, které měly více či méně důležitou magickou funkci. Srdce bylo jediným vnitřním orgánem, který se při balzamování opět vracel do tělní dutiny. Ostatní vnitřnosti se ukládaly do zvláštních džbánů, které se uvnitř hrobu stavěly vedle mumie. Mozek byl nepodstatný. Během balzamování jej z lebky vysáli a vyhodili.

Mezi symboly dominují dva – srdeční kámen (ve formě nádoby nebo schránky) a srdeční brouk (skarabeus), který symbolizoval znovuzrození srdce, a tedy i jeho majitele v zásvětí. Brouk měl předobraz v přírodě, ve velkém tmavě modrofialovém skarabeovi s velkým pancířem na hrudi a krovkami přes křídla. Jeho pečlivě vypracované modely byly umisťovány na hruď balzamovaného. Srdce/duše mohly díky tomu obživnout, roztáhnout křídla a odletět do zásvětí. Proto byl v egyptských hrobkách a na mumiích nalezen bezpočet takových brouků, vyrobených z keramiky, kamene nebo drahého kovu, nezřídka velmi krásných. Jako třeba brouk s křídly roztaženými do krásné zlacené mozaiky, což je případ skarabea nalezeného v Tutanchamonově hrobu (nyní v Britském muzeu). Egyptská kultura je kulturou estetickou, staví na obrazech a symbolech. Samotné hieroglyfické písmo je písmem obrázkovým. Staroegyptská kultura jasně ukazuje, že člověk žije v umělém světě symbolů. V egyptském světě obrazů je srdce a jeho četná ztvárnění pouze jedním z mnoha symbolů, které je nutné nějak vykládat. A naše výklady nikdy nebudou shodné s významem, které obrazy nesly v době faraonů. Egypťané si rozluštění mnoha záhad, které před nás kladou jejich kulturní dějiny, s sebou vzali do hrobu. A to platí i pro tajemství srdce.

Úzká souvislost mezi srdcem, životem a sluncem ve staroegyptské mytologii je v mnoha případech zobrazována jako (srdeční) brouk valící si před sebou (sluneční) kouli. Tento symbol má prostý ekologický základ. Tak jako slunce každý den vstává ze země, rodí se i tento brouk bez obalu řečeno z výkalů. Brouci si totiž z výkalů tvoří kuličky, do nichž kladou vajíčka a chrání je tak, že je kutálejí před sebou mezi svými tykadly, z těchto kuliček se pak líhnou malí skarabeové. Tak zní přirozené vysvětlení faktu, proč právě tento brouk a slunce patřili k nejrozšířenějším symbolům zmrtvýchvstání v Egyptě. Červená kulička, kterou si brouk před sebou tlačí, odpovídá červenému slunečnímu oblouku, který mají někteří bohové na hlavě, je to slunce, které každý večer pohlcuje bohyně Nút.

To, že Egypťanům záleželo na tom, aby srdce bylo tvrdé a chladné, souviselo s jeho rolí při přechodu do nadpozemského světa. Srdce jako ústřední vnitřní orgán je příčinou i svědkem všeho dobrého i zlého, co člověk za svůj život udělá. Ví vše, protože má paměť (inteligenci), a po smrti odpovídá místo mrtvého. V soudný den je srdce jeho průvodcem a má stát na jeho straně a svědčit v jeho prospěch, nikoli proti němu. V tento den je srdce (symbolizované kamenem nebo kamenným broukem) vloženo do misky vah a váženo proti symbolu Maat, bohyně práva, který je v druhé misce. Váží-li srdce stejně jako symbol Maat, bude žít mrtvý v zásvětí v harmonické vyváženosti. V této kritické situaci pomáhalo srdce z kamene oproti přirozenému a nespolehlivému srdci z masa a krve se všemi jeho břemeny. Tvrdé srdce bylo obrazem sebeovládání a rozvážného chování. Nápisy pod symbolickými brouky mají zaříkávací charakter a ukazují, že si Egypťané nebyli svými srdci zcela jistí. Proto bylo třeba je vyzývat ke správnému jednání magickými slovy na spodní straně kamene, např. „Srdce mé, nevstávej a nesvědč proti mně!“ Jiné nápisy na broucích ukazují dvojí charakter srdce, tedy jeho vrozenou stránku („Mé srdce od mé matky“) a jeho získanou stránku („Mé srdce z mé výchovy“). Ve světské i v náboženské literatuře se opět objevují tyto dva aspekty srdce: Srdce je na jedné straně něčím daným, božským nebo zděděným, zatímco na druhé straně za jeho formování podle daných norem a ideálů odpovídají jak společenské instituce, tak jednotlivec sám. Především se však srdce musí utvářet podle principů, které představuje Maat (ma'at).

Maat představuje uspořádání světa, které je opravdové, správné a spravedlivé, protože božstvo je tak původně stvořilo, a člověk se proto musí podle něj zařídit. Aby se člověk choval správně a bezchybně, musí se naučit, jaké je božské uspořádání světa. Toto uspořádání pak pozná v srdci a srdcem a nechá se jím formovat: „Musíš pobídnout své srdce, aby následovalo Maat.“ Nemít vzdělání je tedy totožné s tím, být bez srdce, a to doslovně. Proto zní poučení takto: „Nebuď mužem bez srdce, který postrádá vzdělání.“ Být vzdělaný znamená být schopen naslouchat božskému řádu (ma'at) ve svém srdci, tedy uznat, že „bůh stvořil mé srdce; nejsem moudrý sám od sebe“. Srdce je totiž sídlem božství v člověku. Představa o „naslouchajícím srdci“ pochází od Egypťanů. Především je srdce schopné naslouchat bohu a jeho vůli, a dokáže tak žít v souladu s uspořádáním světa Maat.

Víra ve znovuzrození člověka je ve staroegyptském náboženství zakotvena v kosmologii, v jejímž centru stojí slunce. Reinkarnace člověka je analogická se znovuzrozením slunce a s jeho novým východem. Egypťané si byli vědomi toho, že tak jako je lidský život závislý na rytmickém tlukotu srdce, život na zemi je závislý na slunci. Proto považovali za dramatické, když se každý večer slunce nořilo do moře a mizelo v temnotě za horizontem. Vyjde zítra zas? Tato otázka je přítomná i v aztéckém slunečním kultu. Na obou místech lidé považovali každodenní východ slunce za boží dar. Proto byl uctíván Osíris. To on v noci pečoval o slunce v podsvětí. Podsvětí nemělo pro Egypťany jen negativní vlastnosti, protože slunce z podsvětí a z moře získávalo obživu, sbíralo tam síly k tomu, aby mohlo druhý den znovu putovat po nebeské klenbě. Díky tomu se slunce dokázalo každý den znovu narodit. Proto mohl být krokodýl žijící ve vodě, z níž život vzešel (pro Egypťany žijící kolem Nilu v doslovném slova smyslu), zobrazován jako sluneční bůh s charakteristickým rudým slunečním obloukem na hlavě. A proto byli jak Osíris, tak sluneční bůh Re bohy života a bohyně Nút taktéž.

Slunce se rodí z bohyně oblohy Nút. Ta ho každý večer pohltí a ono pak v průběhu noci putuje jejím tělem. Ráno je zase porodí jako dítě. V hrobkách bývá nahá Nút proto často zobrazována jako nebeský oblouk, který se klene nad rakví nebo mumií mrtvého. Může být také zobrazována uvnitř mumie. Když je mrtvý mumifikován a uložen do rakve, je to, jako by vstoupil do těla Nút, aby se mohl každý den znovu narodit stejně jako slunce. Tak se člověk po smrti stává bohem, protože sdílí osud slunečního boha Re, kterého Nút každý večer pohltí a ráno opět porodí. Cílem člověka v zásvětí bylo tedy co nejvíce se podobat Re, nevyššímu božstvu. Cíle bylo dosaženo, když Ba mrtvého, které se podobá ptáku (spíše duch než duše dotyčného), prošlo kosmickou poutí společně s Re a spojilo se se svým tělem, a dokončilo tak každodenní návrat k životu. Souvislost mezi srdcem, Re a znovuzrozením se objevuje mj. v 15. říkadle Knihy mrtvých, kde se píše: „Putuješ [Re] nebem a tvé srdce se raduje.“ Když se srdce, jehož obrazem byl letící brouk nebo Ba, znovu spojí se svým tělem, je člověk opět úplný. Boha Re lze poznat, protože jak v člověku, tak na nebi hoří tentýž božský oheň. A srdce se svým žárem dokáže pomocí analogie rozeznat tento kosmický oheň a svůj vlastní božský původ. Z výše uvedeného vyplývá, že srdce bylo dokonce ve dvojím smyslu ústředním orgánem egyptské antropologie.